Smart od Opelu debutoval před čtvrtstoletím, Maxx poháněl litrový tříválec

Moderní doba si žádá v automobilové oblasti svoje. Evropské normy drasticky snižují emise oxidu uhličitého, ať už je to dobře, nebo špatně. Většina výrobců přešla v základních motorizacích na tříválcovou konfiguraci atmosférických i přeplňovaných motorů. A netýká se jen mini a malých aut, ale i nižší střední třídy a menších SUV. Ale všechno už tu jednou tak trochu bylo...

Mikro na maxx

Opel už před čtvrtstoletím, konkrétně v Ženevě 1995 představil studii městského vozu Maxx. Nebyl ani mini, spíš mikro – měřil 2975 mm na délku a shodných 1575 mm na šířku i výšku. O design se postarali Danny Larson a Frank Leopold. Základ dvoudveřové karoserie tvořila viditelná kostra z tlačeného hliníku, lehčí materiál zde vystřídal jinak běžně užívanou lisovanou ocel. Když se odstranil střešní panel, mohl se „oplík“ proměnit v polokabriolet, šlo odejmout i zadní část a části dveřních panelů.

Oficiálně zveřejněné skici (tehdy ještě v papírové tiskové zprávě) a počítačové vizualizace naznačovaly další možné podoby na totožné platformě včetně minivanu, off-roadu, taxi i užitkových verzí, tedy pick-upů, dodávek... Umožňovala to právě modulární konstrukce karoserie. Kdyby se Maxx sériově vyráběl, zákazník by měl z čeho vybírat, ale zároveň během jeho aktivního užívání měnit rovněž podobu auta vně i uvnitř vyjma vnějších rozměrů.

Coby studie v životní velikosti byla ale kromě krátké třídveřové zpracována pouze pětidveřová varianta s prodlouženým rozvorem, ta debutovala na stejném místě ve Švýcarsku. Při premiéře ještě ani jeden vůz nejezdil. Skica okřídleného závodního speciálu ve stylu DTM, kterou otiskly motoristické časopisy pochopitelně také zůstala jen zbožným přáním. Krátký Maxx byl až na hliníkové části modrý, existoval ještě jeden se žlutozelenými plastovými panely, dlouhý zase červený. Pro autosalon v Londýně se na vozech objevilo logo sesterského Vauxhallu, kterážto značka se používá pouze ve Spojeném království.

Se třemi a bez turba

Po roce se představil další krátký Maxx, tentokrát s číslem 2, s černými panely karoserie a rudými sedadly. Inovativní byla na svou dobu technika pod kratičkou kapotou. Nutno podotknout, že konvenčně vpředu. Ano, tento už skutečně jezdil. Zážehové tříválce v polovině 90. let používal málokdo, až na výjimky japonské automobilky – a to jak atmosférické, tak s turbem. Přitom jsou lehčí a jejich výhodu představují i menší třecí ztráty. Pochopitelně zvukem připomínají spíše šicí stroj, i když ty skutečně moderní už nepotřebují ani vyvažovací hřídel pro potlačení typických vibrací...

Seznamte se s novou tváří Opelu. Tuto masku dostanou všechny budoucí modely

Opel vyvinul „hitech“ pohonnou jednotku s dvojicí vačkových hřídelů a čtyřventilovou technikou. Z objemu jen 973 cm³ dávala při kompresním poměru 10,1:1 37 kW, tedy rovných 50 koní v 5000 otáčkách. Přeplňování, ať už výfukové, či mechanické tedy postrádala. Automobilka uváděla hodnotu nejvyššího točivého momentu 90 N.m ve 2,5 tisících. Kompaktní a lehoučký motor se tedy neměl za co stydět, navíc byl spojen s pětistupňovou sekvenční převodovkou. Maxx s ním nebyl žádnou brzdou provozu, z klidu na stovku zrychloval během 12,1 s a uháněl až 151 km/h.

Střídmý

Spotřebu benzinu se podařilo srazit pod magické čtyři litry, při konstantní devadesátikilometrové rychlosti spálilo mikroautíčko 3,9 l/100 km. Měření probíhalo klasicky dle tehdy platných norem ve zkušebním cyklu Euromix (90/120 km/h a město). Agregát dostal vačkové hřídele duté, čímž uspořil 590 g hmotnosti... Také on byl vyroben převážně z hliníku a kompozitů, oproti tehdejšímu nejmenšímu motoru Opelu, čtyřválcové dvouventilové dvanáctistovce se slabými 33 kW (45 k) pro Corsu B byl o 12,5 kg lehčí, vážil jen 82,5 kg.

Přední náprava se vzpěrami McPherson měla svůj původ v řadách Vectra a Omega, vyznávala princip DSA (Dynamic Safety). Palivovou nádrž umístili konstruktéři mezi zadní kola. Zmíněný hliníkový skelet zároveň tvořil bezpečnostní strukturu včetně deformačních zón a autíčko dále odlehčoval, vážilo jen někde mezi 600 a 650 kg.

Promyšlená kabina

Sedadla krátkých Maxxů byla propojená v celistvé lavice, ano, mohly převézt řidiče a ještě další tři cestující. Přední místa se natáčela, aby pasažéři dozadu snáze nastoupili. A samozřejmě auta zvládla parkovat kolmo k chodníku, vecpala se skoro všude. Nabízí se srovnání se Smartem, jehož první generaci předznamenávaly prototypy Micro Compact Car Eco-Sprinter a Eco-Speedster (1993), ale ty uvezly jen řidiče a spolujezdce, popřípadě spolujezdkyni. Zadní místa měla pozdější Toyota iQ (2008), která také byla podobně dlouhá. Druhá lavice se ovšem dala bez problémů vyjmout – pak mohlo dvoumístné „mrně“ sloužit i jako výše vzpomínaný pick-up, protože v základním uspořádání se dozadu žádná bagáž nevešla, natožpak pořádný náklad. Takhle bylo k dispozici zhruba stejně místa pro zavazadla jako v současné Astře K Caravan.

TEST Opel Astra 1.2 Turbo vs. 1.4 Turbo CVT – Který z nových tříválců se povedl více?

Maxx myslel i na bezpečnost. Kromě standardního ABS nabídl řidičův vzduchový vak v hlavě volantu. V polovině 90. let nebyl samozřejmostí ani u mnohem větších osobních aut či SUV, mnohdy se za něj připlácelo (kupříkladu „béčková“ Corsa jej však měla bez peněz navíc od roku 1994). V prototypech mikra s bleskem se však navíc nacházel i druhý airbag před spolujezdcem. Digitální palubní přístroje Maxxu s pořadovým číslem 2 dnes nikoho neohromí, ale před takřka čtvrtstoletím? Sdružený „budík“ ukazoval aktuální rychlost, otáčky, stav paliva v nádrži, celkovou a denní ujetou vzdálenost, venkovní teplotu, hodiny, zvolený režim jízdy a zařazený rychlostní stupeň. Ano, psal se rok 1996!

Motor do série

Maxxy byly tedy hlavně pojízdnými laboratořemi určenými k ověření směru vývoje, do sériové produkce se podívat nemohly. Opel uvádí, že jezdily celkem dva prototypy, ale bez bližšího určení. Ve zbytku tedy šlo o nefunkční makety. Hliníkové díly byly sice navrženy tak, aby se snadno vyráběly, překážku však představovala jejich cena, stejně jako další použité sofistikované techniky. Jen těžko by se částka nutná k pořízení jednoho exempláře dostala pod 25 tisíc marek. Tak drahé mikroauto by si prostě tenkrát nikdo nekoupil, určitě ne se znakem „lidového“ Opelu.

TEST Opel Grandland X Hybrid4 – Plug-in hybridní snaha být sportovcem

Litrový tříválec Ecotec se však začal nabízet velmi záhy, dostala jej v květnu 1997 oblá Corsa, stále s písmenkem B. Jen se zcivilizoval, ubylo v něm drahých materiálů. Půvabné baculaté malé auto postrádalo hbitost prototypů, byť mělo vyšší výkon (40 kW/54 k/5600 min^-1), ale zase nižší a výše položený točivý moment (82 N.m/2800 min^-1). Pohonná jednotka navíc zpočátku trpěla velkou nectností: rozvodový řetízek se zpravidla nedožil ani 100 tisíc kilometrů. Opel nicméně velmi rychle problém vyřešil a u pozdějších vozů už se neobjevoval. Corsa B skončila v Evropě v srpnu 2000. A hlavně - „blesk“ z Rüsselsheimu s tímto malým moderním motorem předběhl všechny evropské automobilky...

Zdroje: Opel, archiv autora a auto.cz, Wikipedia, Conceptcarz, Carscoops, Carstyling.ru, L'argus.fr, Auto World Press, Spiegel.de, autószektor.hu, autoblog.it

Foto: Opel AG