Jaké.auto Informace o autech podle značky a modelu

To nejlepší od mrtvých značek: Plymouth – Dravá ryba, extrémní aerodynamika i odvážný pokus s hliníkem

Ondřej Pavlůsek
Diskuze (0)
Plymouth je dnes již téměř zapomenutou značkou, nabízející především rodinné automobily. Ve více než sedm desetiletí dlouhé historii této automobilky ovšem figuruje i několik velmi atraktivních modelů.

Plymouth založil Walter Chrysler v červenci roku 1928 a v rámci koncernu Chrysler Corporation představovala tato značka až do roku 1998 výrobce nejdostupnějších modelů, což platilo i pro poslední léta jejího fungování pod křídly nástupnického koncernu DaimlerChrysler AG. Poslední modelový rok pro značku Plymouth představoval rok 2001.

Prakticky po celou dobu své existence nabízel Plymouth především modely, které byly na severoamerickém trhu vnímány jako cenově příznivé. Přímou konkurencí byly s ohledem na ceny vozy značek Chevrolet a Ford.

Vedle běžných rodinných sedanů, kombíků a minivanů se může Plymouth pochlubit i modely, s nimiž se doslova zlatými písmem zapsal do historie dodnes tolik populárních pony cars a muscle cars. Vedle nich pak má na svém kontě mimo jiné i atraktivní sportovně střižený kompakt nebo nadčasový roadster, spojující retro linie s moderní technikou.

Plymouth Barracuda (1964 - 1974)

Plymouth Barracuda se veřejnosti poprvé představil 1. dubna roku 1964, což znamená, že předběhl konkurenční Ford a jeho Mustang, který byl představen 17. dubna stejného roku, o více než dva týdny a stal se prvním zástupcem kategorie vozů pojmenované pony cars.

S minimálními náklady na vývoj se přitom podařilo nabídnout atraktivní model, který vycházel z kompaktního sedanu Plymouth Valiant, k němuž se hlásil nejen po technické stránce, ale i designem předních partií a označením. To při premiéře znělo Plymouth Valiant Barracuda a jméno dárce orgánů se z něj vytratilo až postupem času.

Ve své první generaci z let 1964 až 1967 byl model Barracuda postaven na platformě A-body s rozvorem 2692 mm a nabízen jen v jedné jediné karosářské verzi, kterou představovalo kupé se splývavou zádí označované jako fastback. Exteriér vozu přitahoval pozornost především řešením svých zadních partií, jimž vévodilo tehdy největší zadní okno v sériové produkci o ploše 1,33 metru čtverečního, jehož dodavatelem byla sklárna PPG (Pittsburgh Plate Glass).

Technika pod kapotou plně odpovídala duchu pony cars a standardem byla dvojice řadových šestiválců s objemu 2,8 l a 3,7 l, které svými výkony 75 kW a 108 kW příliš neoslňovaly. Vrcholnou motorizací byl naštěstí vidlicový osmiválec o objemu 4,5 litru s výkonem 130 kW.

Do modelového roku 1967 vstupoval model Barracuda ve své druhé generaci. Základem byla opět platforma A-body, sdílena s modely řady Valiant. Fastback, který přišel o své obrovské zadní okno, doplnil notchback se stupňovitou zádí a kabriolet. Pod návrhem trojice nových karoserií byli podepsáni designéři John Samsen a John E. Herlitz.

Na spodním okraji nabídky pohonných jednotek zůstal u druhé generace řadový šestiválec, který z objemu 3,7 litru nabízel stále 108 kW, ale nad ním se v průběhu let 1967 až 1969 usadily osmiválce s objemy od 4,5 l do 7,2 l, poskytující výkony přes 250 kW.

Rok 1970 přinesl v pořadí třetí a zároveň i poslední generaci modelu Barracuda, jejímž designérem byl John E. Herlitz. Ten vytvořil atraktivní kupé a kabriolet. Tradiční fastback se v třetí generaci neobjevil.

Ve své třetí generaci sice Plymouth Barracuda přišel o jednu karosářskou verzi, ale mohl se pochlubit velmi širokou paletou nabízených motorů s objemy od 3,2 l do 7,2 l a výkony od 75 kW až po 317 kW. Kariéra třetí generace skončila na jaře roku 1974 víceméně podle plánu, ale nástupce v podobě čtvrté generace nakonec díky první palivové krizi z roku 1973 nedorazil.


Plymouth Road Runner (1968 - 1974)

Plymouth v roce 1967 zaplatil 50.000 amerických dolarů společnosti Warner Bros.-Seven Arts, Inc., aby mohl využívat jméno i podobu jedné z populárních animovaných postaviček pro svůj nový model. Postavičkou, která propůjčila své jméno novému vozu značky Plymouth, se stala extrémně rychlá zemní kukačka Road Runner.

Tato kukačka vedle své rychlosti, díky níž jí nemohl polapit její pronásledovatel kojot, pojmenovaný Willie E. Coyote, proslula i svým charakteristickým zvukovým projevem „beep, beep“. Ten byl natolik populární, že Plymouth investoval 10.000 amerických dolarů do vývoje klaksonu, vydávajícího stejný zvuk a určeného právě pro nový model.

Plymouth Road Runner se na trh vydal poprvé v rámci modelového roku 1968 a byl zástupcem muscle cars, u nichž byl v karoserii střední třídy uložen velký a výkonný motor. Zároveň byl jedním z prvních, u nějž bylo skutečně vše zaměřeno na rychlost, čemuž odpovídala poměrně chudá výbava.

V nabídce své značky figuroval Road Runner pod sesterským GTX s luxusnější výbavou a vedle něj sdílel platformu a karoserie i s modely Belvedere a Satellite. Zákazníkům byl nejprve nabízen jako dvoudveřové kupé s B sloupky, které později doplnil hardtop bez B sloupků a od roku 1969 i kabriolet.

Základní pohonnou jednotkou vozů s rozvorem náprav 2964 mm a celkovou délkou 5149 mm byl atmosférický vidlicový osmiválec 383, který z objemu 6,3 l poskytoval nejvyšší výkon 250 kW. Na přání byl k dispozici osmiválec 426 o objemu 7,0 l a výkonu 317 kW. Od modelového roku 1969 byl v nabídce i osmiválec 440 s objemem 7,2 l a výkonem 291 kW. Standardem byla čtyřstupňová manuální převodovka a v nabídce příplatkové výbavy figuroval třístupňový automat.

Do modelového roku 1971 vstupoval model Road Runner ve své druhé generaci. Ta opět využívala platformu B-body a podobně jako sesterský GTX byla nabízena již jen jako dvoudveřové kupé s rozvorem náprav 2921 mm a celkovou délkou 5161 mm.

Paleta pohonných jednotek druhé generace nabízené v letech 1971 až 1974 byla výrazně pestřejší než v případě první generace. Nejmenším dostupným motorem byl osmiválec o objemu 5,2 l, k dispozici byly ovšem i motory s objemy 5,6 l, 5,9 l, 6,3 l, 6,6 l a 7,0 l. Vrcholem byl i zde osmiválec 440 o objemu 7,2 l. Převodovky byly čtyřstupňové manuální a třístupňové automatické.

Plymouth Road Runner se s koncem své druhé generace neodebral na věčnost, ale pro modelový rok 1975 se z něj stala jedna z verzí modelu Fury, stojícího na platformě B-Body. V letech 1976 až 1980 pak Road Runner představoval sportovně laděné provedení modelu Volaré na platformě F-body s rozvorem náprav 2761 mm a osmiválcovými motory o objemu 5,2 l nebo 5,9 l, disponujícími nejvyšším výkonem do 145 kW, což při vzpomínce na první generaci nebyla nijak zvlášť oslňující hodnota.


Plymouth Superbird (1970)

Plymouth na základech modelu Road Runner stvořil pro rok 1970 kupé Superbird, který se pyšnil stejnými úpravami karoserie jako Dodge Charger Daytona. Cílem bylo dosáhnout co nejlepších výsledků v tehdejších závodech NASCAR.

Plymouth Superbird se díky tomu od výchozího modelu Road Runner odlišoval aerodynamicky optimalizovaným provedením přídě s výklopnými světlomety a především do výšky 584 mm se tyčícím přítlačným křídlem na zádi.

Při vývoji nových komponentů karoserie bylo využito testování v aerodynamickém tunely i výpočtů a simulací prováděných na počítačích, což řadí značku Plymouth mezi průkopníky těchto postupů.

Zákazníci měli při pořizování nového kupé Superbird možnost výběru jedné ze tří nabízených pohonných jednotek. Nabídku zahajoval 426 Hemi V8 o objemu 7,0 l s nejvyšším výkonem 317 kW, nad nímž stál vidlicový osmiválec 440 Super Commando V8 ve dvou verzích s výkonem 280 nebo 290 kW. Převodovka mohla být čtyřstupňová manuální nebo třístupňová automatická.

Podle v současnosti dostupných materiálů je uváděno, že Plymouth vyrobil celkem 1935 vozů v provedení Superbird, z nichž jen 135 mělo nejvýkonnější motor 426 HEMI V8. Do dnešních dnů se mělo dochovat kolem jednoho tisíce originálních vozů Plymouth Superbird, celkový počet ovšem bude o něco vyšší a to díky tzv. klonům stavěným nezávislými úpravci a nadšenci na základech příbuzných modelů.


Plymouth Duster (1970 - 1976)

Plymouth se na přelomu šedesátých a sedmdesátých let rozhodl zopakovat recept, který použil u první generace modelu Barracuda. Výsledkem se stalo pro modelový rok 1970 připravené kupé Duster, které využívalo techniku modelu Valiant zabalenou v atraktivnějším kabátu.

Výchozí sedan připomínalo nové kupé předními partiemi své karoserie a v prvním roce výroby i jménem Valiant Duster, ale od A sloupků směrem dozadu již představovalo svébytný model, který zaujal právě díky kombinaci atraktivních linií a příznivé cenové politiky.

Duster s rozvorem náprav 2743 mm se podobně jako většina severoamerických vozů z první poloviny sedmdesátých let mohl pochlubit poměrně širokou paletou atmosférických zážehových motorů. Při uvedení na trh bylo možné vybírat z řadových šestiválců s objemu 3,2 l a 3,7 l nebo vidlicových osmiválců o objemech 5,2 l a 5,6 l. Pro modelový rok 1974 byl motor o objemu 5,6 l nahrazen jednotkou s objemem 5,9 l. Převodovky byly třístupňové a čtyřstupňové manuální nebo třístupňová automatická.

Plymouth model Duster nabízel v řadě zajímavých provedení, z nichž k těm nejatraktivnějším patřila verze s označením 340, odpovídajícím objemu motoru 5,6 l v krychlových palcích a nejvyšším výkonem 205 kW. Kompaktní kupé slavilo u zákazníků úspěch a jen za modelový rok 1970 bylo prodáno 217.192 vozů.


Plymouth Prowler (1997 - 2002)

Plymouth Prowler, jehož design je silně inspirován klasickými hot rody, se veřejnosti představil nejprve jako koncept v roce 1993. Pozitivní přijetí veřejností i skutečnost, že si koncern Chrysler potřeboval vyzkoušet zpracování hliníkových slitin v sériově vyráběných vozech, stojí za jeho uvedením na trh.

Dvoumístný roadster s rozvorem náprav 2878 mm, celkovou délkou 4199 mm, šířkou 1943 mm a výškou 1293 mm se i díky své hliníkové konstrukci s velkým podílem tehdy ještě nepříliš obvyklého lepení mohl pochlubit hmotností kolem 1270 kg.

Štíhlá příď v sobě ukrývala podélně uložený vidlicový šestiválec o objemu 3,5 l, který byl kombinován pouze se čtyřstupňovou automatickou převodovkou. Ta byla uložena u zadní nápravy a roadster tak těžil z předností koncepce transaxle.

V letech 1997 až 1999 disponoval Prowler nejvyšším výkonem 160 kW, umožňujícím akceleraci z 0 na 100 km/h za 7,2 s a v letech 1999 až 2002 měl výkon 189 kW, s nímž mohl zrychlit z 0 na 100 km/h za 5,9 s. Maximální rychlost byla elektronicky omezena na 190 km/h a od roku 1999 na 203 km/h.

Prowler byl pod značkou Plymouth vyráběn a nabízen v letech 1997 až 2000 a v tomto období vzniklo 8532 vozů. V souvislosti s ukončením aktivit značky Plymouth v roce 2001 byl roadster přejmenován na Chrysler Prowler. V letech 2001 a 2002 pak pod tímto označením vzniklo ještě dalších 3170 vozů.


Foto: Plymouth Cars, Mecum Auction, Inc., Wheelsage, Auto.cz

Ondřej Pavlůsek
Diskuze (0)