Vyzkoušeli jsme G-Class Experience Center: Možná zlomí řidiče, ale rozhodně ne auto
Mercedes-Benz třídy G si vybudoval svou pověst především na skvělých vlastnostech v náročném terénu, než se z něj začala stávat módní záležitost. Ani poslední generace modelu se však v terénu neztratí, ba naopak. O tom jsme se mohli přesvědčit na vlastní kůži.
Minulý týden jsem psal o oslavách 40. výročí Mercedes-Benz třídy G, během kterých automobilka představila kromě jiného i nové zážitkové/offroad centrum G-Class Experience Center. To leží poblíž rakouského města Graz a své brány otevře veřejnosti později v tomto roce. Během prezentace nové třídy G s motorizací 400 d jsme však společně s dalšími kolegy z celého světa dostali příležitost stát se jedněmi z prvních, kdo si trať vyzkouší.
Tady vyzkoušíte všechno
Pravdou však je, že se nejednalo jen o jednu trať, ale rovnou o tři. První tratí byla Forest Ride, trasa připravená v lese, na které byla rozmístěna řada přírodních překážek. Zkrátka simulace terénu, se kterým byste se mohli setkat během kdejaké výpravy. Druhá trať, Iron Schoeckl, už si na přírodu ani nezkoušela hrát a sestávala z několika extrémních překážek: od křížení náprav, přes zdolávání betonového schodiště až po extrémní kovové rampy s náklonem 80 až 100 procent (45 °). Třetí dráha, přezdívaná G-Rock, byla v podstatě jen uměle vytvořeným kopcem, na který vedlo několik cest s různými povrchy a náklony. Rozhodně si ale nemyslete, že by byla o něco snazší.
První trať, na kterou jsem se vydal za volantem G 350 d, byla celkem mírně vyhlížející Forest Ride. Už za pár minut jsem ale poznal, že zas taková sranda to nebude. Po celou dobu mělo totiž Gčko zapnutou redukci a postupně došlo na uzavírání všech diferenciálů. Tím prvním byl středový, který přišel vhod už u prvního zdolávání masivních klesání a stoupání. Jeho aktivace probíhá prakticky okamžitě, na rozdíl od diferenciálu zadního, pro jehož uzavření je potřeba buď popojet pár metrů, nebo kola párkrát protočit. Jeho aktivaci však řidič spolehlivě pocítí a pozná i podle svítící kontrolky.
Boční náklon? Navzdory fyzikálním zákonům!
S uzavřeným středovým a zadním diferenciálem pak nebyl problém s prakticky žádnou překážkou. Ať už se jednalo o první nájezd na kamenitou cestu, první zdolávání stoupání s 80% náklonem, křížení náprav nebo zkoušení bočního náklonu. Právě boční náklon je přitom disciplína, která mě dostala do kolen. Podle technických parametrů totiž Gčko zvládne až 35 °, o čemž se mě jeden z instruktorů pokoušel vehementně přesvědčit. Po najetí pravými koly na prudký svah proto zapnul obrazovku offroad režimu a s prstem ukazujícím na hodnotu 32 ° mi opakoval něco ve smyslu, že můžu klidně ještě výš, že do 35 ° to pro Gčko není žádný problém. Já už měl ale v tu chvíli pocit, že přes boční okýnko můžu sledovat mravence v trávě a že si asi brzy vytvořím u Mercedesu vizitku jako ten, kdo jim hodil Gčko na bok. No naštěstí se tak nestalo.
Jízda lesem však přinesla ještě tři zajímavé poznatky, které dělají z Gčka skutečně výjimečný nástroj. Tím prvním bylo stoupání na vrchol, na kterém se cesta téměř okamžitě stáčela vpravo. Bez asistenta venku, který by s řidičem komunikoval třeba přes vysílačku, by něco podobného bylo velkým problémem – během stoupání totiž z místa řidiče nevidíte nic než nebe a koruny stromů. Drsnému koukání z bočního okna pak zase brání gravitace, která vás vší silou tlačí do sedačky. Mercedes-Benz třídy G je však na tyhle situace připraven kamerovým systémem s pokrytím 360°, díky kterému máte skvělý přehled o dění před autem i kolem něj. Tady zkrátka někdo přemýšlel.
Když pod vodu, tak s ucpaným nosem
Dalším zajímavým momentem bylo brodění, které by měl Geländewagen zvládnout až do hloubky 700 mm. To je skutečně působivá hodnota, které technici Mercedesu dosáhli zajímavým způsobem. Pod přední nárazník totiž umístili čidlo, které má detekovat vodu, jak mi prozradil můj offroadový průvodce. Pokud tedy systém zjistí, že jedete ve vodě, dojde k uzavření hlavního sání vzduchu, což zabrání průniku vody do motoru. Systém vás navíc informuje výstražnou kontrolkou a doporučí vám, abyste nepřekračovali rychlost 10 km/h. Bez vzduchu by ale spalovací motor samozřejmě nefungoval, proto si ho začne nasávat odjinud. A tím místem by měly být průduchy pod kapotou, které jsou umístěny zhruba na úrovni blinkrů. Pokud se vám tedy voda nedostane přes kapotu, můžete vesele brodit do aleluja i bez šnorchlu.
Posledním zajímavým momentem lesní cesty pak byla chvíle, kdy došlo na uzavření všech tří diferenciálů. Tím důvodem přitom nebylo nic jiného, než zhruba 10 - 15 metrů pořádně mazlavého bláta, kterým už se navíc prohnalo zhruba patnáct posádek. Materiál to byl kvalitní a nikomu se v něm nechtělo zůstat. Po aktivaci všech tří uzávěrek diferenciálů, které lze provést i za jízdy, ale stačilo jen nabrat rychlost a Gčko se nakonec ani nezapotilo, na rozdíl od mého čela.
Padáte ze sedačky, auto se ale ani nehne
Pro nervy je ale náročnější trasa přezdívaná Iron Schoeckl, respektive její rampy se stoupáním 80 a 100 procent, teda až 45 stupňů. Člověku se totiž může udělat nevolno už v momentě, kdy auto na rampě sleduje. Ve chvíli, kdy ale sedíte za volantem, jsou pocity ještě intenzivnější. Instruktoři se navíc snaží prezentovat kvality vozu v nejextrémnějších situacích, takže vás klidně nechají zastavit v momentě, kdy na palubním počítači svítí náklon 100 %. V tu chvíli cítíte, že celá vaše váha visí na bezpečnostních pásech, vy se jen horko těžko snažíte vzpírat nad volantem a cítíte, že váš pot bude za chvíli kapat na čelní sklo. A i když si vaše hlava myslí, že to je proti fyzikálním zákonům, stále to není maximum.
V Mercedesu si totiž uvědomují, že každý z nás už se někdy dostal do situace, ze které chtěl hodně rychle vycouvat. A v případě Gčka můžete vycouvat prakticky odkudkoliv. I při tomto brutálním náklonu tak stačilo pouze zařadit zpátečku, s nohou na brzdě vytočit motor na cca 1200 ot./min. a poté pomalu pouštět brzdu. A i když jsem tomu nechtěl věřit, auto se pomalu a naprosto nenásilně, bez jekotu motoru či jakýchkoliv pazvuků, pomalu rozjelo dozadu. Díky kamerovému systému jsem měl navíc stále dokonalý přehled o tom, kam vlastně s autem mířím a že se pneumatikami neopřu o vodící lišty, jako už se to evidentně povedlo mnohým přede mnou. V ten moment si pak člověk zkrátka uvědomí, jak úžasný a mnohdy i nedoceněný kus techniky ho obklopuje.
Tohle je pro Gčko dálnice
Poslední část, označovanou jako G-Rock, jsme jako jedinou absolvovali za volantem osmiválcového G500. A i když se na první pohled zdá, že už nenabídne nic nového, opak je pravdou. O tom člověka přesvědčí hned první výjezd, který sice není kdovíjak strmý, ale celý je pokryt štěrkem. Po redukci tak znovu následovalo uzavření středového a zadního diferenciálu. Nečekejte však další pomalé šplhání, během kterého se každé kolo přesně zakusuje do pokladu.
Na podobném materiálu totiž nelze spoléhat pouze na techniku, ale ke slovu se dostává (konečně) i hrubá síla. Pod kopcem jsme se tedy rozjeli a pak už jen stačilo nesundávat nohu z plynu a upravovat směr tak, aby Gčko nezahučelo do nejhlubších kolejí. To se nakonec povedlo a Gčko se nahoru doslova vyškrábalo. Až nahoře mi potom instruktor přiznal, že tohle sice není zrovna nejrozumnější přístup a v terénu by se snažil najít jinou trasu, někdy ale zkrátka není na vybranou a Gčku tohle prostě nemůže ublížit. Ostatně frázi „This is highway for a G-Class,“ tedy „Tohle je pro Gčko dálnice“ jsem za celý den slyšel nesčetněkrát. Chlapci ale asi nevěděli, na jaké dálnice jsme zvyklí v Česku.
Majitelé ani netuší, co vlastně mají
Zbytek tras na G-Rock už nebyl příliš zajímavý, tedy s výjimkou té poslední. Vedla totiž opět po mírném svahu, cestu však komplikoval štěrk a několik brutálních výmolů. Podruhé za celý den se tak zapínaly uzávěrky všech diferenciálů a pomalu jsme s Gčkem na jedničku vyrazili vpřed. Z varování instruktora jsem sice očekával potíže, ale pravdou je, že tentokrát si Mercedes ani nehrábl. A to bylo zkrátka něco neuvěřitelného. Ještě před 15 minutami jsem totiž na tom samém místě viděl jiného řidiče, který si pořádně hrábl a nakonec postupně couval.
Sečteno podtrženo, Mercedes-Benz třídy G na mě zanechal neskutečný dojem. O jeho kvalitách jsem sice nikdy nepochyboval, ale ani ve snu by mě nenapadlo, co tohle auto dokáže ve skutečně náročném terénu. O to víc mě ale mrzí, že naprostá většina Gček se do pořádného terénu nejspíš nikdy nepodívá. Pro většinu lidí se totiž jedná jen o nějaký status prestiže a renomé, který by ale bez problému mohl zastat i Mercedes třídy GLS. A přitom je to s Gčkem v terénu taková zábava!
