Dlouhý landaulet Rolls-Royce Silver Spirit nesloužil císaři, ale propagaci
Dlouhá léta bylo běžné, že zákazníci nejluxusnějších automobilových značek si koupili nový pouze podvozek a svého nového miláčka si nechali „obléknout“ jinde. Buď jim nabídka továrních karoserií nevyhovovala, nebo výrobce žádnou nenabízel. A chtěli se zkrátka lišit. Neplatilo to jen pro drahé vozy, individuální „šaty“ vznikaly i na šasi lidovek, nicméně vždy konečná cena daleko přesáhla základ, mnohdy i několikrát.
Štěstí v neštěstí
Rozmach samonosných karoserií v 50. letech minulého věku dohnal řadu specializovaných firem k zániku. Kupříkladu ctihodný britský Hooper měl štěstí, protože značku jeden z jeho chlebodárců, konkrétně Rolls-Royce zachránil. Aby ne, vždyť si tuto exkluzivní manufakturu oblíbila i královská rodina a kočárovna vznikla už v době, kdy se po silnicích a kolejích proháněl Richard Trevithick se svými parními obludami (1805). Samozřejmě jej neminul zánik, britský koncern BSA, pod který na konci 50. let dvacátého věku patřil, jej prostě přetransformoval do podoby servisu. Značku Daimler, na jejíž podvozky Hooper stavěl kromě dvou R a spřízněného okřídleného B nejvíce karoserií, pak prodal Jaguaru.
Jenže Rolls-Royce si z Hooperu udělal v „sedmdesátkách“ distributora a renovátora, i když jej nekoupil. Na podzim 1980 pak v Crewe řada Silver Spirit/Silver Spur nahradila letité modely Silver Shadow a Silver Wraith II. Nové limuzíny byly o skoro čtyři centimetry nižší než předchůdci, navíc moderněji a agresivněji tvarované. Sdílely s nimi sice spoustu techniky, měly ale novou zadní nápravu s hydraulickým udržováním světlé výšky. Vedle nich se pořád stavěl tradiční Phantom VI, až do roku 1991.
V polovině 80. let prezentoval Hooper v Ženevě unikátní dvoudveřový Silver Spirit. Přišel totiž kanadský podnikatel John Dick, samozřejmě s potřebným balíkem peněz a sliby ohledně zakázek na jedinečné vozy Rolls-Royce (a Bentley), které si žádala klientela po celém světě. Kromě Hooperu plnili individuální přání na těchto šasi také firemní Mulliner Park Ward a nezávislý Robert Jankel Design. A v roce 1988 počala stavba unikátního landauletu na prodlouženém podvozku stejné řady. Landaulet je historickým druhem částečně otevřené karoserie, přitom stáhnout lze pouze zadní plátěnou část střechy, zbytek zůstává pevný.
S klasickou V8
Pro úplnost dodávám, že Silver Spirity měly pod kapotou klasický vidlicový osmiválec 6,75 l, počínaje rokem 1986 už pro všechny trhy se vstřikováním Bosch místo dřívějších dvou karburátorů SU, tehdy také přišlo ABS. Výkon motoru společnost tenkrát ještě oficiálně neudávala a bylo tomu tak vlastně dlouhé roky. Odborníci jej odhadovali na 194 kW ve 4000 otáčkách. Standard představovala třístupňová samočinná převodovka, točivý moment měl maximální hodnotu 380 N.m/2500 min-1.
Už v Ženevě 1990 prezentoval Hooper Emperor State Limousine, kterých vzniklo více. Jediný landaulet na šasi KCH26441 byl dokončen až následující rok, jeho stavba tedy trvala takřka tři léta. Dostal ji na starosti inženýr George Moseley, který měl už zkušenosti s landaulety Mulliner Park Ward na podvozcích Phantomů V a VI. Rozvor natáhl ze standardních 3061 mm na 3633 mm. To znamená, že celý vůz měří 5,84 m. Dále zvýšil střechu, samozřejmě to chtělo i nové zadní vstupy z obou boků a zasklení. Právě oproti originálu o dost delší dveře šlo zajistit i v otevřené pozici.
Auto bylo nalakováno černou Arvil a vínovou Regency. Dostalo šedé velurové čalounění (u řidiče a případného spolujezdce zůstala kůže Connolly), rudé koberce na podlahu a nezbytné dřevěné dekory z vlašského ořechu. Dozadu se vešli hned čtyři cestující pod dvou proti sobě. Součást výbavy pro ně tvořily i malá barevná LCD televize, rádio a přehrávač cédéček od Philipsu, počítače a tiskárnu dodala pro změnu Toshiba. Nesměly chybět ani tradiční křišťálové sklenice s barem a ledničkou. Veškerá tato výbava se nacházela ve skřínce mezi sedadly otočenými proti směrů jízdy a ve výsuvných poličkách pod nimi. Počítačová technika přesně zapadala do stolečků, které se objevily po vyklopení části opěradel.
Charita nezaplatila
Unikát si objednal Australan Stephen Berry ze Sydney pro svůj projekt „Chariot of Dreams“ (Vůz snů) a stál 350 tisíc liber. Nechtěl je sobecky čistě z vlastní rozhazovačnosti, nýbrž pro charitu Silver Lady Trust, ano, nesla název sošky z chladičů... Té šéfoval a finančně ji podporovalo celkem 21 investorů. Jenže ještě předtím, než putoval ke klokanům, absolvoval dlouhý rolls turné po Evropě. Na pátém kontinentu, kam byl dopraven 11. listopadu 1992, se objevil na autosalonech v Brisbane, Melbourne a Perthu. K propagaci dobré věci včetně doprovodné knihy přímo z Berryho pera ovšem nakonec nedošlo. Organizace dokonce vypsala i soutěž a chtěla se s autem vrátit na starý kontinent, problém byl ale v tom, že landaulet nikdy kompletně nezaplatila. Stalo se nevyhnutelné, vrátil se zpátky do Británie do firemní sbírky Hooperu, kde odpočíval do října 2010.
Pak se stěhoval do Švýcarska, vydražil se totiž u RM Auctions v Londýně za 67.200 liber. Jenže tak se událo před osmi lety. Naposledy byl součástí kolekce Calumet Johna Ellisona v kalifornském San Diegu, je k němu kompletní dokumentace včetně dobových tiskových materiálů a autenticita potvrzena historičkou značky Diane Brandon. Originální elektronika je veskrze zachovalá a funkční. Auto ujelo neskutečně málo, za necelých 28 let pouze 12.859 kilometrů! Vydraží jej RM Sotheby's na aukci v arizonském Phoenixu 17.-18. ledna 2019.
Také jako model
Velkolepý stroj určitě nebude levný, i když cenové rozmezí síň nestanovila. Sveze konečně nějakého nejlépe autokratického státníka? Těžko, spíše skončí u soukromého sběratele. Nám obyčejným smrtelníkům, kteří nenosíme rolexky, nepijeme šampaňské Dom Pérignon a neplatíme si osobního řidiče, zbývá zakoupit zmenšeninu v měřítku 1:43 od TSM Model, vyrobila ji a vydala pod katalogovým číslem TSM134346. A ošklivá rozhodně není.
Foto: RM Sotheby's/Robin Adams, RM Auctions/Tom Wood