Jaké.auto Informace o autech podle značky a modelu
S-1L
S-3A
S-3A
S-3A
28 Fotogalerie

SMZ: I v Sovětském svazu měli Velorex. Vypadal ještě podivněji

Aleš Dragoun
Tříkolky a čtyřkolky SMZ byly určeny invalidům. Vyráběly se až do druhé poloviny 90. let v desetitisícových sériích, na západ od hranic bývalého SSSR na ně ale narazíte vzácně.

Sovětská mikrovozítka ze Serpuchovského motocyklového závodu trochu připomínají české Velorexy. Nevznikla sice původně soukromou iniciativou, ale měla motocyklové motory a nikdo jiný než tělesně postižení je vlastnit nemohl. Těmto řidičům poskytovala základní mobilitu, kterou jim zprostředkoval systém sociálního zabezpečení v SSSR. Vlastně si „invalidky“, či „motokoljasky““, jak se jim říkalo, pronajímali na pět let a po uplynutí této doby jim stát doručil nové. Již první model, tříkolka, měl také ocelovou karoserii...

S-1L

Potřeba takového vozidla byla v Sovětském svazu ve druhé polovině 40. let minulého věku akutní, protože váleční veteráni nezřídka přišli o končetiny. Museli si na něj ale počkat sedm let.

V roce 1952 zahájil Serpuchovský motocyklový závod (SMZ) v Moskevské oblasti výrobu tříkolky S-1L.

Jednoduché, 2,65 m dlouhé, 1,39 m široké a 1,33 m vysoké vozítko s kulatou přídí, jediným hlavním světlem a jedním kolem vpředu bylo poháněno jednoválcovým dvoudobým motocyklovým motorem Moskva M1A objemu 123 cm3 o výkonu jen čtyř koní (2,9 kW). Ten se nacházel v zádi. Dveře byly nasazovací a dva pasažéry kryla jen plátěná střecha. Právě podle jediného reflektoru se mu také říká „Kyklop“.

Problémem se ukázala jízda ve sněhu nebo blátě (a té si na sovětských necestách užili řidiči dost), tříkolka neměla odpovídající trakci. Kdo pomůže invalidovi, když zapadne? Navíc třicetikilometrové rychlosti dosáhne v pohodě i cyklista... Nízké maximálce ani hmotnosti pouhých 275 kg ale nevadilo nebrzděné přední kolo. Verze O byla uzpůsobena pro ty, kteří mohli k řízení používat pouze pravou ruku, AR naopak pro levoruké.

Poslední série (od roku 1956) měly alespoň větší a výkonnější dvoudobý jednoválec Iž-49 o objemu 346 cm3 s 8 koňmi (6 kW) a nesly označení S-3L. Rozjely se až na šedesátku, tedy dvojnásobek, už tak nebyly úplnou brzdou provozu. Vzniklo přesně 36.181 kusů, 19.128 první a 17.053 druhé verze. Dvouválcový S-2A se do výroby nedostal...

S-3A

V roce 1958 naběhl nástupnický typ S-3A (trojka byla skutečně číslem, nikoli písmenem „z“ v azbuce, jak mylně uvádějí některé zdroje). Už se jednalo o čtyřkolový vozík, pohonnou jednotku umístěnou za sedadly zdědil po svém předchůdci. 2,63 m dlouhé, 1,32 m široké a 1,38 m vysoké autíčko se rozjelo maximálně na 55 km/h, bylo však poměrně robustní. Dvě „oči“ vpředu tentokrát nebyly součástí karoserie, ta už však nepostrádala dveře, ještě zavěšené vzadu.

Prostorový rám byl vyroben z ocelových trubek. Nová přední náprava využívala dvě příčné torzní tyče se čtyřmi podélnými rameny, tu měl původně prototyp NAMI-031 (1957-1958) s úhlednou plastovou karoserií. Od té zadní ji dělilo 1,65 m. S-3A přibral na 425 kg, byl tedy už poměrně těžký.

Varianta AB dostala dveře s bočními okny, existovaly i další pro osoby s různými typy postižení.

V roce 1962 se objevila modernizovaná verze S-3AM s výkonem zvýšeným na 7,4 kW (10 k) a s hydraulickými teleskopickými tlumiči místo původních obyčejných třecích, která už zase uháněla šedesátkou. Do roku 1970 vzniklo 203.291 kopií této „generace“.

Vozík nebyl určen na dlouhé cesty, jenže svým uživatelům usnadňoval život a suploval roli běžného automobilu, protože těch, samozřejmě s patřičnými úpravami, byl v Sovětském svazu naprostý nedostatek. Lev Šugurov, konstruktér závodních moskvičů včetně monopostů, mu dosti nelichotivě říkal „motorizovaná protéza“. Jinak dostal přezdívku „Morgunovka“ podle herce Jevgenije Morgunova. Ten S-3A řídil a dokonce i zvedal holýma rukama ve filmu „Operace Y a další Šurikova dobrodružství“ režiséra Leonida Gajdaje.

Chudá dynamika a nízký tah jinak jednoduchého a snadno opravitelného motoru se snoubily s malými kolečky, takže průchodnost stroje byla nízká, slovo „komfort“ tohle přibližovadlo samozřejmě neznalo a mechanické brzdy působily stále pouze na zadní nápravu. Pětilitrová spotřeba také příliš nenadchla, i když nízkooktanový benzín byl tehdy v Sovětském svazu ještě docela levný. Jenže do nádrže se vešlo pouze 12 l, takže nevydržela déle než 250 km. Na jeden zátah takovou „štreku“, pravda, zvládal asi málokdo, nicméně pokud tělesně postižený řidič využíval služeb svého vozítka dosytosti, musel tankovat častěji.

Na přelomu 50. a šedesátých let se také zrodily prototypy S-4A s pevnou střechou, S4-B, a S-5A se sklolaminátovou karoserií. Na uzavřeném kupé 086 Sputnik (1962) spolupracoval SMZ s výzkumným ústavem NAMI a moskevskou automobilkou AZLK. Příď také připomínala pozdější vozy Moskvič, v zádi 3,1 m dlouhého mikroauta bručel čtyřtaktní půllitr, řadový dvouválec s 11 kW (15 koňmi). A dozadu už se vešly i dvě děti... Ale výroby se nedočkal.

S-3D

Zavedení vylepšené verze bránila dlouhou dobu technická zaostalost serpuchovského závodu. U nástupce se totiž počítalo s celokovovou karoserií – a tu tehdy neuměl vyrobit! Na dalších prototypech se začalo pracovat už v roce 1958, kdy byl uveden S-3A, a to i v NAMI, nicméně cesta definitivního vozu do série byla dlouhá. Teprve v roce 1964 vytvořili Eduard Molčanov a Erik Sabo návrh čtyřkolky „Šustrik“. Projekt malých terénních buginek s motory ze záporožců, ovšem vpředu (!) byl sice nakonec stopnut, ale design po úpravách přežil a nezbytné modernizace se dočkalo i výrobní zařízení.

Poslední typ S-3D se objevil konečně v sériové výrobě v červenci 1970. Už dostal uzavřenou karoserii, takže přibral na asi 450-500 kg. 2,83 m dlouhé, 1,38 m široké a 1,30 m vysoké, přísně hranaté autíčko poháněl dvoudobý vzduchem chlazený motor Iž-P2 346 cm3 s 12 koňmi (8,8 kW), později P3 se 14 koňmi (10 kW), oba uložené vzadu v rámu na pryžových podložkách a spojené se čtyřstupňovou převodovkou. Výkony musely být nejdříve přiškrceny, aby se dosáhlo větší spolehlivosti a delší životnosti, nakonec se ale hodnota zvýšila až k hranici 18 koní (13 kW). Řadicí páka sice připomínala automobilovou, ale řazení probíhalo jako na motorce s neutrálem mezi jedničkou a dvojkou. Zpětný chod se aktivoval druhou samostatnou pákou, i pro něj se dala použít každá ze čtyř rychlostí.

Agregáty měly už elektrický startér, součást 12V sítě, pokud odmítala baterie poslušnost, byl v záloze ještě ruční pomocí páčky. Nucené chlazení odstředivým ventilátorem nasávalo vzduch přes žebra válce. Obě klikové nápravy s vlečenými rameny a torzními tyčemi byly od sebe vzdáleny 1,7 m, desetipalcová kolečka musela stačit. Brzděna byla už všechna, samozřejmě bubny a hydraulicky, parkovací působila na zadní. Řízení bylo hřebenové, poměrně vyspělá konstrukce na dobu i místo vzniku, že?

Vozítko upalovalo až sedmdesátkou. Pokud byste ale čekali nějaký megaúsporný provoz takového mikroauta, chyba lávky. Běžně na sto kilometrů spolykalo 7 l benzinu smíchaného s olejem v poměru 1:25. Většina vlastníků navíc lila mazivo do 18l benzinové nádrže od oka, což se samozřejmě neblaze projevilo... Vysoce kvalitní olej, původem z letectví, které doporučoval výrobce v návodu, se nedal sehnat, takže se improvizovalo, i tekutinou pro čtyřdobé pohonné jednotky, což ale také nepředstavovalo to pravé...

Pronájem byl zmíněn už v úvodu článku, pro nováčky pořádaly úřady sociální péče dokonce školení v jejich ovládání. Po 2,5 letech byl povinen nájemce předat vozítko do opravy, ale bezplatně. Stačil řidičák na motorky a skútry. S-3D přinesl prakticky jen zvýšení komfortu, jinak si zachoval nectnosti svého předchůdce, byl pomalý, hlučný a doslova „žravý“. Na druhou stranu zase obratný na rozbitých venkovských cestách, v zimě, když napadl sníh, mnozí používali i širší kola. Nespornou výhodu představovalo chlazení vzduchem, obzvláště v mrazech. Benzinové topení naopak příliš nefungovalo a často stávkovalo i palivové čerpadlo...

Nástupcem větší Oka

V roce 1995 se továrna v Serpuchově přejmenovala na SeAZ. To už z bran vyjížděly i Oky, původně VAZ 1111. Oka se také vyráběla ve verzích pro tělesně postižené, s délkou 3,2 m už šlo o klasické miniauto, do kterého se vešli čtyři lidé. Poslední třísetkusová série hranatých S-3D vznikla ještě na podzim 1997, i když už od 80. let zájem o ně opadal, protože invalidé dosáhli na konvenční auta, třeba záporožce se vzduchem chlazenými vidlicovými čtyřválci v zádi, případně i žigulíky s ručním ovládáním. Od státu na obojí získali výrazné slevy a komfort byl i přes zastaralost konstrukce nesrovnatelný. S-3D bylo vyrobeno za 27 let 223.051 kopií, poslední období však znamenalo rapidní pokles kvality laků i konečné montáže a mikroauta se brzy rozpadla. SeAZ už dnes neexistuje, v roce 2013 společnost vyhlásila bankrot. Továrna v Serpuchově, která fungovala od července 1939, ovšem stále stojí včetně historických budov a nabízí zde prostory k pronájmu.

Některým Sovětům se podařilo získat své „motorové invalidní vozíky“ do soukromého vlastnictví, následně je tedy mohli třeba i prodat. Na západ od ukrajinských hranic žádný z těchto „strojů“ prakticky nepotkáte. Komponenty se používaly i při garážových stavbách tříkolek, sněžných skútrů, minitraktorů a malých terénních aut, plány na ně vycházely v sovětském časopise „Modelist-konstruktor“. Ve stanicích mladých techniků a pionýrských domech pak sloužily k výuce.

První tříkolky i čtyřkolky už jsou dnes sběratelskými unikáty. Jeden modrý S-3A ročníku 1970 měl ve své slavné kolekci mikroaut Američan Bruce Weiner, pořídil si jej z Německa. V únoru 2013 byl vydražen společností RM Auctions (dnes RM Sotheby's) za 12.650 dolarů. Všechny tři základní modely, S-1L, S-3A a S-3D vyšly jako zmenšeniny v měřítku 1:43 v sérii Autolegendy SSSR, obdobě našich Kultovních aut z vydavatelství De Agostini.

Foto: Dmitrij Pankratov, Oldtimer.ru, Oldcam, Wikipedia, Wheels Age, archiv SMZ/SeAZ, Darin Schnabel/RM Sotheby's