Rozhovor s Davidem Kollerem: Z mustangu jsem vytáhl 289 km/h
Zpěvák David Koller se odpoutal. Opustil skupinu Lucie, ve svých studiích nahrál dvojvinyl nově pojatých hitů a na silnicích sedlá stádo 460 amerických hřebců.
Hudebník David Koller – potřetí ženatý a čtyřikrát otcem – si užívá svobody. Za ní stojí i loňský odchod z kapely Lucie. „Mám víc času,“ říká. V autě ale sedí i tak denně. Na domluvený rozhovor v areálu MeetFactory, což je kromě industriální budovy na Smíchově také obecně prospěšná společnost, jejímž cílem je rozvoj současného umění, přijel za Světem motorů svým mustangem na minutu přesně. „Mám to vypočítané. Hodil jsem Davídka do školky a ford zpoždění nenabere ani v Praze,“ směje se, když zaparkuje svůj černý kousek, potřese nám pravicí a zve Svět motorů do studia, kde koncem roku dokončil svůj ambiciózní projekt.
Vzal nejoblíbenější písně kapel Lucie a Jasná páka i své bohaté sólové kariéry, s partou zvanou Kollerband jim dal novou podobu, vydal na dvojvinylu a na jaře s deskou chystá turné nejen po Česku. Startuje 6. března v Bratislavě, pokračuje třeba v Plzni nebo Jindřichově Hradci a přes Pardubice, Jičín, Třebíč či Cheb se dostane s koncerty i na tak neotřelá místa jako amfiteátr v Tvrdonicích.
Davide, program jarních koncertů, to je Česko křížem krážem. Takže si od volantu stále neodpočinete?
A ani mi to zas tak nevadí. Řídím rád.
Když vidíme, čím jste za námi přijel, ani se nedivíme. Jak dlouho už vám dělá mustang parťáka?
Mám ho čtyři roky. Když jsem ho kupoval, tak mi říkali, že je to auto pro chlapy nad padesát. Já si ho dal až před šedesátkou. I když jsem s ním dnes vezl Davídka do školky, je to kára pro nás, starší pány.
Tak nás seznamte!
Na někoho může působit jako silniční frajeřina, ale třeba v Americe je to vlastně něco jako oktávka u nás. Mám ho pěkně osedlaného: pětilitr, čtyři sta šedesát koní. Takže se musím ve vášních trochu krotit.
Jak to dopadne, když se nekrotíte?
Jednou jsem to zkoušel na okruhu. Když začalo auto poskakovat a viděl jsem na budíku dvě stě osmdesát devět, říkal jsem si, jestli už nejedu zbytečně rychle. Kvůli gumám. Pochopitelně záleží na tom, jak jsou pneumatiky nafoukané a jaké máš brzdy. Já bremba, ale ani ty nejsou na tři sta z místa. Jinak auto jede, jak ty chceš – a to se mi na něm líbí. Jde vlastně o bezpečný stroj.
V jakém smyslu?
Tím, že mohu předjet jakékoliv auto a vím, že mám pokaždé ještě slušného fóra.
Předjet osm aut v řadě. To už jsme někde slyšeli…
Narážíte na pole u Jinočan, že jo?
Přesně tak. Pro čtenáře, kteří nevědí, odhalíte?
Měl jsem hodinovou sekeru na zkoušku. Už jsem byl skoro u kluků. Tehdy jsem jezdil starým bavorákem a vzal přes plnou osm vozů. Předposlední byla avia. Myslel jsem, že je poslední. Jenže před ní byl schovaný ještě autobus. Jel jsem přes sto, vidím zákaz odbočení doleva, tak jsem se cítil oukej – a najednou vidím blinkr busu doleva. Přece mi to tam nepošle, když valím kilo, říkám si. Poslal. On doleva, já do něj. Dvakrát jsem se přetočil a skončil v poli zpátky na všech čtyřech. Byla to stará pětka, žádný airbag. Narazil jsem si krk a šňůru s Lucií odehrál s límcem.
Lucie… V jejích písních se často objevuje slovo řidič, na sólové desce ČeskosLOVEnsko máte dokonce celý, textově ostrý song Řidič. Je pro vás volant inspirací?
Rozhodně jsem do něj byl vždycky tak trochu blázen. A zažil kvůli tomu dost podobných situací, jako jsem popsal. A byly ještě méně příjemné. Velkou roli u toho hrála právě hudba.
Povíte?
Měl jsem bouračky, u nichž figuroval tvrdý rock. Hrával hodně nahlas. V takovou chvíli bývá muzikant, mě nevyjímaje, mimo realitu. Na první karambol určitě nezapomenu do konce života.
Co se stalo?
Prvního ledna, deset hodin večer. Šlo o éru s kapelou Blue Effect. Manažer Vláďa Mertlík propil papíry, tak jsem jako nejmladší řídil já. Vlastně mi to Vláďa nařídil. „Neboj, dám na tebe bacha,“ sliboval, když jsme jeli z posledního koncertu turné z vojenského újezdu v Brdech. Na silnici leželo dobře dvacet čísel čerstvého sněhu. My byli první auto, co tím sněhem jede, z nebe se sypalo jako blázen. Všichni po koncertě na hadry, v autě dál chlastali a řvali „Born in the USA!“ s Brucem Springsteenem, zpívajícím z jezevčíka. Mimochodem, víte, čemu se říkalo jezevčík?
Jasně, také jsme začínali bez autorádia, s dvojkazeťákem na sedadle. Co se přihodilo?
Už mě štvalo koukat neustále do sněhových vloček, tak jsem držel cestu podle stromů. Ouha! Rostly dál rovně podél potoka, silnice se však začala stáčet doleva. Já pokračoval rovně, jak čučím v bílé tmě jen na stromy. Pak mi to docvaklo. Jenže coby nezkušený řidič jsem dupnul na brzdu a zůstal nohou na ní. Vláďa nic – a auto skončilo koly vzhůru v korytě potoka. Jezevčík se Springsteenem vylétl oknem ven, dál řinčel ze sněhu Born in the USA, zatímco po nás kapal benzin.
Jak to dopadlo?
Až na pár boulí a zrušené auto dobře. Jel jsem sotva padesát, spíš míň. Jenže jsme šli i tak na střechu ze čtyř metrů. Naštěstí všichni byli připoutaní. Vylezl jsem ven a šel do nejbližší vesnice shánět pomoc, což nebylo po novoroční noci nic moc. Narazil jsem na chlapa, jehož kamarád měl pásák. Dorazil hned – a prý kdo řídil? Tak jsem se přiznal. A on na to: „Jsi jubilant! Číslo dvacet, koho za touhle zatáčkou z řeky tahám…“
Změnilo vás to za volantem?
Koho ne? Ale ještě víc mě asi posunuly motorky. Vlastnil jsem jich devět. Jednu ještě mám: enduro Suzuki 250. Už na ní ale nejezdím. Je to mašina do lesa, tam jsem s ní spíš otravoval, než si ji užíval, tak jsem ji odložil. A nakonec jsem nechal být úplně všechny.
Proč?
Protože motorkáře na silnicích řidiči aut neberou, v provozu je nesledují. A to je strašně nebezpečné. Měl jsem na mašinách dost úrazů – a ač neměly kruté následky, nějaká ta operace proběhla. Bylo toho zkrátka dost. I když je pro mě motorka dál symbolem svobody a krásné souhry stroje, těla a silnice, už u toho nemusím aktivně být.
Lexus, ford – vaše auta srší bezpečností už od pohledu. Před čtyřiceti lety to bylo jinak. S jakým modelem jste vlastně začínal?
Mým prvním autem byl Renault 9. S Lucií jsme s ním krátce po revoluci objížděli celou republiku a i v něm se to na koncerty dalo.
Odkdy řídíte?
První papíry jsem dělal ve čtrnácti na pionýra. Druhé v sedmnácti na mašinu. A ve dvaceti na auto. Krátce před tím Springsteenem.
Váš hlas pozná půlka Česka, obličej jakbysmet. Pomáhá vám to při setkání s policisty?
Zdaleka ne jako dřív. Generace policistů, co poslouchala Lucii, už nejspíš ve službě skončila.
Takže bývalo lépe?
Pamatuji si na policistu, co na mě plácnul, že jedu moc rychle. Pokutu ale nedal, a ještě utrousil radu, kde měří kolegové dál. Poslední příběh mám s chlápkem, co mě nezkásnul prý jen proto, že kdyby se to dozvěděla jeho kolegyně ze služebny, tak by ho zastřelila…
Povídáme si ve vašem hudebním studiu, které vyrostlo v nádherné budově MeetFactory. Jak se tenhle nápad zrodil?
Už dávno, lehce po povodních v Praze 2002. David Černý zjistil, že v Holešovicích, kde stála první budova MeetFactory, už to nepůjde. Tak jsme si vyhlédli tenhle barák na Smíchově, měl se bourat. Dodnes tu najdete sondy coby důkaz, že měl jít k zemi. Odříznuté byly všechny sítě: voda, plyn, odpady, elektrika. Ale mezitím se stal Smíchov kulturní památkou. David Černý dům objevil, oslovil mě a Alici Nellis – a výsledek vidíte.
Vidíme. Je i motoristický: reálná auta zavěšená na zdech…
Původně šlo o sklárnu, jednu z posledních budov firmy Inwald, která v Praze působila od devatenáctého století. V tom minulém se tu pak až do padesátek vyráběly dieselové motory Škodovky. Od devadesátek byla budova opuštěná, jen tu dočasně přebývali dělníci, když stavěli tunel Mrázovka. Dneska jsou tu dvě galerie, konají se tu hudební a divadelní produkce a já tu mám studio.
Jak jste v něm často?
Loni denně. Až už mě to tady začalo štvát. Vymyslel jsem si své první „best of“ a netušil jsem, co na něm bude práce. Půlku písniček jsme nahrávali tady, druhou v mém dlouholetém studiu v Mikulově, ale jednu třeba s Janáčkovou filharmonií v Ostravě.
Praha–Mikulov–Ostrava, to je trasa skoro pět set kilometrů. To si zajezdíte. Všechno mustangem?
Podle času. Když pospíchám nebo jedu v noci, beru si ford. Jinak sedlám spíš lexus, to je pohodlný cesťák. Nahrávat na dvou třech adresách je inspirativní, jenže také vyčerpávající. Jednou jsem proto utrousil, že začnu mezi Prahou a Moravou kvůli naší nevyzpytatelné dálnici D1 létat vrtulníkem. Udělal jsem si na něj i pilotní průkaz. Ale když mi v mikulovské garáži, kam se helikoptéra vejde, na kopci u kamaráda překousaly kuny kabely u auta, pochopil jsem, že ani vrtulník mě nespasí. Zůstanu u volantu. Jsme kamarádi a už to tak – věřím a klepu na kytaru – zůstane.
Táta čtyř šoférů
Skoro každý otec chce naučit řídit svého syna. David Koller na to dostal hned čtyři pokusy. Nejstaršího Adama z prvního manželství zaučil dávno, je mu osmatřicet. Nejmladšímu Davidovi ze třetího manželství pět – je skoro stejně starý jako Adamův syn Vincent. Další dva synové Benjamin a Nikola jsou právě ve věku, kdy si chlapci dělají řidičák na auto. Právě rodinný život byl hlavním podnětem, proč loni opustil kapelu Lucie. „Chci si užívat. Třeba jak si Davídek hraje s Vincentem. Je zábavné, jak mají stejné nápady, stejná jízdní kola. Ani je nenapadne, že jeden je strejda a druhý synovec,“ směje se David Koller.
Řidič
Na cestě sám, jak psal Kerouac Jack Daniels – ten sedí hned vedle mě Sám jezdec v bouři, jako psal Jim Morrison, ty vole, jasně že ne Beam
Řítím se silnicí, vždy honím svůj stín A když ho dohoním, přidávám plyn Řítím se silnicí, umím být klidný Dokud mě ňákej vůl nerozklidní
Za volant sedám, možná slušnej člověk Jsem řidič, ve světě mám skvělou pověst Pak stačí jenom maličká chvíle
Z člověka v mžiku stává se zvíře Řítím se silnicí, už nejsem klidný Sundal bych cokoliv, tak ať jsem jiný Jedu dál, jedu sám Blbce sundávám
Řítím se silnicí, vidím svou oběť Zmrd nedal blinkr, neujde mé zlobě Tempomat naplno, sním ho na oběd Přidá vám, dobíhám, blízko má konec
Řítím se silnicí, krvavá cesta O vola míň, budu je trestat Řítím se silnicí, horká je cesta Z bodu A v bodě Smrt už nechci přestat
