Rozhovor s Karlem Gottem: Obdivuji se, že si ještě sednu za volant

Karla Gotta jsme zastihli druhý den po náročném koncertě ve vyprodané O₂ Aréně v Praze. Odpoledne už zase natáčel televizní pořad podporující charitativní projekt a přímo po něm usedal do auta a odjížděl do Mnichova na další televizní natáčení. Přesto byl celý rozhovor usměvavý, bez jakéhokoliv stresu. A opět jsme se nasmáli jako v letech 1968 a 1970. Rozloučili jsme se, za pět minut zvonil telefon: „Dobrý den, ještě jsem si na něco vzpomněl…“ A tak jsme si povídali dál.

Ve Světě motorů jste nejednou mluvil o svém prvním autě. Vzpomínáte si na něj ještě po pěti dekádách?

Jak by ne. Bylo to přesně před půlstoletím, v roce 1964. Byli jsme tehdy se Semaforem v Berlíně. Šli jsme s Láďou Štaidlem ulicí, ve které stálo

jedno jediné auto: Opel Olympia a na něm nápis „zu verkaufen“.

Ale to jste přece ještě neměl řidičák…

Já ne, ale Láďa ano. A taky hned řekl: „To bych chtěl, to je úplná Amerika!“ Dal jsem dohromady všechny diety, co jsme tam tenkrát měli, a koupil ho. Na tu dobu jsem si opravdu připadal, že mám naprosto výjimečný vůz. Měl ohromný předek, masku žraloka, po stranách ploutve.

Ale do Prahy jste nedojeli, viďte?

On se nám před Drážďany rozpadl. Naštěstí jsme stihli dojet na nějakou pumpu. Do Drážďan jsme šli pěšky a ranním vlakem rovnou na natáčení Klarinetů.

Čím jste si spravil náladu?

Fiatem 600. Ten jsem si koupil vyloženě pro radost, maličké živé autíčko. Na tu dobu – považte, byl rok 1965 – šlo o něco skvělého. Vlastně můj první vůz, který jezdil!

Co jste měl potom?

Saaba. To bylo auto, na které jsem už takříkajíc měl vyděláno a mohl si ho opravdu dovolit. Ale zase jsem s ním byl pořád v autoservisu. A víte co, to nebylo jako teď! V dnešní době přijdete, položíte klíčky, odjedete náhradním vozem. Žádné řeči, všechno spraví, pak jen zaplatíte účet.

A tenkrát?

Byli jsme na nich závislí a nemohli jsme nic. Odvezl jsem auto do servisu a pak se dozvěděl, že bylo potřeba udělat ještě tohle a vyměnit tamto. „Dal jsem vám nové destičky, protože s těmi starými byste najel už jen dvanáct set kilometrů.“ Samozřejmě, aniž by se mě na cokoliv zeptali – já jenom platil. A ty jejich řeči mě bavily ze všeho nejvíc!

Například?

Máte vyšeptalé vačky. Ojeté gumy zevnitř. Nebo ty odborné výrazy prodejců, když se snažili natlačit auto: Krasavec, viďte? Pak se krasavec omrzel,

tak zase říkali: To je voňavka!

Máte evidentně dobrou paměť, protože jste nám své vozy vyjmenoval přesně jako v rozhovoru před čtyřiačtyřiceti lety. Takže víme, že dalším bylo BMW 2000. Na tehdejší dobu v ČSSR slušné, že?

Jasně. A fungovalo. Ale víte, v té době celkově mít jakékoliv auto znamenalo být pánem silnic. K čemu dneska je, že si můžete koupit ferrari, když pak celá Jižní spojka stojí. Prostě stojíte s ní – jenže ve ferrari. S BMW ale moje radost nakonec skončila.

Jak to?

Přišla devadesátá léta – a auta mizela hrozným tempem. Začala se krást vážně ve velkém. Jen mně za krátkou dobu ukradli šest aut! Včetně Golfu GTI, který jsem koupil dceři Dominice.

Přes to všechno: jezdíte rád?

Velice, pro mě je řízení skutečně radostí. A jsem šťasten, protože vzhledem ke své profesi musím jezdit stále. Skoro bych řekl, že ve svém věku obdivuji sám sebe, že si sednu za volant a jedu třeba do Hamburku.

To je štreka!

Ale mně to přijde normální. Pokaždé si na dlouhé cestě vzpomenu na vtip, který mě opravdu charakterizuje.

Povídejte!

Jeden člověk se chtěl za minulého režimu vystěhovat na Západ. Všechno se mu povedlo zařídit a odjel. Ovšem za několik měsíců byl zpět. Pak jel zase pryč a opět se vrátil. A takhle se to opakovalo několikrát. A když už si šel povolení vyřizovat pošesté, ptali se ho: Proč to děláte? Horko těžko se dostanete za hranice – a zase se vracíte. Tak, člověče, kde jste vlastně nejraději? Na cestách, odvětil. To jsem přesně já!

V rozhovoru z roku 1970 jste nás nejvíce rozesmál odpovědí na otázku: Když pocítíte za volantem únavu, co proti ní děláte? Jak odpovíte nyní?

Čtu pořád, přece! Únava přijde, to je normální. Čím víc je rovná silnice nebo se musí jednotvárně popojíždět v koloně, to už si všímám, že se mi začínají klížit oči. Tak jednoduše zastavím, to umím! Na deset minut, sklopit sedadla, zavřít oči, ani nemusím usnout. Stačí na nic nemyslet, což je ze všeho nejtěžší. Takovýhle jogínský způsob odpočinku se mi už několikrát osvědčil. Horší je hodit si šlofíka na hodinu, to jsem po zbytek dne úplně vyřízený.

Ale když vás řízení tak baví, přece jenom únava příliš často nenastupuje, ne?

Já si za volantem i odpočinu a vlastně jsem si splnil dětský sen. Odmala jsem chtěl cestovat. Coby dítě jsem vydržel stát hodiny u mapy a ptát se, kudy bych kam jel a jak bych se tam dostal. Vlastně jsem si svoji profesi spojil s koníčkem.

Zkusíme ještě tři otázky ze zmíněného rozhovoru. Berete stále stopaře?

Beru, ale podle toho, jak vypadají!

Takže krásné dívky mají pořád přednost?

Takhle jsem to nemyslel! Dnes si člověk rozmyslí, komu podá pomocnou ruku. Ono stejně stopařství už pomalu mizí. V dnešní době je nebezpečné. Stopaři se bojí, řidiči se bojí. Upřímně: už hodně let mi nikdo na silnici nemávnul.

A konečně: Zpíváte si nadále za volantem?

Ano, samozřejmě! A když se učím nové věci, při řízení se naučím vůbec nejvíc. V autě se ze všech míst soustředím nejlépe.

Nejčernější smůla Karla Gotta

Pozoroval jsem ubíhající krajinu a bylo mi dobře. Z Berlína si vezu své první auto! „Nevíš, kolik je tam oleje,“ vyvedl mě ze snění Láďa Štajdl. „O-le-je? Nevím…“ U první pumpy jsme zastavili. Koukám, jak ho čerpadlářka leje z konvičky, a lhal bych, kdybych řekl, že mě při tom cokoliv napadlo.

Nedaleko Drážďan jsem nechal rozjímání podruhé. „Motor nějak klepe. Zastav,“ řekl jsem Láďovi. Ani nemusel. Opel zastavil sám. Poslední vlak už jsme nechytli a další jel až v půl páté ráno.

Příští týden jsme se seznámili se dvěma učiteli autoškoly. V sobotu nás odvezli ve svém stejšnu na Cínovec. Tam vystoupili, dali nám klíčky od svého pokladu, a že počkají. Dojeli jsme do Drážďan, požádali tam jednoho Čecha, zda by nám pomohl odtáhnout nepojízdného opla na hranice. Natáhli jsme lano a on se posadil do opla. Museli jsme zabrzdit – a on se zrovna díval jinam… Opel rozbitý vpředu, stejšn vzadu.

Němečtí celníci nás přijali s podezřením. Láďa se marně pokoušel nastartovat stejšna a deprimován pohledy celníků ulomil klíček. Poprosili jsme je, zda by přivedli majitele, který čekal na druhé straně. „Tohle mi ničím nemůžete nahradit,“ řekl. Celníci toho využili, stáhli závoru a dali se do práce. Nevynechali jedinou skulinku, rozpárali všechno. Ve stejšnu našli láhev vodky Cord a začali křičet.

S oplem jsem zažil ještě leccos, než jsem se s ním rozloučil. Teprve pak jsem začal lépe spát. Naštěstí se mi o něm nezdálo. Kdyby ano, určitě bych se probudil. Vy ne?

Autor: Miroslava Pilcová, Svět motorů