Rozhovor s Milanem Káňou o řešení nehod: Jak Češi podvádějí
Vlna digitalizace pokročila tak, že v autě od letoška nemusíme vozit řidičák, techničák, zelenou kartu ani nehodový formulář. Pojišťovny při likvidaci nehod sázejí dokonce na umělou inteligenci. A s ní odhalují podvody, nad nimiž někdy zůstává rozum stát.
Nástup digitalizace a přechod na on-line řešení všeho jsou nejvýraznějším prvkem roku 2025, říká v rozhovoru pro Svět motorů Milan Káňa z Kooperativy. S ním jsme si povídali o tom, co vše dokážou moderní technologické vychytávky zjednodušit řidičům, ale také jak pomáhají odhalit jejich snahu pojišťovnu obelhat.
Žijeme v nejrychlejší a nejdigitálnější době historie?
To rozhodně. Digitální svět za posledních pět šest let změnil pojišťovnictví opravdu výrazně. Podstatně se zrychlilo vyřizování pojistných událostí, kdy likvidátor nebo technik dopoledne přijede k poškozenému autu, vše nafotí, spočítá, a pokud řidič souhlasí, odpoledne mu může odcházet částka plnění na účet. To zrychlení je ohromné.
Jezdíme bez řidičáku, malého techničáku, bez zelené karty, v autě toho mobilem ovládáme spoustu. Jak je to v pojišťovnictví?
Podobně. Letos nově i nehodu můžeme nahlásit mobilem přímo pojišťovně s celou fotodokumentací. A nám v pojišťovnictví, abych odpověděl na otázku, pomáhá hodně umělá inteligence. Mnohé fotky kontrolujeme právě pomocí AI, jestli nejsou upravené či zmanipulované.
Novou aplikací, o níž mluvíte, je Bouračka. Nepřekvapilo pojišťovny, že ji zavedla Česká kancelář pojistitelů naráz pro všechny řidiče bez ohledu na to, kde mají sjednané povinné ručení?
Pojišťovny se na jejím vzniku podílely. Logicky, aby byla co nejintuitivnější, nejlepší, vyhovovala všem. Tohle bylo vážně velmi dobře uchopeno a řidiči aplikaci okamžitě začali využívat. Den co den se takhle vyřizuje přes sto nehod.
Musíme ale zdůraznit, že papírový formulář zůstal také. Stejně jako zůstávají osobní návštěvy poboček. Je to správné?
Je. Mobilem se ale vše zrychlí. Údaje není třeba vypisovat, naběhnou automaticky, jakmile se přihlásím, a půlku věcí vůbec nevyplňuju. My už před nějakými osmi lety uměli to, že asistenční služba pomocí GPS v mobilu zjistila, kde člověk s havarovaným autem stojí.
Další letošní novinkou je posun limitu škody, k níž musíme volat policisty, ze sta tisíc na dvě stě tisíc korun. Jak velká změna to je?
Z mého pohledu ne tak výrazná. A hlavně logická, když se podíváme, jak se posunuly ceny v opravárenství i u náhradních dílů. Myslím si, že řidiči jsou v obraze. Když vystřelí airbagy, tak je celkem jisté, že půjde o škodu přes dvě stě tisíc, a policii voláte bez přemýšlení. Nebo když odřete celý bok auta – to je také jasně přes dvě stě.
A když přece jenom ustřelíme? Odhadnu, že je škoda sto osmdesát tisíc – a bude čtvrtmilionová?
Pak se nejspíš stane, že pojišťovna bude případ zkoumat. A může krátit plnění. Ale pokud se ukáže, že se řidič opravdu snažil škodu poctivě odhadnout, a nepovedlo se, tak ho pojišťovna nejspíš nebude popotahovat. Na druhou stranu se musí snažit předejít pojistným podvodům. A jakmile odhalí náznak takového chování, bude rozhodně postupovat tvrdě.
Jaké s tím máte zkušenosti?
U podvodů s nabouranými auty je to v podstatě pořád stejné. Buď jde o fingované nehody, nebo chtějí řidiči jen zveličit škodu, která se sice stala, ale auto měli jinde poškozené už dávno. Tohle většinou technik snadno odhalí. Máme i škody z ješitnosti.
Z ješitnosti?
Ano. Řidič třeba vyjížděl z garáže a odřel auto o sloupek. Nám nahlásil, že mu ho naboural někdo na parkovišti. Víte proč? Nechtěl, aby se manželka dozvěděla, že není dokonalý šofér a trefil sloup. Lehce jsme mu prokázali, že se to nemohlo stát někde na parkovišti, zvlášť když jsme pak na sloupku u garáže našli stopy laků. Přitom měl auto pojištěné havarijně, ale pokusil se o pojistný podvod, a nakonec nedostal nic.
Vídáte často, že lidé spojí dva různé karamboly do jednoho?
Velmi často. Jenže není těžké poznat, že jedno poškození je starší a druhé novější. Podobně jako fígle se zvěří. Řidič dost drahého mercedesu si ho pocákal krví a nahlásil srážku se srnou, ale technik rychle poznal, že ta mu auto poškodit nemohla.
Ale s vrcholícím podzimem jsou srážky se zvěří reálné a stále častější, jak je zvěře víc a víc. Jsou to spíš větší škody, které u aut řešíte?
Nejsou, ale máte pravdu, že se stávají stále častěji – akorát policie k nim už nejezdí tolik jako v minulosti. V devadesáti procentech případů totiž jde o menší zvěř a malá zvířata: zajíce, kočky, psy. Škody pak nejsou fatální, ale řešili jsme třeba případ řidiče, který trefil obřího jelena, ten mu propadl dovnitř auta a zabilo to řidiče i spolujezdce.
Povinné ručení musí mít každé auto na silnici. Havarijní je dobrovolné. Poslední dobou ale vzniká mnoho připojištění k ručení. Jak se v tom vyznat? Co si vybrat?
Nejvíc záleží, kde se pohybujete a jak je pro vás auto důležité. Pokud si koupíte nové a potřebujete ho k dennodennímu provozu, doporučuji komplexní havarijko, z něhož pojišťovna zaplatí jakoukoliv škodu. Zato pro druhé auto do rodiny, kterým nejezdíte často, to jde vyřešit povinným ručením s připojištěním skel a poškození zvěří. Vztahuje se nejen na srážku v lese, ale třeba i překousání kabelů kunou.
Poslední dobou se u pojišťoven rozjely levnější pojistky na nízký nájezd nebo sledování stylu jízdy. Je o ně zájem?
Myslím si, že jde o budoucnost pojištění. Podobné věci jsme mohli sledovat už před dvaceti lety ve Velké Británii, kde se objevily černé skříňky pro auta. Inspirovali jsme se tím pro naši aplikaci, která sleduje, jak se řídíte dopravními předpisy, zda nepřekračujete rychlost, zbytečně prudce nebrzdíte, neakcelerujete – a těm slušným vracíme pojistné zpět. Jezdí s ní přes třicet tisíc lidí a čtvrtletně jim posíláme sedm stovek zpět.
Když se zmíněná černá skříňka v Británii objevila, říkalo se, že tohle v Čechách nepůjde. Lidé prý nechtějí být sledováni. Změnilo se to s roky?
Je to stále podobné, pořád slýchám spoustu hejtů typu: Nikdy se nenechám sledovat! Ale o tom aplikace není. Nesleduje, kde jste, kam jezdíte. Jde čistě o zpětnou vazbu, jakým způsobem jezdíte.
Ke Kooperativě roky patřily vtipné hlášky o bezpečnosti provozu na různých místech od lyžařských svahů po silnice a dálnice. Kam se vytratily?
Z mostů na dálnicích jsme je museli sundat, protože zákon takovéto nosiče informací zakázal. Zůstaly v lyžařských střediscích a pak vybíráme po celé republice další lokality, kde by podobné hlášky mohly být. Snažíme se přizpůsobit je i prostředí, lokálnímu jazyku. Takže v Ostravě uvidíte jiné než třeba v Praze.
Pár lidí si asi řekne, že pojišťovna vyhazuje peníze na reklamu, a pak draží pojistky. Co je na tom pravdy?
Posláním pojišťoven je přispívat k bezpečnosti silničního provozu, aby bylo méně nehod. Vím, že drtivá většina lidí se nad hláškami zasměje, ale i zamyslí. Je to stejné, jako byla nedávná kampaň Světa motorů o tom, že má řidič blikat.
V Česku se zvolna zabydlují elektromobily. Pojišťují se jinak?
Ano. Majitel elektromobilu si sjednává pojištění elektromobilu, kdy je samozřejmě pojištěna baterie, ale třeba i její nabíjení. Myslím tím riziko jejího přehřátí nebo zkratování. Navíc už v rámci povinného ručení mají řidiči pojištěné škody, které způsobí na nabíjecím stojanu.
Překvapuje vás u nich něco odlišného od běžných spalováků?
Aktuálně máme pojištěných dvanáct tisíc elektromobilů a možná překvapuje, že mají horší škodní průběh než normální vozidla.
Proč mají horší škodní průběh?
Tím, že elektromobily ze své podstaty jezdí hlavně ve velkých městech, používají se k cestám do práce – a tam je rizikovost větší. Což souvisí s tím, že obecně mají řidiči z velkých měst dražší pojištění než z vesnice.
Tématem, ve kterém jde Česko mílovými kroky kupředu, je autonomní řízení. Jak řešíte tuto oblast?
Zatím o ní dumáme. Jde o to, jak se u autonomních aut vlastně má nastavovat pojištění, jaká bude odpovědnost majitele, provozovatele, výrobce. Zákon sice od ledna pouští na české silnice autonomní auta, ale osobně si nemyslím, že nás v nejbližších deseti letech čeká nějaký jejich boom.
Co se ale začalo nově pojišťovat, jsou koloběžky či zahradní traktůrky. Kolik vám tím najednou přibylo vozidel?
Odhady mluvily o tom, že takových vozítek, která musí být od loňska pojištěná, se pohybuje na silnicích až dvě stě tisíc. My jich máme pod smlouvou dvacet tisíc a zjišťujeme zajímavé věci.
Co je na koloběžkách zajímavého?
Jde o velmi rizikový segment. Přestože se to nezdá, koloběžkou můžete způsobit dost velké škody, zejména směrem ke zdraví chodců. Řešili jsme už i smrt, kterou náš klient na koloběžce způsobil. Je jenom dobře, že i tato vozítka spadají nově do systému povinného ručení. Člověk má dneska jistotu, že pokud mu někdo způsobí zranění elektrokoloběžkou, dostane plnění, jež mu náleží, a nemusí se s viníkem tahat po soudech.
Máme před sebou rok 2026. O čem v pojištění bude?
O ještě lepších službách. Aby člověk, když se mu něco přihodí, věděl, že stačí jedno jediné telefonní číslo, a bude o něj postaráno. Sem směřuje většina pojišťoven, protože jejich produkty jsou vyrovnané a prostředí velmi konkurenční, takže ceny jsou vyrovnané a rozhodují právě služby.
Zmizeli díky tomu lovci nehod, kteří parazitovali na stresu účastníků nehod, k nimž přijeli bez zavolání první a začali „pomáhat“ za přemrštěné ceny?
Ano, tohle téma, velký nešvar českých silnic minulosti, už není tak žhavé jako před pěti lety, kdy jakmile se někde stala nehoda, okamžitě tam byly dvě tři odtahovky, které nikdo nevolal. Podařilo se to jedním telefonním číslem odstranit. Problém řeší pojišťovna, která to má dělat, pomáhá její smluvní asistence. Takže se nakonec i zrychlily zásahy u nehod.
