GAZ-21 Volga: Sovětská legenda slaví. Carevně je šedesát!

Carevna jak se sovětské limuzíně v našich krajích přezdívá, se oficiálně jmenovala GAZ-21 Volga. Původně, až do poloviny 60. let bylo před typovým označením ještě písmeno M. Jméno samozřejmě dostala podle velké řeky, svou trefnou přezdívku pak podle majestátnosti a oblých, skoro až barokních tvarů. Ty byly dílem návrháře L. M. Jeremejeva a onen muž se, jak už tomu v Sovětském svazu bývalo, nechal hodně inspirovat americkou produkcí.

Pro mnohé dříve narozené československé motoristy je ale tohle auto legendou. Až do osmdesátých let jme je vídávali denně, a to včetně dnes už trochu zapomenutých kombi typu 22 (ruština pro tuto karosářskou verzi globálně používá výraz „universal“). Přitom normální smrtelník si nový vůz prakticky nemohl dovolit, nejen kvůli vysoké ceně, na začátku 60. let stála včetně rádia 55 tisíc korun. Přednost dostala Veřejná bezpečnost, tedy policie, taxikáři, případně vybrané státní instituce a podniky, kde jezdily volhy jako služební. K soukromníkům se dostávaly až coby ojetiny, na volném trhu jich předtím bylo naprosté minimum...

Nejdřív spodový, pak vrchový

4,81 m dlouhá, 1,8 m široká a 1,61 m vysoká „jednadvacítka“ se stala nástupcem Pobědy, tedy GAZu M-20. Po řadě prototypů byla 15. října 1956 zahájena sériová výroba, i když se o té skutečné dalo mluvit až o rok později. První provedení, které vznikalo do listopadu 1958, mělo ještě uprostřed chromované masky chladiče nad nárazníkem pěticípou hvězdu v kruhu. Vyráběla se i auta v působivých a módních dvoubarevných kombinacích laku, ta šla ale hlavně na export do západních zemí.

Původní čtyřválec SV z ještě dva roky souběžně vyráběné Pobědy, jen se zvýšeným zdvihovým objemem na 2,43 l a výkonem 48 kW vystřídal na podzim 1957 agregát OHV 2,46 l/52 kW. Carevny měly třístupňové mechanické převodovky s řazením na sloupku řízení. Podvozek s rozvorem 2,7 m vyznával vpředu nezávislé zavěšení s lichoběžníkovými rameny a vinutými pružinami, vzadu byla tuhá klasika s podélnými půleliptickými listovými pery. O velmi slušný komfort se staraly pákové kapalinové tlumiče, o deceleraci jednookruhové bubnové brzdy a řízení bylo šnekové. Volhy, do kterých se vešla šestice pasažérů, vynikaly extrémním pohodlím, pokud srovnáváme tehdejší velmi omezenou nabídku našeho trhu. Luxusnější byla totiž už pouze Tatra 603.

Druhá a třetí série

U druhé série nahradila původní příď mohutnější s šestnáctkou svislých otvorů. Tehdy se rozběhl export také do Československa, v létě 1959 jich po našich silnicích jezdily už dva tisíce. Třináctilitrová spotřeba nikoho netrápila. „Dvojka“ nabídla už tři výkonové verze v rozmezí 52-59 kW, hodnoty se lišily dle kompresního poměru. Nejslabší varianty zůstávaly v SSSR, zbytek šel ven.

Soška jelena, kterého má sídlení město automobilky ve znaku, zmizela z kapoty až v lednu 1962, kdy naběhla série třetí a spolu s ní i zmíněné kombi, první vozy ovšem měly ještě starší „čumák“. Montáž nového karburátoru vyhnala výkon na 55-63 kW, přední náprava dostala teleskopické tlumiče. Pochopitelně se v průběhu času měnily i další detaily vně (směrovky atd.) i uvnitř a různé varianty se pro odlišení pyšnily svébytnými písmenky v označení. Kombi disponovalo obvyklou vodorovně dělenou zadní stěnou a sklopnou druhou lavicí, lůžkovou úpravou se však chlubily také sedany. Na základě Universalů se stavěly sanitky, existovaly i dodávky se zaplechovanými bočními okny a dokonce pick-upy.

Pro KGB

Ne všechny vozy poháněly jen čtyřválce. Do sedanů typu 23 se dostaly i osmiválce 5,53 l/144 kW z ještě mnohem luxusnější Čajky typu 13. Tahle černá série 603 kusů (1962-1970) ale sloužila většinou u KGB, agenti sovětské tajné policie s ní mohli uhánět i 170 km/h, zatímco běžné volhy se rozjely jen na 135 km/h. Používala samočinné převodovky, stejně jako malý počet starších čtyřválců z období 1957-1958.

640 tisíc

Poslední vůz typu 21 sjel z výrobní linky automobilky v Gorkém 15. července 1970, celkově jich ve městě, které se dnes opět jmenuje Nižnij Novgorod, zrodilo přesně 638.875 kusů včetně zmíněných příbuzných modelů ve všech provedeních. Carevny uspěly v náročných automobilových soutěžích včetně Rallye Monte Carlo, oblíbili si je i Skandinávci a Belgičané, v zemích Beneluxu se prodávaly pod značkou Scaldia. Pocházely z montážní linky v Antverpách a v útrobách mohly mít kromě původních agregátů rovněž motory Rover 2,3 l, Peugeot a vznětové Perkinsy 1,6 l! Robustní volhy byly však konstruovány hlavně pro ruské necesty.

Od března 1968 vznikal sériově hranatý nástupce GAZ-24, který po mnoha modernizacích přežil v aktivní kariéře plných čtyřicet let.