Historie automobilů Lancia ve fotografii (1950-2000)

Právě tímto směrem se má značka profilovat v nejbližších letech. Vzhledem k tomu, že se Lancia nedávno vrátila i na český trh připomínáme tímto článkem druhou polovinu stoleté historie Lancie.

Aurelia

První poválečnou konstrukcí značky Lancia se stal typ Aurelia (1950) s prvním sériově vyráběným motorem V6 na světě. Pod konstrukcí tohoto pozoruhodného automobilu byl podepsán inženýr Vittorio Jano. Kompaktní vidlicový šestiválec 1754 cm³ s výkonem 41 kW navrhl Francesco de Virgilio. Vpředu umístěný motor poháněl zadní kola, přičemž čtyřstupňová převodovka byla umístěna vzadu ve společném bloku s rozvodovkou. Všechna čtyři kola byla nezávisle zavěšena a odpružena vinutými pružinami. Zadní brzdy byly koncipovány podobně jako u typu Aprilia a elegantní samonosná karoserie měla rovněž konstrukci bez středových sloupků, tedy s otevíráním předních dveří směrem dopředu a zadních směrem dozadu.

Novinkou jara 1951 bylo kupé Aurelia GT s typovým označením B20. Motor V6 měl objem zvětšený na 1991 cm³, takže výkon se proti sedanu zvýšil na 55 kW. Úhledné tvary karoserie 2+2 navrhl Felice Mario Boano, designér karosárny Ghia.

V roce 1954 byla řada Aurelií doplněna klasickým roadsterem Spider B24, jehož mimořádně pohlednou karoserii navrhl a vyráběl Battista Farina, zvaný Pinin. Po první 240kusové sérii následovala druhá s luxusnější vybavou. Provedení Spider B24 America se lišilo panoramatickým čelním oknem a odlišnými nárazníky.

V letech 1950 - 1958 vzniklo více než 18 tisíc vozů Lancia Aurelia.

Appia

Lancia se nezaměřovala jen na bohaté zákazníky, kupující pohodlné, luxusně vybavené vozy. Model Appia, vyráběný od roku 1953 a nahrazující typy Aprilia a Ardea, byl opět poháněný vidlicovým čtyřválcem s úzce sevřenými řadami válců, zdvihovým objemem 1090 cm³ a výkonem 28 kW (38 k). Sedan Appia první série měl karoserii se splývavou zádí a dveřmi otevíranými proti sobě bez středového sloupku. Vozidlo s rozměry 3865 x 1420 x 1420 mm a pohotovostní hmotností 820 kg dokázalo zrychlit až na 120 km/h a průměrně spotřebovalo 8 litrů paliva na 100 km.

Druhá série z roku 1956 měla výkon motoru zvýšený při stejném objemu na 35 kW a karoserie dostala stupňovitou záď. Poslední, třetí série se objevila na ženevském autosalonu 1959 a od předchůdce se odlišovala především novou širokou maskou chladiče. Appia se vyráběla do roku 1963 a celkový počet vyrobených vozů se přiblížil 110 tisícům.

Rovněž model Appia se stal základem mnoha speciálních verzí stavěných v karosárnách Vignale, Farina, Zagato a dalších. Vignale vyráběl v malých sériích půvabný dvoudveřový kabriolet, dlouhý 413 cm. Pinin Farinovo kupé 2+2 mělo panoramatické čelní sklo a velké zadní okno. Na sportovní notu byly laděny vozy Lancia Appia s hliníkovými karoseriemi Zagato. V letech 1956 – 63 jich byly postaveny přes čtyři stovky s karoseriemi lišícími se v detailech. Appia GTE z roku 1957 měla například plastové kryty předních světel, další model měl na zadních blatnících malá křidélka. Většina ze Zagatových Appií měla typické „bubliny“ na střeše.

Flaminia

Po sérii modelů začínajících písmenem A se Lancia rozhodla označovat modely názvem začínajícím na písmeno F. V roce 1957 posílila nabídku v kategorii luxusních automobilů šestimístným sedanem klasické koncepce Flaminia s vidlicovým šestiválcem 2,5 l (76 kW) a později 2,8 l (95 kW). Vůz s elegantní karoserií (návrh Pininfarina, délka 4850 mm) si oblíbila řada známých osobností, jednu vlastnil i papež. Farina navrhl také kupé, které si navzdory vysoké ceně získalo řadu zájemců. Oběma vozům nechyběly krásné linie, ale byly poměrně těžké (sedan 1560 kg) a tak jejich rychlost (kolem 170 km/h) nebyla nijak oslňující. Do roku 1970 vzniklo asi 12,5 tisíce Flaminií.

Flavia

Senzací turínského autosalonu 1961 se stala Lancia Flavia, první italský automobil s předním pohonem, motorem typu boxer a kotoučovými brzdami na všech kolech, zkonstruovaný profesorem Antoniem Fessiem. V nové továrně v Chivassu u Turína se tyto vozy montovaly s motory o objemu 1,5 a 1,8 litru, později dostaly dvoulitry se vstřikováním paliva. Stalo se již dobrým zvykem, že brzy po uvedení sériového modelu přišly karosárny Pininfarina a Zagato se svými sportovními variantami. Zatímco Pininfarinovo kupé se vyznačovalo střídmými, elegantními tvary, Flavia Sport, navržená Zagatem měla dosti neobvyklé řešení se čtveřicí světlometů, panoramatickým čelním sklem a zadními bočními okny zasahujícími do střechy. V letech 1960 - 1974 vzniklo přes 100 tisíc Flavií.

Fulvia

V roce 1963 přišla Lancia s menším sedanem Fulvia se stupňovitou zádí, předním pohonem a motorem V4. Mnohem větší proslulost však získalo malé temperamentní kupé Fulvia (1965), zejména v provedení HF. Tato zkratka pocházela z rozpisu tratě rallye a znamenala Horizon Full, tedy naplno přes horizont. Fulvia HF v soutěžní úpravě měla výkon 121 kW (164 k) a Sandro Munari s ní vyhrál Rallye Monte Carlo 1972.

Pozadu nezůstal ani Zagato, jehož Fulvia Sport měla zpočátku celohliníkovou karoserii, později byly z hliníku jen dveře a kapota. Celkem jich s motory V4 OHC 1,3/66 kW a 1,6/85 kW vzniklo do roku 1972 přes 7 tisíc.

Přes bohatou nabídku technicky vyspělých a kvalitních modelů se v druhé polovině šedesátých let vznášela nad značkou Lancia hrozba finančního krachu. Na podzim roku 1969 přišla záchrana od koncernu Fiat.

Stratos

Když Fulvia HF přestávala stačit konkurenci, přišla Lancia v roce 1972 se soutěžním speciálem Stratos HF s karoserií Bertone, používajícím výkonný vidlicový šestiválec z vozu Ferrari Dino 246 (140 kW/190 k). Za jeho volantem se vystřídala řada vynikajících jezdců, za všechny jmenujme alespoň Sandra Munariho a Bernarda Darniche. Stratosy byly mimořádně úspěšné a v letech 1974 až 1976 získaly třikrát po sobě vítězství v mistrovství světa rallye značek. Vyrobeno bylo asi pět set vozů.

Autobianchi

V letech 1971 až 1986 převzal roli městského vozítka, které motorizovalo Itálii, minimodel Autobianchi A112. Vyrobilo se jich přes 1,3 milionu. Autobianchi koupil v roce 1967 Fiat a roku 1975 se dostala pod kontrolu Lancie.

Beta

Prvním typem, který vzešel ze spolupráce s Fiatem byl komfortní sedan se splývající zádí Lancia Beta, představený roku 1972 v Turíně. Byla to první Lancia s motorem a převodovkou uloženými vpředu napříč.

Z tohoto základního modelu, používajícího řadové čtyřválce Fiat 1,4 až 1,8 litru, byla odvozena celá řada karosářských variant. Už v roce 1974 se mohla Lancia pochlubit dvoudveřovým kupé a spiderem. Hned následující rok přinesl dvě novinky, tak zvané kombikupé Lancia Beta HPE (zkratka HPE znamenala High Performance Estate a později Executive) s výklopnou zádí a pohledné kupé Beta Montecarlo karosované Pininfarinou. Od roku 1980 se vyráběla tříprostorová verze Beta Trevi s motorem 2,0 litru (90 kW/122 k). Později obohatila nabídku verze Beta Trevi Volumex s přeplňováním mechanickým rotačním dmychadlem Roots (99 kW). Tento systém se pak montoval i do typů Beta Coupé a HPE s dvoulitrovými motory. V letech 1972 až 1984 vzniklo 366 tisíc Bet.

Gamma

Čtyřdveřový model Gamma z roku 1976 měl karoserii od Pininfariny a byl poháněn plochými čtyřválci s rozvodem OHC a objemy válců 2,0 a 2,5 l. Větší motor měl výkon 103 kW (140 k) a dokázal poměrně velký vůz (rozměry 458 x 173 x 141 cm) rozjet až na 195 km/h. Gamma se nabízela i ve verzi kupé. Do roku 1984 vzniklo 22 tisíc vozů.

Delta

Velkou událostí a příslibem sportovních úspěchů se stal v roce 1979 model Delta s karoserií od Giorgetta Giugiara (Ital Design). Delta získala titul evropský automobil roku 1980 a šestkrát zvítězila v mistrovství světa v automobilových soutěžích. Kompaktní pětidveřový hatchback (délka 3885 mm) byl konstrukčně odvozen od Fiatu Ritmo a nabízel se s motory 1,3 litru (55 kW/75 k) a 1,5 litru (62 kW/85 k). Brzy však přišly daleko výkonnější varianty. Delta HF Turbo z roku 1983 s přeplňovaným motorem 1,6 litru měla největší výkon přes 95 kW (130 k) a s dvoulitrem dokonce 122 kW (165 k). Když se k tomu přidal ještě pohon všech kol (4WD), bylo zaděláno na docela slušný sportovní nástroj.

Tím se stala v roce 1984 Lancia Delta HF Integrale s trvalým pohonem všech kol a dvoulitrovým turbomotorem s výkonem 133 kW (185 k). Využitím čtyřventilové techniky stoupl výkon na 147 kW (200 k) a nejvyšší rychlost na 222 km/h. Konkurence však nespala a tak přišla Lancia v roce 1985 s ještě větším „žihadlem.“ Dvoumístný supersport Delta S4 používal motor 1759 cm³ (184 kW/250 k) s dvojitým přeplňováním (volumex a turbo). Motor umístěný podélně před zadní nápravou poháněl všechna kola a vůz s ním dokázal zrychlit na stovku za 6 s a maximum vytáhl na 225 km/h.

Rally 037

V roce 1981 přišla Lancia s novým supersportem pro skupinu B. Dvoumístné kupé Lancia Rally 037 s plastovou karoserií navrženou Pininfarinou poháněl přeplňovaný (volumex) šestnáctiventilový čtyřválec. V roce 1983 s ním Lancia vyhrála v těžkém souboji s německými „čtyřkolkami“ mistrovství světa v rallye a typ Rally 037 se stal posledním vozem, který vyhrál s pohonem dvou kol.

Prisma

Vraťme se však k autům pro obyčejné smrtelníky, pro které připravila Lancia v roce 1983 klasický sedan odvozený od Delty a nazvaný Prisma. Díky stupňovité zádi narostla délka na 418 cm a zavazadlový prostor na slušných 450 litrů. Vyrobeno bylo asi 380 tisíc Prism.

Thema

Těsná spolupráce s Fiatem pokračovala luxusním sedanem Thema (1984), vyvíjeným společně s Fiatem Croma a švédským Saabem 9000 (projekt Tipo 4). Esteticky zdařilý sedan s karoserií navrženou Giugiarem byl poháněn čtyřválcovým dvoulitrem (88 kW/120 k), vznětovým motorem 2,5 litru (74 kW/100 k) a šestiválcem 2,85 l (110 kW/150 k). Špičkový model Thema 8.32 s motorem Ferrari 3,0 V8/158 kW to dokázal „rozpálit“ až na 240 km/h. V roce 1989 došlo k mírné modernizaci (motor 2,0 16V/108 kW a nižší světlomety). Vůz se dodával i ve verzi kombi, na jehož tvarovém řešení se podílel Pininfarina a v jehož závodě se také vyráběl. Produkce modelu Thema se zastavila v roce 1994 na počtu 357 tisíc.

Y10

Nejmenším modelem v nabídce Lancie se stal typ Y10, vyráběný od roku 1985. Pouhých 339 cm dlouhou Lancii Y10 poháněly řadové čtyřválce objemu 1,0 až 1,3 l, existovaly i verze Turbo a 4WD s pohonem všech kol. Celkem vzniklo přes 800 tisíc vozů.

Dedra

Nástupcem typu Prisma se stala Lancia Dedra (1989), postavená na podlahové plošině Fiatu Tipo/Tempra. Dedra se dodávala s motory 1,6/1,8/2,0 litru. Po roce dostala Dedra turbomotor 124 kW a pohon všech kol (Dedra HF Integrale). V nabídce nechybělo ani kombi Dedra Station Wagon. Během deseti let výroby vzniklo 418 tisíc kusů modelu Dedra.

Delta II

Druhá generace Delty se představila v Ženevě 1993. Oblejší karoserie nové Delty měla příbuzné stylistické rysy s modelem Dedra. Po dvou letech rozšířila nabídku třídveřová Delta HPE. Deltu poháněly zážehové čtyřválce 1,6 16V (76 kW) a 1,8 16V (83 kW), nechyběl ani turbodiesel 1,9 litru (66 kW). Delta HPE se navíc dodávala také ve verzi HF s motorem 2,0 Turbo (142 kW). Výroba druhé generace Delty skončila v roce 1995.

Kappa

Nástupcem Themy se stal v roce 1994 model k, neboli Kappa, který převzal roli reprezentačního koncernového automobilu. Karoserie tohoto luxusního sedanu vznikla ve spolupráci se studiem I.De.A. Šlo prakticky o další vývoj společné podlahové plošiny Tipo 4 (projekt 838). Dva roky po premiéře sedanu obohatilo nabídku kombi, jehož zadní část opět, jako u Themy, navrhl Pininfarina. Další variantou se o něco později stalo dvoudveřové kupé, odvozené od sedanu (s rozvorem zkráceným na 258 cm). Zákazníci si mohli vybrat z pestré palety motorů od zážehového pětiválce 2,0 litru (107 kW) a vidlicového šestiválece 3,0 litru (150 kW) až po vznětové pětiválcové turbodiesely 2,4 litru (91 kW). Zákazníci odebrali 117 tisíc aut.

Zeta

V roce 1994 obohatila Lancia nabídku svých modelů o velkoprostorový automobil Z (Zeta), vyvinutý ve spolupráci společností Peugeot/Citroën a Fiat. Oproti „bratříčkům“ Peugeot 806, Citroën Evasion a Fiat Ulysse se Zeta vyznačovala vyšším standardem výbavy. Motor uložený vpředu napříč poháněl přední kola. Zážehový čtyřválcový přeplňovaný dvoulitr s výkonem 100 kW doplnil v roce 1997 úsporný turbodiesel 2,1 l (80 kW). Ve variabilně řešené karoserii Zety, dlouhé 447 cm se mohlo na samostatných sedadlech pohodlně přepravovat šest cestujících.

Ypsilon

Lancia Y, vyráběná od roku 1995, navázala na model Y10. Nekonvenční luxusní městské vozítko délky 372 cm poháněly koncernové čtyřválce FIRE 1,2 (44 kW) a 1,4 litru (59 kW), později doplněné šestnáctiventilovým čtyřválcem 1,2 litru (63 kW). Základní paletu 12 barev karoserie bylo možné doplnit stovkou dalších odstínů podle přání zákazníků (systém Kaleidos). V roce 2003 došlo k poměrně výraznému faceliftu s řadou stylistických změn.