Jaké.auto Informace o autech podle značky a modelu

Cadillac Cyclone ukázal jako první systém varování před srážkou. V roce 1959!

Tomáš Dusil
Diskuze (0)
Systém upozorňující řidiče na možnost srážky je dnes v autech zcela běžný. Na sklonku 50. let se ovšem jednalo o unikum.

V padesátých a částečně ještě začátkem 60. let vrcholila v USA móda automobilů, jejichž design měl evokovat rakety. Šlo o reakci na poválečné tempo rozvoje techniky, charakterizované mimo jiné také počátky dobývání vesmíru.

Zatímco sériová auta si zachovávala jistou decentnost, v případě konceptů se mohli američtí designéři odvázat mnohem výrazněji. Dokazuje to i vzpomínaný Cadillac Cyclone, dvoumístný roadster se zadní částí stejně dlouhou jako ta přední. A dále ploutvičkami a špičatými předními blatníky, připomínající svým tvarem rakety. Hroty trčící vpřed možná vypadaly efektně, avšak z pohledu bezpečnosti by patrně nikdy neprošly, a to ani v benevolentních 50. letech.

Dvojice párů předních světlometů byla v případě, že se nepoužívala, částečně zasunuta pod hranu přední kapoty. Při rozsvícení se nejprve mírně spustila dolů, aby se vyprostila zpod překrytu kapoty a následně byla vysunuta dopředu a mírně nahoru. Tedy na poměrně složitém mechanismu.

Koncept Cyclone byl však pozoruhodný nejen svým designem. Cadillac byl vždy inovativní automobilkou. Vždyť jako první nabídl třeba motor s odpojováním válců nebo v masovější míře elektronické přístrojové desky.

Brzdit musel sám řidiči

Cyclone tehdy zaujal zejména zastavěním systému varujícího řidiče před srážkou. K podobné technice měli Američané poměrně blízko, když těžili z pokročilého leteckého a kosmického průmyslu. Systém v Cyclonu pracoval s radarem, tedy s rádiovými vlnami, které jsou vysílány před vozidlo a po jejich odražení od vpředu jedoucího vozidla (nebo přesněji předmětu) se vracejí zpět. Systém počítá čas od vyslání vln k jejich návratu a z něj určuje vzdálenost od překážky. Stejný princip se používá i dnes, byť samozřejmě v mnohem dokonalejší podobě, zejména co se přesnosti určování vzdálenosti týče.

Dnešní protikolizní systémy jsou propojeny s brzdami vozidla, takže pokud řidič nereaguje na zvukovou a optickou signalizaci a nevyhne se překážce, případně nezačne brzdit, dokáže vozidlo zpomalovat samo za něj. U Cyclonu ale nic takové nebylo. Jeho systém varující před srážkou se tak omezoval pouze a jen na onu signalizaci řidiči. Auto tedy neumělo samo brzdit. To musel stále řidič.

Ani plátěná, ani kovová

Auto ovšem nabízelo i jiné zvláštnosti. Třeba boční dveře měly zcela zapuštěné vnější kliky. Navíc se klasicky neotevíraly do strany, ale byly posuvné, a sice dozadu. Dvoumístná kabina neměla plátěnou střechu. V případě nepohody ji chránil skleněný překryt, který bylo možné odklopit vzad a uložit v zadní části vozidla po zvednutí celé její přední hrany. Tím se odkryl prostor tam, kde je normálně zavazadelník a skleněný kryt kokpitu se do něj složil.

Z přiloženého videa i obrázků udivuje kvalita dílenského zpracování s velice malými spárami mezi jednotlivými částmi karoserie vozu. Vše bylo velice jemně slícováno. Kabina auta nabízela luxus hodný této značky. Převládala kůže v šedém odstínu a chromované doplňky včetně ovladačů.

Auto mělo nezvykle na americké poměry nejen té doby nezávislé zavěšení všech kol a pod kapotou osmiválec o objemu 390 kubických palců (6,39 litru) s výkonem 325 koní (239 kW). Motor poháněl zadní kola přes samočinnou převodovku. Zvláštností motoru bylo vyústění výfuků v blatnících před předními koly. Cyclone se do výroby nikdy nedostal. Jeho myšlenky ale jistě našly později uplatnění u sériových amerických automobilů.

Tomáš Dusil
Diskuze (0)

Doporučujeme