Evropské Automobily roku: Fiat 127 (1972)

Fiat 127 se coby nástupce řady 850 představil na konci března roku 1971, projekt nesl interní kód X1/4. Turínská automobilka v jeho případě radikálně změnila koncepci, motor, malý řadový čtyřválec OHV 903 cm³ (33 kW/64 N.m) byl umístěn vpředu napříč a na rozdíl od předchůdce poháněl přední nápravu, konkrétně pomocí nestejně dlouhých hnacích hřídelů. Čtyřstupňová přímo řazená převodovka našla své místo vedle něj. Podvozek s rozvorem 2225 mm měl vpředu vzpěry McPherson, spodní příčná ramena, vinuté pružiny, teleskopické tlumiče, stabilizátor a kotoučové brzdy, vzadu jeho funkci suplovalo stejně jako u větší a starší 128 příčné půleliptické listové pero. Jinak byla náprava s bubnovými brzdami vybavena trojúhelníkovými rameny a tlumičovými vzpěrami. 127 se mohla spolehnout na hřebenové řízení. Na některé trhy se vyvážela verze s 35 kW.

Moderní malý vůz

Úhlednou, zprvu jen dvoudveřovou, 3595 mm dlouhou, 1525 mm širokou a 1360 mm vysokou karoserii navrhl Pio Manzù. Designér, občanským příjmením Manzoni, se ovšem debutu svého díla nedočkal, zahynul v březnu 1969 při autonehodě. Ano, víko zavazadelníku se nejdříve otevíralo jen pod oknem, praktičtější „třídveřák“ ale následoval po roce, ten se navíc mohl pochlubit větší variabilitou díky sklopné zadní lavicí. Spodní hrana ovšem ještě nesahala až k nárazníku. Poznávacím znakem 127 byla i kapota protažená elegantně do boků. Cestující měli k dispozici 80 % plochy auta pro sebe, potěšila rovněž nízká hmotnost těsně pod 700 kg, maximální rychlost 135 km/h dostačovala...

Fiat opět v kategorii malých aut předběhl dobu, což se projevilo i na prakticky okamžitém obchodním úspěchu. Novináři 127 odměnili ziskem titulu evropského Automobilu roku 1971/1972, stala se tak třetím modelem značky v časové ose pouhých šesti ročníků, kterému se to povedlo.

Květen 1973 znamenal debut pro verzi Deluxe s pohodlnějšími sedadly a výklopnými zadními okénky. V dubnu 1974, vyjel z továrny Mirafiori miliontý vůz a v pětasedmdesátém následoval Special s odlišnou maskou.

Druhá série

V květnu 1977 přišla na řadu druhá série, která ztratila originální příď se dvěma obdélníkovými hlavními světly a pod nimi umístěnými směrovkami. Ty se přesunuly do nových plastových nárazníků, taktéž jednoduchá maska byla z černé umělé hmoty. Auta se prodloužila na 3645 mm a dostala zvětšená zadní boční okna, ostatní rozměry se změnily minimálně. Víko „kufru“ bylo protaženo dolů, díky tomu se přesunula i změněná koncová světla. Fiat tak vyslyšel stížnosti a dřívější nesnadnou manipulaci se zavazadly.

Palubní deska si zachovala rozvržení té původní, stupně výbav dostaly názvy L a C, pouze základnímu „elku“ zůstalo provedení se dvěma dveřmi. Verze prodávaná v Německu měla mimochodem jen 29 kW z 0,9 l. Novinkou v paletě motorů byl pětiložiskový čtyřválec OHC 1049 cm³ s 37 kW a 78 N.m pro nejluxusnější CL, původem z Brazílie. Sport ze začátku roku 1978 se mohl pochlubit dokonce 51 kW a 83 N.m, kromě toho dostal odpovídající vzhled vně (spoilery včetně střešního) i uvnitř (dvouramenný volant, anatomické sedačky). Na jaře 1981 se spolu s drobnými stylistickými úpravami změnily názvy slabších modelů na Special a Super. Kombi, taktéž ze země kávy, se na starém kontinentu objevilo rovněž tehdy, stejně jako naftová 127 D.

Třetí série

Třetí série prodávaná od konce roku 1981 dostala integrované nárazníky, takže narostla až na 3711 m, a opět novou příď s plastovou mřížkou a velkoplošnými světly včetně oranžových blinkrů protažených do blatníků. Ta byla také lemována šedivým plastem, stejně jako nová koncová světla i boky a blatníky. Inspiraci s designéři vzali z Ritma, a to včetně nového interiéru. Portfolio rozšířil model Sport s motorem 1,3 l (1301 cm³/55 kW/103 N.m), konečně s pětistupňovou převodovkou, ta dosud chyběla. Special pokračoval s klasikou 0,9 l a Super s 1,05 l, ale „pětikvalt“ se dostal také do něj.

Během sezóny 1983 byla stosedmadvacítka v Evropě nahrazena Unem, které mělo tehdy v lednu premiéru. Italská produkce skončila s účtem 3.779.086 kusů, což není nijak málo. Na starý kontinent se ovšem ještě čtyři roky, až do září 1987, dovážely automobily z jihoamerické produkce, i ve formě stavebnic. Tyto vozy nazývané Unificata dostaly nové logo Fiatu, zbyl jim prostřední zážehový motor a diesel a importovalo se rovněž kombi Panorama. Fiaty 127 se v sedmdesátých letech prodávaly i v bývalém Československu, jak za tuzexové koruny, tak za běžné v Mototechně. Už bývají k vidění na veteránských srazech, mnohdy bohužel nepůvodní, ceněnými veterány se zatím nestaly. Za běžnou stosedmadvacítku ve velmi slušném stavu dáte maximálně 50 tisíc, pouze Sport bývá dražší. Skvělý tip pro začínajícího sběratele! Kromě Itálie si je oblíbili i ve Skandinávii, třeba třetí série se ve Finsku prodávala jako Fiat Stella. V sousedním Německu přežily dodnes jen tři stovky aut.

Latinská Amerika

Brazilská produkce začala 9. června 1976, ovšem s odlišným vzhledem a označením 147 a trvala deset let. Základem nabídky byly benzinové motory 1,05 a 1,3 l (šlo ovšem o odlišný agregát Fiasa 1297 cm³), sportovní Rallye mělo 45 kW, Racing 53 kW, alkoholová 44kW byla prvním vozem spalujícím bioethanol na světě! Pro export se vyráběl i atmosférický diesel 1301 cm³/33 kW/74 N.m. Užitkové verze zastupovaly dodávky Furgão, Pick-up a první van s názvem Fiorino. Ten měl nejprve vizáž evropské druhé série (1977) a později brazilských modelů 147 (1980, respektive unifikovaná příď o dva roky později). Na konci sezóny 1980 přišla na řadu výrazná modernizace celé řady. Pouze v Brazílii vznikalo 3,92 m dlouhé třídveřové kombi Panorama, které se vyváželo podobně jako Fiorino i do Evropy. Spazio (1982) mělo jinou čelní plochu, model Oggi (1983) představoval dvoudveřový sedan, tedy tudor. Do světa vyjelo celkem 1.169.312 brazilských aut.

V Argentině u Sevelu vzniklo v období 1982-1996 232.807 vozů modelů 147, Brio, Spazio, Verve, Vivace, sportovní verze Sorpasso měla třináctistovku se 66 kW a vyrábělo se zde i Fiorino. Pod kapotu se dostaly dokonce motory z větší 128, tedy 1,12 l/41 kW, 1,29 l/48 kW a od roku 1991 jediný, čtrnáctistovka se 48 kW. Montovala je rovněž kolumbijská CCA. Zapomenutou kapitolou v historii je však druhá strana zeměkoule, konkrétně montáž v thajském Rayongu.

Licenční výroba v Evropě

Seat vyráběl v barcelonské továrně Zona Franca kromě základních variant i verzi se dvěma páry dveří, kterou dokonce exportoval, v jiných zemích ovšem nesla povětšinou logo mateřského Fiatu. Španělské vozy jinak odpovídaly prvním dvěma sériím italských originálů. Místní specialitou byl převrtaný čtyřválec OHV 1010 cm³/37 kW. Po ukončení spolupráce s Fiatem (1981) pokračoval ve výrobě modernizovaného modelu Fura s devítistovkou a větším agregátem 1,44 l/56 kW v hothatchi Chrono, Prošel ještě jedním faceliftem (Fura Dos, 1983). Dodávky a pick-upy se jmenovaly Póker. Za čtrnáct let, do roku 1986, se zrodilo 1.345.203 Seatů 127 a 84.973 Fur. Tu montovalo i egyptské NASCO v Káhiře.

Polské továrny FSO a FSM postavily v letech 1973-1975 nemnoho 127p, a to jak z místních dílů, tak i z originálních italských. Tehdy se ještě používala značka Polski Fiat. Většímu rozšíření zabránila o 30 % vyšší cena ve srovnání s Maluchem 126. „Střeva“ ze stosedmadvacítky mělo i Yugo Koral z továrny Zastavy v srbském Kragujevaci, ale karoserii dostalo odlišnou. Přežilo až do sezóny 2008!

Speciály

Fiat 127 existoval ve spoustě limitovaných edic (Team, Bestel, Abarth, Palio, Brava, Top se shrnovací střechou...). Zajímavá byla i Rustica na základě brazilské 147 s trubkovými nárazníky a kryty světlometů (1979-1981) ve stylu off-roadu. Dostala také zesílený podvozek, béžovou barvu, hnědé čalounění, příplatkový střešní nosič a montovali ji u Lamborghini! Stosedmadvacítka se stala vhodným objektem italských ladičů, z těch nejslavnějších jmenujme alespoň Gianniniho, v Německu se o zvyšování výkonu zase staral Hörmann, který motorům 1,05 l dopřál dva karburátory.

A pochopitelně na těchto základech karosáři z Apeninského poloostrova postavili několik studí a vyráběli i malosériové speciály, třeba Francis Lombardi (Lucciola a Holiday), Frua (Dingy), Bertone (Village) a Michelotti (Every 4R). Na autosalonu v Turíně 1971 debutoval Fissore 127 Scout, ale také Moretti 127 Midimaxi, víceúčelové vozidlo s plátěnou střechou ve stylu francouzských soupeřů Citroënu Méhari a Renaultu Rodeo. Robustní Midimaxi vznikalo ve dvou sériích, pohon všech kol však postrádalo. Ze Scoutu vycházel i Seat Samba a extrémně hranatý 127 Amico, který se rodil u aténské Autokinitoviomihania Ellados, řeckého importéra turínské značky.