Rozhovor se Zdeňkem Svěrákem: Atmosféru cestování tvoří maličkosti

Povídat si se Zdeňkem Svěrákem mezi auty je větší stylovka než si s ním sednout k vánočnímu stromečku. Ač už vyhlíží za svým krkem osmdesátku, plechové kamarády má rád stejně, jako když si je před desetiletími sám opravoval. A přicházel při tom na obraty typu kvetoucích blatníků.

Upřímně: neznáme dalšího člověka, který by stál u zrodu tolika filmových hlášek o automobilech. Kam na ně chodíte?

Přímo mezi řidiče přece. Za volanty, na silnice. Řídím se heslem, že když to rozesměje mě, bude to fungovat i na diváky. Takže to jen vypointuju. Přesněji doklapnu, jak rád říkám. Protože doklapovat věci, to je celý život moje práce.

Týká se to i legendárních stěračů, které stírají?

No jasně. Tenhle štěk jsem odpozoroval a naposlouchal na jednom spořilovském parkovišti, kde se zrovna rodinka chystala na víkend a opravdu dělala předletovou přípravu jako ve filmu Vrchní, prchni! Tedy stěrače stírají, ostřikovače ostřikují. Jen troubící klakson jsem si tam přidal.

Ve vašich filmech se neobjevují jen tyto úsměvné dialogy, ale také dost technických záležitostí. V socialistickém Československu až nevídaných. Napadá nás fungování airbagů v červené škodovce, s níž bouráte s Ladislavem Smoljakem v Kulovém blesku. Nebo naopak jevů běžných, jako byly reznoucí blatníky ve snímku Co je vám, doktore? Byl jste tak technicky zdatný?

Podívejte se na můj ročník narození. Jsem z generace, která si věci na autech opravovala sama. Vždyť já vlastnil všechno pravé československé! Začínal jsem na motorkách: kejvačce, Jawě 350. Pak už šla auta i se všemi potížemi, jak je život přinášel. Opravoval jsem si spartak, tisícovku, stovku – to byly vozy k nimž vám už jako novým dávali z fabriky šroubováky a klíče na svíčky. Takže není nic divného, že jsem techniku vozidel okusil na vlastní prsty a pak ji rád propašovával do filmů.

Takže všechno poctivě zažité?

Jasně. Kdybych nevěděl, co znamená, že blatníky kvetou, tak bych to do scénáře nedopsal. Bylo to taky ze života a protože mě režisér Vít Olmer nechal upravovat si některé pasáže, rád jsem třeba právě zkušenost s blatníky využil. Vždyť je to tak krásný obrat! Teď už je ale doba jiná. Kdo dneska z mladých řidičů třeba ví, co znamená předstih? Jó, tenkrát se motory pozorně poslouchaly.

Dneska už ne?

Vždyť je v autě skoro vůbec neslyšíte! Stýská se vám po té rachotající éře?Ale ani ne. V dnešních autech se zase mnohem lépe povídá, vychutnává muzika. Jejich chod však vážně nevnímáte.

Pustit se vlastníma rukama do motoru?

To už vlastně ani nesmíte.

To Jaromír Hanzlík vám motor trabanta ve Slavnostech sněženek vymontoval celý na vozovku během chvilky. Trabanty vůbec řídíte ve filmech nějak často. Měl jste je rád?

Víte co? Já trabanty řídil jedině ve filmech. Jinak ne. Možná proto na ně vzpomínám v dobrém. Nejvíc jsem si trabanta užil v Koljovi. Ten kluk tohle vozítko miloval. Víc než auto mu totiž připomínalo hezkou velkou hračku.

Čím jste tedy jezdil v reálném životě?

I to se kupodivu úplně přesně dozvíte z jednoho filmu. Ze Samoty u lesa. Bílá škodověnka, s níž nedokážu ve městě předjet trabanta, za což mi mé filmové děti bědují. Pamatujete?

Jak by ne!

Tak pozor! Ta bílá škodovka byla reálně moje.

Zapůjčit vlastní auto do filmu? Jak se vám to přihodilo?

To byl nápad režiséra Jiřího Menzela. Povídá mi: Hele, umíš s tím jezdit, tak proč zbytečně hledat další auto? Ale myslím, že v tom bylo ještě něco jiného.

A co?

Jestli si pamatujete, tento model měl motor vzadu, takže vepředu zbývalo v kufru místo pro zavazadla. No a do něj si vlezli Menzel i kameraman a snímali nás s Danielou Kolářovou přímo přes sklo za jízdy. Menzel na nás přitom řval, jenže my na něj s Danielou ukazovali: Jirko, my tě vůbec neslyšíme! Ale on dál výhružně gestikuloval a byl stále běsnější. Zato my se tvářili zaraženěji a zaraženěji. Nakonec jsem zastavil a režisér na mě okamžitě vyjel: Vřískám celou cestu jako šílenec, abyste se tvářili příjemně, a vy máte čím dál kyselejší obličeje!

Menzel jako šílenec? To mi připomíná jedno vaše vyznání, že za volantem se pozná velmi čitelně lidská povaha: hulvátství, vypočítavost a sobeckost. Jak jste to tehdy myslel?

To jsem utrousil k jedné nepěkné příhodě, asi pět šest let zpátky. V Holečkově ulici se do mě pustil řidič, jemuž žena při vystupování dveřmi lehce zavadila o auto. Hned se mu chtěla omluvit, ale zasypal ji hroznými jmény a mě ještě strašnějšími.

Prozradíte, jak s tím bojovat?

Nedat se těmito primitivy vytočit. I když uznávám, je to umění. Ale zkrátka nesmíte klesnout na jejich úroveň.

Média jsou teď plná příběhů, jak ten či onen vytlačil druhého ze silnice nebo vytáhl řidiče z auta a namlátil mu. Je to dnes horší než dřív? Nebo jde jen o zdání, protože se o tom víc píše?

Myslím, že je to obecně teď na našich silnicích spíš lepší. Dělá mi třeba radost, jak jsme se už vcelku dobře naučili zipovat. Někdy. Ale víte, co je zajímavé? Že hodně záleží na náladě, jaká ve společnosti právě panuje.

Jak to myslíte?

Odpozoroval jsem, že jsme na sebe hodnější, ne snad když se jako teď blíží Vánoce, ale naopak pokud má republika problémy. Nemohu zapomenout na rok 1968. To vládla na silnicích taková ohleduplnost! Řidiči pouštěli chodce a smáli se na ně, ti jim zpětně děkovali. Právě tyto maličkosti tvoří atmosféru cestování. Je to přece krása, když pustíte jiné auto z vedlejší, odkud se nemůže dostat, a jeho šofér vám pak blinkry vzkáže: Díky, příteli!

Zdeněk Svěrák

• * 28. března 1936 v Praze, za čtvrt roku ho tedy čeká osmdesátka.
• Zprvu to vypadalo, že se bude živit jako učitel, čtyři roky po konci studia ale katedru opustil a přesídlil do Československého rozhlasu. Narazil v něm na dva osudové muže. Jednak se spojil s Jaroslavem Uhlířem a pak se už tady v pořadu „Nealkoholická vinárna U Pavouka“ objevila postava Járy Cimrmana.
• Kromě Divadla Járy Cimrmana, které vzniklo roku 1967, se začal prosazovat ve světě filmu: sám či s Ladislavem Smoljakem psal scénáře a zároveň hrál v nezapomenutelných snímcích, které zná každý labužník.
• Během kariéry spolupracoval také s režisérem Vítem Olmerem, později spojil své umění se synem Janem: kromě Kolji, který získal Oscara 1996, natočili třeba Akumulátora 1, Tmavomodrý svět, Vratné lahve nebo Tři bratry. Ve filmu Obecná škola se proslavil hláškou: Kde jsou moje blatníky, ty gaunere!
• Vedle divadla a filmu píše také pohádky, povídky a písňové texty, spolu s Jaroslavem Uhlířem je i zpívá. V mnohých se objevují auta.
• Přes dvacet let spolupracuje s Centrem Paraple, které pečuje o pacienty s poraněním míchy odkázané na invalidní vozík.

Víte, že

• auta přitahovala Zdeňka Svěráka od dětství? Jako malý kluk se chtěl stát řidičem pekařského vozu.
• Svěrákův otec byl technicky velmi zdatný, z obyčejného elektrikáře se vypracoval – ač nebyl inženýrem - až na vedoucího rozvodny a sám uměl sestrojit třeba vlastní televizor? „Zato auta vůbec neřídil. Musel mě to učit kamarád,“ prozradil nám Zdeněk Svěrák.
• první velká Svěrákova věc pro rozhlas byla o plechových miláčcích? Napsal ji už v roce 1963, jmenuje se Tři auta a řeší, čím se v noci baví vozy zaparkované na ulici. Jde o jeho vůbec první z nedělních rozhlasových pohádek. V hlavních rolích se v ní představují Eduard Kohout jako Mr. Ford, Ljuba Hermannová coby mladá Miss Aerovka XY 789999 a Ladislav Trojan alias nový Spartak, jimž je zima, a tak se vydají bez řidičů na výlet.
• i když v našem rozhovoru vypráví Zdeněk Svěrák hlavně o škodovkách a trabantech, sám roky proslul jako velký saabista? Skandinávské značce byl věrný přes deset let, než po sedmdesátce přesedlal na mercedes. „Miluji dobrá auta sám o sobě. Navíc jsem vždycky rád vozil kolegy na přestavení na velké vzdálenosti. Pohodlí v autě u mě stojí na čelním místě,“vysvětluje.