Česká miss Gabriela Franková: Mým snem bylo černo-růžové auto (rozhovor)

Jednou z cen, které Gabriela Franková dostala po výhře v soutěži Česká Miss 2014, bylo luxusní a rychlé auto. Nezažila s ním ale nejlepší chvíle, takže se nakonec rozhodla pro méně nápadný model.

Baví vás řízení?

Zbožňuji ho! Auta obecně miluji odmalička. Už ve třech letech jsem tatínkovi seděla na klíně a točila volantem. Samozřejmě ne po silnici, třeba jsme

po zahradě zajížděli do garáže. V deseti letech už mě učil jezdit pomalu po poli. Takže když jsem pak přišla do autoškoly, sedla si za volant a normálně se rozjela, docela koukali.

Co v běžném provozu?

To jsem měla hrozný strach, aby mi někdo nevběhl do cesty. Přece jen než se člověk začne ve všem úplně orientovat, chvíli to trvá.

Jak byste sama sebe ohodnotila jako řidičku nyní?

Je mi dvacet dva. Tím pádem úplně dobrý řidič ještě nejsem. Ale zdolala jsem asi čtyřicet tisíc kilometrů, takže nějakou zkušenost mám. Cestuji i do zahraničí. Asi nikdy však o sobě nedokážu a ani nechci říct, že jsem dobrou řidičkou. Kdo to říká, musí být opravdu hodně, hodně dobrý.

Studujete dvě vysoké školy: v Praze ekonomiku, v Brně práva. Jezdíte mezi nimi autem?

Ne, většinou vlakem. Dvě a půl až tři hodiny na cestách můžu strávit jinak než soustředím se na jízdu.

Například učením?

Právě. Pracuji, učím se, vyřizuji si, co je potřeba. A není to pro mě taková ztráta času, jako kdybych seděla za volantem.

Takže vlak jako neoblíbenější dopravní prostředek?

Kdepak, při cestě po světě je to letadlo.

Tedy nejrychlejší možnost. Jezdíte ráda rychle i autem?

Bohužel ano. Ale musím zaklepat, ještě jsem neplatila žádnou pokutu, ani mě nikde nestopli. Takže dobrý.

Dbáte na dochvilnost. Jste kvůli ní ochotná šlápnout na plyn?

Přesně! Často spěchám. Na druhou stranu se snažím jezdit bezpečně. Ano, šlápnu na plyn, když danou situaci vyhodnotím jako bezpečnou. Ale když je šílená kolona, nejsem blázen, co by tam vytruboval a blikal. To raději přijedu pozdě.

Láká vás třeba zkusit závody?

Závody úplně ne. Ale minulý rok jsem si díky jedné akci mohla zkusit rychlou jízdu po Masarykově okruhu. Strašně mi bušilo srdce, ale byl to skvělý

adrenalinový zážitek.

Kolik jste jela?

Dvě stě.

Jednou z cen, které jste získala jako vítězka České Miss, bylo i auto. Ale šlo rychle pryč. Proč?

Vyhrála jsem čtyřku, kupé od BMW. Nádherné auto, ale asi po pěti měsících jsem jej vyměnila za malou jedničku. Vzbuzovalo ve mně totiž strach. Řidičák jsem měla rok a půl – a tohle byl přece jen silný sporťák. Nebyla jsem vyjezděná a nechtěla se někde zabít. Takže jsem vyměnila auto za dva a půl milionu za vůz v ceně sedmi set tisíc. Všichni se divili, jak jsem to mohla udělat. Když jsem auto odvážela, taťka brečel…

Teď už byste si na čtyřku troufla?

Asi ano. Ale s tím, co mám, jsem spokojená.

Zažila jste nějaké konflikty s ostatními?

Zpočátku dost. Někteří pánové mě vybrzďovali na dálnici. Takže i to byl důvod, proč jsem čtyřku nechtěla. Byla viditelná sama o sobě, navíc s polepem Česká Miss… Zkrátka pořád se něco kvůli tomu dělo.

Řídíte i v zahraničí?

Výjimečně, když je potřeba. Ale v zemích, kde se jezdí na druhé straně, bych z toho měla strach. Možná že kdybych tam byla delší dobu, zkusila

bych to, ale zatím jsem měla vždy respekt.

Kde vás nejvíc zaskočila doprava mimo Česko?

Rozhodně na Bali. To byl jeden velký chaos. V životě jsem něco takového nezažila. Tam předpisy nejsou! Obdivuji, že tamní lidé dokážou nějakým

způsobem na silnici přežít. A ve výsledku celkem bez nehod. Mají v tom svůj systém, ve kterém se ale vyznají jen oni.

Kde jste naopak zažila příjemné překvapení?

V Miami. Řidiči jsou tam super. Příjemní, dodržují rychlosti. Když se něco stalo, okamžitě byla na místě policie a pomáhala. Ne jako tady, kdy

přijedou, pouze když už je opravdu velký problém. Američané jezdí kontrolovat jen tak, aniž by jim někdo potíž hlásil.

Co vám v autě nesmí chybět?

Telefon a muzika. Občas jezdím unavená a hudbu musím mít, abych za volantem neusnula. Nejraději poslouchám staré písničky. Ty, co si můžu i zazpívat a proberou mě.

Umíte si za volantem i zanadávat?

Jsem spíš klidná. Na druhou stranu když nějaký řidič udělá něco, co se mi nelíbí, rozohním se. A nadávám i na lidi, co neblikají a podobně. To si vždycky řeknu: „Čumíčku, co tam třeba dát ten blinkr, hm?“

Co říkáte na ženy za volantem?

V tomhle jsem stejná jako chlapi. Vždycky si říkám, takhle může řídit jenom ženská! Pak se podívám, a on tam třeba zrovna sedí chlap. Nedávno jsem jela po D1 ve zúženích, přede mnou se auto snažilo předjet kamion. víc a víc doleva a já si říkala: „Panebože, vždyť to vezme o svodidla.

A samozřejmě za chvíli začaly létat jiskry. Hned jsem si pomyslela, že to musí řídit ženská, ale byl to chlap. Takže ne vždy pověry platí.

Kde jezdíte nejraději?

Nejlíp se mi řídí v Německu, kde je povolená vysoká rychlost.

Kolik najezdíte měsíčně?

To je různé. Někdy i tisíce kilometrů za pár dnů jako v létě, kdy jsem cikcak cestovala po Evropě: Německo, Slovensko, Česko.

Co považujete u auta za nejdůležitější?

Bezpečnost je pro mě jasně na prvním místě. Pak si člověk může zpětně jenom vyčítat, že šetřil na kvalitě. Ne všechny plechy aut vydrží stejnou zátěž.

Měla jste někdy vysněný vůz?

Mým snem, když jsem byla malá, byl starý bavorák. Konkrétně černo-růžový. kde budu mít vyšívané sedačky a růžové doplňky. A tak se mi to vlastně splnilo, protože mám černé auto s růžovými popisy. Jenže teď už růžovou nesnáším.

Gabriela Franková

• Narodila se 25. prosince 1993 v Brně.
• V dětství hrávala tenis, dělala gymnastiku, učila se latinskoamerické tance a na klavír. Ve třinácti musela vše přerušit, onemocněla streptokokem.
• Později se vydala cestou modelingu. V roce 2014 se na doporučení rodiny a přátel zúčastnila soutěže Česká Miss – a vyhrála.
• V současnosti studuje na dvou vysokých školách: na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze a Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.
• V roce 2013 založila modelingovou a hostesingovou agenturu Frankly models.
• Její rodiče jsou ekonomové.

Autor: Ondřej Němec