TEST Microlino 2.0 – Prcek za cenu auta. Tohle by si měl vyzkoušet každý!
Za dvanáct let práce motoristického novináře jsem netestoval vůz, který by přitahoval pozornost víc než microlino. Celým svým bytím působí jako z grotesky, ale přesto se v něm dá jezdit každý den. Jen kvůli tomu musíte udělat hromadu kompromisů a sáhnout do kapsy tak hluboko, jako byste si kupovali normální auto.
Design, interiér
Přiznám se hned zkraje – na tohle jsem opravdu připraven nebyl. Na co? Na to, jak extrémně microlino budí pozornost, jak přitahuje pohledy i objektivy fotoaparátů. Mohl bych sedět v jakémkoliv ferrari či lamborghini a tolik lidí by na mě nehledělo a nemávalo mi, jsem si jist.
Co to vůbec je, to microlino? Ukázalo se už před mnoha lety v podobě konceptu na pařížském autosalonu coby návrh švýcarského start-upu, jak pomoci dopravě – zejména té v klidu, tedy parkování – ve městech přeplněných normálními auty. A navíc, jak přitom být tak roztomilý, jak to jen jde.
Jeho designéři se nechali víc než inspirovat isettou – stejně jako ona má i microlino jen jedny dveře pro osádku, otevírané směrem dopředu. Patří k hlavním designovým prvkům auta spolu s „oušky“ po stranách oken, která skrývají světlomety, LEDky pro denní svícení a zpětná zrcátka. Svítící pruhy na vratech vpředu i na zádi skrývají obrysovky a směrovky, vzadu samozřejmě i brzdová světla.
Hlavní světlomety jsou docela efektivní, couvačku ani mlhovku však vzadu nehledejte, žádné tu nejsou. Microlino je totiž v Česku registrované jako čtyřkolka, nikoliv auto. Proto taky vpředu nemá registrační značku a vzadu nosí formát pro motocykly.
Jakkoliv se těžko na tenhle zelený bonbonek přestat dívat, ten pravý spektákl začíná, když chcete do microlina nastoupit. Je to totiž docela složitý proces na to, že má vůz sloužit na poskakování po městě. Předně, kliku tady nehledejte – dveře se otvírají tlačítkem na pravé straně vozu, načež se samy úplně otevřou. Pak nastoupíte dovnitř – doslova nastoupíte –, ve stoje se vytočíte zády k sedačce a pak si na ni sednete. Jak asi tušíte, není to pro lidi, kteří mají problémy s pohyblivostí.
Pokud jedete se spolujezdcem, na sedačce se posunete za volant a následně stejným způsobem nastoupí spolujezdec. Ten pak potáhne za poutko a zavře dveře, přičemž se ukáže jediný luxusní prvek tohoto auta – servodovírání dveří.
Chcete zase vystoupit? Kdybych nedostal instruktáž, asi bych docela nadával, kde že se ta vrata otevírají. Je na to totiž absolutně neviditelné tlačítko zezadu na trubce na dveřích, které musíte nahmatat.
Jak se do microlina dva lidé vejdou? Těsně – a nesmí jim vadit fyzický kontakt, protože lavice postrádá jakýkoliv předěl, byť naznačený. Ale jde to a i se dvěma ne zrovna hubenými muži uvnitř zvládá vůz dosáhnout své maximální rychlosti, která je dle displeje 94 km/h.
A co výbava, ptáte se? Ve standardu je otevírací plátěná střecha a posuvná okna na bocích, bezpečnostní pásy a také „rádio“ ve formě bluetooth reproduktoru. Na klimatizaci zapomeňte, je tu jen ventilátor, který ale i v horkých dnech konce prázdnin, kdy microlino testuji, aspoň trochu pomáhá. Ovládací displej na trubce ve dveřích nabídne kromě ovládání ventilátoru také otevírání víka kufru a možnost výběru mezi dvěma vzhledy přístrojového štítu.
Není tady ABS, už vůbec ne ESP, na posilovač řízení taky zapomeňte a na posilovač brzd taky. Přesto dokáže microlino brzdit docela silně, když váží jen zhruba půl tuny – dobře, se mnou na palubě šest metráků. Je však třeba myslet na to, že nemáte ABS, takže zejména na mokru není smyk všech čtyř zablokovaných kol nikdy daleko.
To vzbuzuje otázku – dá se s microlinem jezdit v dešti? Jasně, má normální stěrač. A teče do něj jen trošku, navíc jen na „wapce“, když stříkáte pistolí přímo k bočním posuvným oknům. Střecha je v pohodě, i když zavřená moc těsně nepůsobí.
Stejně jako interiéru chybí prostornost a, řekněme si to na rovinu, i téměř jakýkoliv jízdní komfort, je zavazadelník překvapivě prostorný. Značnou jeho část zabírají brašny s nabíjecími kabely, ale kdybych je přesunul, nemám problém věřit jeho kapacitě tak, jak ji web výrobce udává – na tři basy piv.
| Zavazadelník Microlina | |
| Délka u podlahy/u horního konce opěradel [mm] | 643-871/279-435 |
| Šířka min./max. [mm] | 660/951 |
| Výška pod roletkou/pod stropem [mm] | -/730 |
| Šířka nakládacího otvoru [mm] | 574 |
| Výška nakládací hrany [mm] | 844 |
| Dvojitá podlaha | ne |
Motor, jízdní vlastnosti
Microlino je pochopitelně elektrické; ve spalovacím provedení se nevyrábí. Zapomeňte ale na tichou jízdu, známou z velkých elektromobilů – tady je velmi silně slyšet skučení elektromotoru, které vám ze všeho nejvíc připomíná tramvaj. To však nemyslím jako negativum, je to součást zážitku.
Parametry elektromotoru, tedy 17 koní (12,4 kW) a 18 Nm, nezní nijak oslnivě, ale na provoz microlina ve městě to bohatě stačí. Samozřejmě, že by většina aut byla rychlejší, kdyby jejich řidiči chtěli, ale ve městě většinou nechtějí, a taky jejich auta musí řadit, takže z křižovatky vyrazíte vždycky jako první.
Že sedím v malinké krabičce, je zpoza volantu jasně znát – i dojmem z rychlosti. Přijde mi, že jsem dávno na městské padesátce, ale pohled na displej mě ubezpečí, že jedu sotva čtyřicet. Trochu s tím souvisí i fakt, že si mnohem více než v normálním autě přijdu součástí okolního prostředí. Mám totiž otevřená obě okna i střechu, abych se uvnitř neuvařil.
Pražské ulice mají důležitou, řekněme, vlastnost. Jsou tak rozbité, že připraví zatěžkávací zkoušku pro jakýkoliv podvozek. A ten u microlina moc poddajný není – pořádně cítím každou spáru a výmol a propadlým kanálům se záhy učím bleskově vyhýbat.
Miniaturní rozměry microlina to činí snazším, stejně jako velmi rychlý převod řízení i jeho přesnost, ale je třeba myslet na to, že rozchod zadních kol je citelně menší než u těch předních, takže musíte kanál poslat opravdu středem auta, jinak vás čeká zezadu rána. Odhlučnění tu navíc není veškeré žádné od podvozku ani zvenčí.
I to je však součást zážitku za volantem microlina a nesmírně mě baví způsob, jakým upaluje po silnici. Působí jako autíčko ze staré animované grotesky, z Mickeyho Mouse, Toma a Jerryho nebo z Looney Tunes – přesně z těch, kvůli kterých jsem jako malý každou neděli vstával k televizi, aby mi neutekly. A proto mě to za volantem neskutečně baví…
… první tři dny. Zlom nastává v moment, kdy jedu pozdě večer domů napříč celou Prahou, jsem po celém dni unavený a těším se jen do postele. Řízení microlina je totiž ve všech ohledech náročné, nejen proto, že pokaždé, když chcete zatočit v nízké rychlosti, jako byste byli v posilovně, ale i hlučností či poskakováním po rozbitých cestách.
Tahle náročnost, které se zbavíte jedině tak, že si místo jízdy microlinem zavoláte taxi, prostě v některých situacích člověka neskutečně otravuje. Zejména je-li zvyklý ne na favorita či stodvacítku, ale moderní auta z roku 2024 se všemi jejich komfortními prvky.
| Nejbližší konkurenti* | Dacia Spring |
| Motor | Electric 45 |
| Největší výkon [kW/min] | 33/- |
| Točivý moment [N.m/min] | 125/- |
| Převodovka | 1st. reduktor |
| Max. rychlost [km/h] | 110 |
| Zrychlení 0-100 km/h [s] | 19,1 |
| Komb. spotřeba [WLTP, kWh/100 km] | - |
| Dojezd na nabití [WLTP, km] | 225 |
| Využitelná kapacita baterie [kWh] | 26,8 |
| Pohotovostní/celková hmotnost [kg] | 951/- |
| Rozměry d x š x v [mm] | 3.701 × 1.583 × 1.519 |
| Objem zavazadelníku [l] | 308 |
| Rozvor [mm] | 2.423 |
| Cena od [Kč] | 419.900 |
| Srovnatelná výbava s testovaným kusem | Essential |
| Cena od [Kč] | 419.900 |
| * Citroën Ami a jeho sourozenci nejsou uvedeni, protože se jednak v Česku neprodávají a jednak mají maximální rychlost 45 km/h | |
Zaparkuje vážně kdekoliv
Nutno ale microlinu uznat obrovskou výhodu ve městě – parkuje se s ním opravdu geniálně snadno. Dvouapůlmetrová délka znamená, že po souboji s volantem se vejdete skoro všude i podélně, a na většině míst zaparkujete klidně i příčně v podélném stání. Pak otevřete dveře a můžete vystoupit přímo na chodník.
Samozřejmě, takovéhle parkování není všude legální – piktogram auta na značce označující parkoviště určuje, jak se musí zastavit. Ale ne všechny tyto značky ten piktogram mají, a i kdyby ano, hádám, že by policista musel opravdu nutně potřebovat „čárku“, aby nad takovouhle banalitou nemávl rukou.
Jak je to s modrými zónami, ptáte se? I když má microlino značku jako motorka a není automobilem, podle infolinky pražských zón placeného stání je to dvoustopé vozidlo a vztahují se tedy na něj stejná pravidla, jako na normální velká auta – musí tedy platit.
Konečně, co jízda mimo město a dojezd? Microlino zvládá tachometrových 94 km/h, takže smí i na dálnici. Sice tam jedete v pravém pruhu spolu s kamiony, ale jediná situace, kdy se podívá na dálnici, bude, pokud pracujete ve městě a bydlíte u dálnice na prvním či druhém sjezdu. Berte tento odstavec spíš jako informaci, že dálnici zvládá; sice na maximu svých schopností, ale zvládá.
Co do spotřeby či dojezdu mohu sloužit jen kvalifikovaným odhadem, displej ve voze udává jen procento nabití baterie. Web uvádí dojezd až 177 km na jedno nabití 10,5 kWh baterie, kterou je tento kousek vybaven; základ je 5,5 kWh, vrchol 15 kWh. V reálném světě jsem na 65 % baterie ujel 79 km, takže na celých 100 procent zvládnete nějakých 120 km, nepotřebujete-li topit. Podle nástroje k odhadování dojezdu na webu značky sníží zapnutí článku PTC k topení zhruba třetinu dojezdu.
Nabíjení probíhá střídavým proudem skrz konektor typu Mennekes, ale nečekejte dvacet minut u 22kW přípojky na parkovišti obchoďáku. Vůz je vybaven jen 2,2kW palubní nabíječkou, takže ať ho připojíte doma do klasické 230V zásuvky, nebo k silnému wallboxu, nabíjení verze s touto baterií bude vždy z nuly na 100 % trvat nějakých pět hodin.
Závěr
Microlino nám v redakci trochu neplánovaně zůstalo o týden déle, než mělo. Za tu dobu si ho vyzkoušela řada kolegů. Já ho milerád vyměnil za jiné, normální auto, a ten druhý týden mě už ani nenapadlo, že bych se v něm zase svezl.
Je totiž neuvěřitelně zábavné na zkoušku, na pár dnů, na ten zážitek. Ale koupit si ho, vlastnit ho, jezdit s ním opravdu denně třeba několik let? Na to je podle mého názoru příliš jednoúčelové a zároveň příliš náročné na řízení.
Asi bych dokázal pochopit někoho, kdo bude jezdit microlinem od pondělí do čtvrtka do práce a na nákup, ale v pátek na golf a o víkendu na chatu či výlet už pojede mercedesem. Jenže ani v tomto případě bych se nedivil, kdyby čtvrtý, pátý týden už začal jezdit tím mercedesem i do práce a microlino vytahoval jen tehdy, kdy bude klíčová jeho největší praktická výhoda – schopnost zaparkovat opravdu téměř kdekoliv.
Tohle mikroauto není bez plusů, to v žádném případě; kromě poutání pozornosti ale všechny pramení z jeho miniaturních rozměrů a mají i své odvrácené stránky.
A pak je tu cena. S nejmenší baterií stojí 90 km/h verze, na kterou potřebujete řidičák sk. B, téměř přesně půl milionu korun. Testovaný kousek je kvůli baterii dražší o 50 tisíc a zelený matný lak stojí dalších deset. Za 560 tisíc korun musím řadit ke konkurentům microlina i Škodu Fabia a Dacii Spring, které za tyhle peníze pořídíte ještě s rezervou včetně klimatizace, nesrovnatelně lepší aktivní i pasivní bezpečnosti, čtyř míst k sezení a v případě springu i s příplatkovým „rychlým“ – pořád je to jen 30 kW – nabíjením stejnosměrným proudem.
Jasně, za nimi se nikdo nebude otáčet a ve stylovosti nesahají microlinu ani po kotníky, ale komfortem na palubě i praktičností jsou v úplně jiné lize a nepotřebujete k nim druhé auto na občasnou cestu do hobbymarketu nebo za babičkou přes půl republiky.
Plusy
Minusy
| Nejlevnější verze modelu | 499.750 Kč (Microlino 5,5 kWh, 90 km/h) |
| Základ s testovaným motorem | 499.750 Kč (Microlino 5,5 kWh, 90 km/h) |
| Testovaný vůz bez příplatků | 549.750 Kč (Microlino 10,5 kWh, 90 km/h) |
| Testovaný vůz s výbavou | 559.725 Kč (Microlino 10,5 kWh, 90 km/h) |
