TEST Chrysler Grand Voyager 2.5 CRD - Sedm statečných (01/2003)

Pokud bude jeden z hrdinů dítětem, případně jej po cestě někdo zastřelí, těžko bude tahle filmová partička hledat pohodlnější auto. Deklarovaně sedmi, v praxi však jen šestimístné maxi-MPV totiž přišlo kdysi dávno na trh právě pro účely pohodlné dopravy více osob po amerických dálnicích. Vzhledem k oblibě, kterou si právě Voyager a prodloužený Grand Voyager vydobyli na starém kontinentě, lze při znalosti klikatosti evropských silnic brát toto americkou invazi jako svého druhu fenomén. Takže, jak se cítí dlouhý pohodlný autobus na pražských kočičích hlavách, rozbitých okreskách a drncajících dálnicích?

Tvary vozu korespondují s majestátními rozměry. Více než pětimetrová délka a třímetrový rozvor (!) vyzařují sebevědomí samy o sobě, takže nejnovější úpravy u modelu roku 2002 se týkaly jen drobností: Především se zvětšila maska chladiče a v důsledku toho došlo k posunutí krytu motoru a střechy vzad. Napsáno to nevypadá nijak zábavně, při pohledu na příď s novým okřídleným logem Chrysler uprostřed je znát, že vůz získal na lehkosti bez ztráty velikosti. Hezky se to rýmuje a dobře to vypadá. Zajímavý, nyní zaoblený tvar má zadní hrana bočních posuvných dveří - zvláště u Grand Voyageru vynikne čistota tohoto řešení. Kliky dveří jsou umístěny nyní o něco níže, naopak zadní sdružené svítilny popolezly nahoru. Výsledkem je vyváženější vzhled bez výstřelků, typických pro zámořskou produkci.

Interiér je natolik specifický, že jej musíme rozdělit na dvě části. Hodnotíme-li jej z hlediska samotné dopravy osob, čekají nás orgie komfortu a prostoru. Pravda, na zadní lavici typované pro tři osoby je nutno u dospělých jedinců počítat spíše s místem na klíně, ale tady výhrady končí. Všechna místa k sezení jsou velmi pohodlná, u druhé řady navíc potěší i dvě samostatné loketní opěrky. Zadní lavice i sedadla uprostřed se dají sklápět a vyjímat, takže využití vozu je limitováno snad jen silou potřebnou k odnesení sedadel. Vepředu pak vzdor krátkým sedákům panuje největší pohodlí: elektricky nastavitelné je vše kromě volantu a na sedadlech nebolí záda ani při dlouhých cestách. Prostorově a pohodlím je Grand Voyager kategorií sám pro sebe - všude je místa na rozdávání. Lze ale očekávat, že spíš než rozdávání budou cestující využívat volna pro své pohodlí. A pocit natažených nohou ve druhé řadě sedadel u mnoha aut věru nezažijete. Samozřejmostí je klimatizace, boční airbagy, dostatek odkládacích prostor a téměř bezchybná audiosoustava.

Interiér je ale také místem pro práci řidiče a zde je před vyjetím třeba pozorně nastudovat fotografie a připravit se na zkušební jízdu. Řidiče, neuvyklého americkým vozům, čeká vysoká škola tlačítková a ovládací a teprve po jejím absolvování je možno bezpečně vyrazit na cesty. Trochu přeháním, ale drobnost a obtížná rozlišitelnost některých ovladačů (audio, klima...) je skutečně nezvyklá. Ale vše se dá naučit, takže pokud si oči zvyknou na digitálně zelené podsvícení, lze nastavit volant a zrcátka a vyrazit. Trochu užitku a rozptýlení lze zažít s informačním panelem uprostřed střechy - kromě běžných údajů je zde i kompas.

Máme-li pro využití interiéru téměř jen superlativy, musíme cestou k pátým dveřímtrochu ubrat a nadechnout se. Nově tvarované a elegantní dveře jsou totiž dosti těžké a otevřít je jednou rukou chce trochu síly. Za příplatek je možno využít elektrického otevírání se senzorem překážek, což vzhledem k výše uvedenému doporučujeme těm, kteří hodlají do auta něco nakládat, tedy prakticky všem.

Moderní turbodiesel uspokojí výkonem a přitom neruší. 104 kW výkonu o sobě dává vědět jen malým hlukem, daleko více je možno užívat si příjemných 320 Nm maximálního kroutícího momentu. Požadavek na svižnou akceleraci jakož i stálou rychlou jízdu po dálnici plní tato pohonná jednotka bezezbytku, přičemž si i s plně naloženým vozem neřekne o více než 10 litrů v městském provozu a 8 litrů mimo město. Manuální převodovce by možná slušel šestý stupeň, její řazení je ale přesné a s krátkými drahami.

Pokud se naučíme zvládat přece jen nezvyklou šířku a "pickupovou" délku vozu, zbývá jen se smířit s neexistencí parkovacího asistenta, který je k dispozici jen za příplatek. U vozu této kategorie si tak lze cvičit prostorovou představivost nebývale intenzivně.

V provozu se pak Grand Voyager chová očekávatelně, tedy lehce nedotáčivě. Komfortní naladění podvozku kupodivu nijak nebrání svižnému projíždění zatáček a ani příšerné kovové zpomalovací retardéry nejsou pro tento vůz překážkou komfortu. Brzdy vykazují dostatečnou účinnost i po opakovaném použití, nástup jejich účinku byl v testovaném voze příjemně pozvolný.

Americká klasika se do českých poměrů obtížně zařadí snad jen vnější velikostí. Na vše ostatní pozitivní si uživatel rychle zvykne a pokud se sžije i s interiérem, nelze mu volbu upírat. Sedm statečných si může klidně říkat šest hýčkaných.