Jaké.auto Informace o autech podle značky a modelu
Citroën
Citroën
Citroën
Citroën
189 Fotogalerie

Seriál evropské Automobily roku: Citroën GS (1971). Tohle ještě byl Citroën!

Aleš Dragoun
Auto střední třídy vyvíjel Citroën celých 14 let. Nekonvenční GS měl velmi slušné jízdní vlastnosti a díky hydropneumatice byl i pohodlný. Zaznamenal velký obchodní úspěch, ale nevynikal kvalitou ani antikorozní ochranou.

Kompaktní 4,12 m dlouhý, 1,61 m široký a 1,35 m vysoký vůz futuristických a dynamických tvarů (designu velel Robert Opron) vyplnil značnou mezeru v portfoliu značky mezi lidovými řadami 2CV, Dyane a Ami a velkou DS. Vývoj probíhal od deseti superlehkých bublinovitých „berušek“ řady C (1956), přes prototyp C60, prakticky zvětšený Ami 6 (1960) až po projekty F a G.

Právě z toho posledního se po dlouhých čtrnácti letech od počátku prací stal nový model. Jednalo se o jeden z nejmodernějších a nejhezčích vozů tehdejší střední třídy, značně připomínal studii Pininfarina Berlina Aerodinamica na šasi BLMC 1100 z roku 1968. Působivá karoserie se součinitelem odporu vzduchu maximálně 0,36 dostala pozvolna splývající useknutou záď (tzv. Kammovu podle německého profesora Wunibalda Kamma)

Hydropneumatika

K hlavním pozitivům GS kromě designu nesporně patřilo hydropneumatické odpružení se samostatnými jednotkami pro každé kolo napojenými na tlakovou soustavu včetně hydraulického čerpadla. I přes hodně rozbitou silnici se citroën přenesl plavně a poskytl posádce opravdu hodně pohodlí. Při pomalé jízdě členitějším terénem (venkovské úvozy, kamenité cesty) se náramně hodila možnost nastavení světlé výšky, naopak na dálnici se GS více přikrčilo k silnici.

Citroën zdůrazňoval výhody takové konstrukce podvozku v reklamě tím, že se bílý vůz proháněl po třech kolech, chybělo pravé zadní. Existují dokonce tovární fotografie. I jeho absence udržela auto bez problémů na silnici, mělo samočinné vyrovnávání vodorovné polohy a nesedlo si takzvaně „na zadek“. A dokonce zvládlo slalom mezi kužely bez ztráty stability.

Výborné jízdní vlastnosti

K výborným jízdním vlastnostem přispělo nezávislé zavěšení všech kol a uchycení náprav v pomocných rámech, přední sestávala z příčných dvojitých lichoběžníků, zadní kliková využívala vlečených ramen. Podvozek měl rozvor 2550 mm. Hydraulické brzdy s posilovačem dokázaly samočinně korigovat svůj účinek v závislosti na momentálním zatížení vozu, aniž by to řidič pocítil větším nebo menším odporem pedálu. Na pohotovostní hmotnost 880-965 kg čtveřice kotoučů stačila, přední se nacházely až u výstupných hřídelů. GS byl také stabilní a obratný i přes standardní, sice velké patnáctipalcové, ale jen 145 mm úzké osmdesátiprocentní pneumatiky Michelin. Vysoký profil zase vynikal na sněhu, příčné zkrutné stabilizátory a hřebenové řízení se projevovaly pozitivně vždy... Rezerva byla uložena u motoru.

GS se představil 24. srpna 1970, následně byl k vidění na autosalonu v Paříži a hned v září téhož roku byla spuštěna jeho výroba, uvedení na trh proběhlo o měsíc později. Od července 1971 existovaly i pětidveřové kombíky Break s hranatou zádí a třídveřové dodávky Service, či Societé s prosklenými boky. Pod přední kapotou bychom našli výhradně hliníkové ploché zážehové čtyřválce s rozvodem OHC a karburátorem. Vačky poháněly ozubené řemeny. Začínaly na objemu 1015 cm3 a výkonu 41 kW, což se ukázalo jako dost málo, motor se musel hodně vytáčet. V srpnu 1972 debutoval silnější agregát 1222 cm3/43 kW, který dynamické nedostatky odstranil pouze částečně, maximální rychlost o 1 km/h přesáhla stopadesátku. Přímo řazená převodovka s řazením na podlaze měla čtyři stupně, měničové poloautomatické ústrojí Cmatic se samočinnou spojkou tři. Páka parkovací brzdy manuálů byla mimochodem v palubní desce, působila na přední poháněná kola. Jednoramenný volant představoval typický prvek značky a sám se vracel do neutrální polohy.

Birotor

Technická vyspělost znamenala zisk evropského titulu Automobilu roku 1971, tehdy Citroën nepotřeboval žádnou „prémiovou“ divizi, přitom s podvozkem, který dlouhá léta cizeloval, dnes končí... Provedení Birotor s dvoukomorovým Wankelem (2 x 497,5 cm3/77 kW) bylo bohužel velmi komplikované a poruchové, problémy s netěsností jsou dostatečně známé. V období 1973-1975 vznikla jen hrstka, konkrétně 847 vozů. Citroën je vykoupil zpět náhradou za CX a nechal sešrotovat. Padesátka majitelů si však své vozy ponechala. Náhradní díly na přeživší ovšem dnes sběratelé neseženou... Některé byly ve dvoubarevném laku, světlá kabina hýřila luxusem, všechny jezdily na pneumatikách 165 x 14 a dosahovaly i 175 km/h. Agregáty typu 624 vyráběl společný podnik s NSU nazvaný Comotor.

Unikátní Birotor alias typ GZ zadusila první ropná krize, debutoval právě na jejím začátku, v říjnu 1973. Spotřebu 12-20 l/100 km neuhasila ani větší nádrž o objemu 56 l. Konvenční GS žádaly jen 6,5-9,5 l, měly tedy „tank“ menší, jen 43 litrů. Projekt byl velmi nákladný, automobilka v něm utopila nemalé prostředky a finančně se vyčerpala. To ji stálo samostatnost, dospěla na pokraj bankrotu a od roku 1974 ji postupně přebíral silnější Peugeot.

Tři modernizace

Tehdy zároveň prošel GS drobnými úpravami, základní výbava Comfort byla přejmenována na Spécial, Club (měl i otáčkoměr, halogenové reflektory a analogové hodiny) zůstal. V polovině 70. let se objevil luxusní Pallas s velurovým čalouněním. Ke sportovním variantám X a X2 s motory 1,02 a 1,22 l (druhý byl naladěn až na 46 kW) bylo možné přikoupit třeba rádio, tónovaná skla, posuvnou střechu, vyhřívané zadní okno a samonavíjecí bezpečnostní pásy. Uvnitř bychom našli také kulaté přístroje stejně jako u Birotoru, zvenčí přední mlhovky a polepy na bocích. V červenci 1977 následovala nová maska s černým základem a vodorovnými blyštivými žebry, výměna rychloměru s rotačním bubnem za konvenční ručičkový s číselníkem (vydržel ale jen dva roky) a z nabídky zmizel původní litrový agregát, který nahradil jiný s objemem 1129 3 a výkonem 42 kW.

V září 1979 přišla na řadu výrazná modernizace GSA s inovovaným interiérem včetně futuristické palubní desky s ovladači soustředěnými pod volantem v dosahu řidiče (nemusel sundat ruce), plastovými nárazníky, jinou maskou, novými klikami, zadními světly, černými rámy dveří a sloupky místo chromovaných, možností pětistupňové převodovky, fastbacky dostaly konečně praktickou výklopnou zadní stěnu, takže k zavazadelníku o objemu 465 l byl o dost lepší přístup a od té doby šlo vlastně o hatchbacky. Tehdy přibyl i motor 1299 cm3/48 kW, se kterým auta dosahovala až 164 km/h. Výraznou technickou novinkou bylo dále tranzistorové zapalování. Všechny agregáty vynikaly vesměs nenáročností na údržbu a velmi slušnou spolehlivostí, jen ten výkon jim stále chyběl. Sportovní model se jmenoval X3, měl premiéru ještě před faceliftem. Produkce původních ale dobíhala souběžně ještě do července 1980. Základní tvary zdědil už dříve i větší CX.

Jinde

GS i GSA se vyráběly kromě francouzského Rennes-La Janais také ve španělském Vigu. Oblíbili si jej nejen zákazníci v těchto zemích, ale i Němci. Dokonce i do bývalé NDR se dostalo 5,5 tisíce kusů, mohl si je ovšem koupit jen někdo... Citroëny byly pro tamní vládu v čele s Erichem Honeckerem „politicky korektní“, sama používala velké CX. Nám dobře známá je montáž ve slovinském Koperu. Převážně béžová auta z továrny Cimos v přístavním městě měla přední masku se čtyřmi kulatými reflektory původně zamýšlenou pro vývoz za Velkou louži, ale do USA se nikdy a odnikud neexportovala. V bývalé Jugoslávii nesla označení GA.

Auta vznikala ale také v Portugalsku, Chile, Indonésii, Thajsku, Jižní Africe, Mozambiku a Rhodésii, pozdějším Zimbabwe. Do 21. července 1986 se jich zrodilo přesně 2.474.346, 1.897.589 z nich bylo GS včetně Birotorů, 576.757 pak GSA. Poslední rok se rodily už jen Breaky. Řada GS/GSA byla jedním z hlavních důvodů, proč se Citroën úplně nepoložil, táhla jeho odbyt, na dlouhá léta se stala nejprodávanějším autem s dvojitým šípem ve znaku. Vznikla také v řadě omezených sérií (Basalte, Tuner, Break Cottage, Chic) se zvláštní výbavou. Výroba v Indonésii, mimochodem také provedení s kulatými hlavními světly, trvala až do roku 1990.

Šetření a koroze

Zákazníkům nevadila zpočátku problematická úroveň dílenského zpracování, která před vytvořením koncernu PSA klesla ještě hlouběji. Šetřilo se zkrátka, kde mohlo, rovněž na použitých materiálech. Nepotěšila však slabá účinnost topení a ostudu představovala antikorozní ochrana, dnes už mnoho aut na silnicích nepotkáte. Nástupcem se stal už v září 1982 taktéž avantgardní BX s designem od studia Bertone.

Camargue

Bertone navrhl už v roce 1972 aerodynamickou studii Camargue s mechanickými skupinami GS včetně motoru 1,12 l/41 kW i hydropneumatického odpružení. Byla představena v Ženevě, 4,12 m dlouhé, 1,68 m široké a jen 1,15 nízké štíhlé kupé pro dvojici dospělých s dalšími dvěma nouzovými sedadly dostalo výklopnou prosklenou bublinovitou zadní stěnu, originální spojená zadní světla a zakřivené čelní sklo. Design byl dílem Marcella Gandiniho, prototyp si zachoval i sériovou palubní desku.