Škoda Favorit 136 L/A sbíral závodní úspěchy i v Monte Carlu
Závodní Škoda Favorit dokázala poměrně rychle navázat na úspěchy mladoboleslavských aut s pohonem zadních kol. Na první pohled sice hodně připomíná sériový vůz, přesto rozdílů není málo. Karoserie byla vyrobena ze slabšího plechu a tuhost auta zvyšoval certifikovaný bezpečnostní rám. Oproti sériovému provedení se na střeše objevila mechanicky ovládaná klapka pro přívod čerstvého vzduchu do interiéru.
Překvapivé je, že zasklení a polstrování dveří pocházelo z produkčního vozu, z interiéru ale zmizelo nadbytečné čalounění a pochopitelně i zadní sedáky, což v kombinaci s dalšími úpravami stlačilo hmotnost až na 750 kilogramů. Beze změn byla palubní deska, to ale neplatí pro palubní přístroje a přepínače. Ty se přemístily tak, aby byly v případě potřeby dosažitelné i pro spolujezdce.
Motor byl typu OHV, zdvihový objem byl oproti sériovému agregátu zvětšený z původních 1289,4 na objem 1299,6 cm3. Nové byly ojnice, vačky a další součásti. Zpočátku agregát produkoval výkon 76 kW při 6500 otáčkách za minutu, s dvojitým karburátorem Pierburg se později výkon vyšplhal až na 88 kW při 7000 otáčkách. Také převodovka byla zpočátku pětistupňová a později ji nahradila šestistupňová skříň s přímými zuby. Maximální rychlost se v závislosti na zpřevodování pohybovala v rozmezí od 150 do 210 km/h.
Tovární zbarvení původně kombinovalo bílou karoserii s červenými a modrými pruhy, později šlo o šachovnici ve stejných barvách, v roce 1993 šachovnici vystřídalo vítězné V s červeným proužkem, které je dodnes symbolem vozů RS.
Největšího úspěchu dosáhl favorit na nejstarší a nejslavnější automobilové soutěži světa, Rallye Monte Carlo. Posádka Sibera a Gross dokázala vyhrát svoji třídu čtyřikrát v řadě, v roce 1994 vybojoval tovární tým celkové vítězství ve světovém poháru FIA Formule 2 pro vozy s motorem do 2000 cm3 a jednou poháněnou nápravou. Od roku 1995 nahradila Favorit modernější Felicia.