TEST Historické Tatry opět pokořily Alpy: Po stopách nejtěžší rakouské soutěže!

Zavřete oči a představte si, že držíte tenký věnec volantu ladně plující Tatry 603. Ve vašem zorném poli čelního skla se provozem mrštně proplétá Tatraplán a zpětné zrcátko vyplňuje obrys další šestsettrojky. Vše doplněno o nevěřícně usměvavé obličeje ostatních účastníků provozu kolem. Ve výsledku máte nezapomenutelný koktejl řidičských emocí, které vám těmito řádky chceme přiblížit.

Ony ty velké a báječné věci začínají téměř vždy jakoby náhodou. Snad první myšlenkou nad žejdlíkem dobrého piva či hloubáním a přemítáním nad známými skutky všemožných velikánů. Následují střípky touhy sdílené útržkovitými náznaky s kamarády, no a pak je z té klučičí touhy najednou čistá mužská výzva, zakončená něčím jako „to přeci půjde, to musíme dát!“. Pokud se toho všeho dál chytí šikovné ruce, třeba Vojta (jeden z účastníků jízdy), zapojí se hlava a dá se dohromady parta nadšenců, máme zcela jistě o zábavu postaráno.

Ne jinak začala naše Alpská jízda v loňském roce, vycházející ze skrytého přání všech účastníků tohoto trochu dobrodružného výletu a to jet dnes po stopách „Velké Alpské soutěže“. Její tehdejší trať vedla přes nejtěžší rakouské alpské pásy Grossglockner, Tauracher Höhe, Katschberg, Pötschenpass a řadu jiných, po úzkých, klikatých a místy velmi špatných silnicích. Konkrétně se jednalo o soutěž konanou ve dnech 27. až 28. srpna 1949, které se zúčastnil československý tým čtyř Tatraplánů a jednoho vozu Aero - Minor. Úspěch našich vozů byl víc než stoprocentní. Většina cen připadla našim jezdcům, kteří skvěle hájili tehdejší československý automobilový průmysl. Pisatel těchto prachem zapadaných řádků měl to štěstí, být spolujezdcem právě nejúspěšnějšího Tatraplánu a v krátkosti můžete jeho sdělení nalézt ve Světě motorů, ročník III, číslo 65.

Tehdejší soutěž byla organizována na území Salzburska, kde sama krajina s mnoha čarokrásnými přírodními úkazy, historickými městy a technickými památkami přímo vybízí k návštěvám. Mnozí z vás, čtenářů a cestovatelů jste jistě tato místa navštívili, motorističtí nadšenci jedné i dvou stop je mají nesmazatelně vryté ve svých minulých i budoucích itinerářích. Sama krajina protkaná křivolakými silničkami bezchybného asfaltového opojení totiž vytváří vysoký koeficient řidičské obtížnosti a potěchy z jízdy samotné. Vše si umocněte jízdou v historickém voze, který skutečně musíte po celou dobu vnímat, poslouchat a řídit. A tak jsme si plácli, devět posádek elegantních aerodynamických vozů Tatra vyrazilo „na zteč“ proti Alpám v rámci naší vzpomínkové jízdy.

Chce to přípravu, zn. pečlivou

Na takový podnik je třeba se pořádně připravit. Vždyť jen chystaná celková vzdálenost víc než 2000 km historickým vozidlem po vlastní ose vyžaduje důsledné plánování. Vezměme detailní mapové vyhodnocení původní Velké Alpské jízdy a přizpůsobme je soudobým podmínkám. K tomu si přidejte denní itineráře s domluvenými bezpečnostními zastávkami, kontrolně průjezdnými body, zvýrazněnými turisticky zajímavými místy doporučených k navštívení a dále nezbytné financování, tankování, mýtné, vstupy, poplatky, ubytování a stravování. Není toho úplně málo. Je s podivem, co drobných činností a příprav před několikadenním výletem historickým vozidlem člověk zvažuje a zevrubně promýšlí.

Dalším specifikem bylo připravit posádky na jízdu v proudu devíti vozidel. Tatraplány, šestsettrojky a šestsettřináctka jsou přeci jenom výkonově a jízdně odlišná vozidla. Přičtěme si k tomu soudobý provoz, kdy jen vzduchový náraz od kamiónu řítícího se téměř sto kilometrovou rychlostí, rozkolébá subtilní Tatraplán jako letící berušku silný poryv větru. Kolena se nám ale neroztřásla, vzpomněli jsme si na doby a zkušenosti ze základní vojenské služby, kdy bylo třeba kolonu vozidel poskládat podle léty ověřených pravidel. Nejslabší stroje jedou v koloně vpředu a naopak ty s rezervou výkonu se zařadí na její chvost. První jede zkušený řidič, který všechny vozy vede, hlídá a přizpůsobuje rychlost, nevjíždí bezhlavě do křižovatky na oranžovou, čeká nebo výrazně zpomalí v případě roztržení kolony, atd…

Každý si po celou dobu jízdy kontroluje trasu cesty, hlídá a naslouchá technickému stavu svého vozu, v případě obtíží udržuje spojení se všemi posádkami. To jsme si pokryli krátkovlnnými pojítky a co hlavně, myslí na brzdy a brzdnou dráhu vůbec. Jet v duchu Narcise Podsedníčka „rychlost, nejvyšší ctnost“ je sice s historickým vozidlem možné, s Tatrou obzvlášť, ale ty brzdy jsou oproti soudobým vozům skutečně slabší. Je tedy vážně nutné udržovat bezpečnou vzdálenost mezi vámi a vpředu jedoucím vozidlem. Současně si přibrzďovat motorem s pomocí vhodného zařazeného převodu a brzdný účinek dávkovat tak, aby nedošlo k přehřátí brzd či brzdové kapaliny. Ta má totiž u většiny historických vozidel výrazně nižší bod varu. V neposlední řadě musíte myslet také na to, že vy toto všechno víte, ale současní řidiči v moderních vozech ne!

Rychlost, fenomén 20. století

Pokud toto základní pravidlo ctíte, nemusíte se bát vyjet s historickým vozem do současného provozu. Co se týče rychlosti, tak aerodynamická Tatra byla vždy už jen svým tvarem předurčena k prořezávání vzduchu vysokými rychlostními průměry, které ani dnes nezaostávají za legálně stanovenými limity. Tatraplán si hravě poradí s dlouhodobou cestovní rychlostí 100 km/h, šestsettrojka se 130 km/h a o šestsettřináctce nemusí být ani řeč, 160 km/h je pro ni jako nic. To všechno jsme si jako prověrku společně vyzkoušeli na začátku léta 2016 cestou jak jinak než z Brna do Kopřivnice. Tady nás očekával pan ing. Lumír Kaválek, ředitel Technického muzea Tatra, jehož prostřednictvím jsme byli na Alpskou cestu vybaveni oficiálním průvodním listem Rakouskému automobilovému klubu historických vozidel pojednávajícím o účelu naší cesty a případné pomoci v nesnázích.

Za volantem Tatry 2-603: Obdivovaná i zatracovaná

Je časné ráno 24. srpna 2016. Všichni se setkáváme na dvoře jisté Brněnské renovátorské dílny, plni očekávání věcí příštích. Poslední kontroly a s veselými úsměvy nad předpovědí krásného počasí stavíme odzkoušenou kolonu vozidel. První jede Vojta ve své slonově bílé šestsettrojce, následují aerodynamicky čisté siluety tří Tatraplánů v metalických barvách. Následují čtyři další šestsettrojky umocněné červeno bílým přízrakem tříoké jedničky a jako poslední vyjíždí za sytého zvuku svého osmiválce šestsettřinácka speciál, která nám dopřává pocitu zadního štítu. Jedna ze šestsettrojek sedí svojí karosérií trochu blíže k povrchu vozovky. Zhostila se totiž úlohy servisního vozidla a v na její palubě se tak nachází řada náhradních dílů. Navíc je vedena dvěma zkušenými „servicemany“, bez jejichž zlatých rukou by cesta nebyla tak hladká jak nakonec byla.

První den nás čeká cesta z Brna dlouhá přibližně 550 km, pro některé vzdálenější účastníky až 650 km, což je i optikou dneška poměrně vysoký nájezd. Míjíme Mikulov, Poysdorf, Melk, Gaisberg, Bischofshofen, Zell am See, a v pozdním odpoledni dojíždíme do našeho základního tábora ve Fürthu. Tento den se naplno osvědčily drobné zkušenosti nabyté při společné zkušební jízdě v koloně. Udržování dálniční rychlosti 100 km/h s ustálenými rozestupy mezi vozidly, bezpečné brzdění a správné navazování spojení v navigačně nepřehlednějších místech bylo dohromady fantastickým jízdním zážitkem. První skutečná prověrka síly motorů a brzd přišla u Salzburgu spolu s devítikilometrovou cestou na Gaisbergspitze 1265 m n.m., kde jsme v obou směrech překonali téměř 17 % stoupání a klesání. Milým zjištěním byla po dotankování naměřená reálná spotřeba 9-12 l na 100km napříč všemi vozidly, a to se bavíme o vozech s motory starými až 70 let!

Převýšení 1748 metrů

Druhý den nás čekal takový malý Svatý grál všech motoristů, průjezd Grossglockner-Hochalpenstrasse. Celkem 48 km dlouhá cesta překonávající 1748 výškových metrů s vyhlídkami Edelweisspitze 2571 m n.m., tunel Hochtor 2504 m n.m. a kaiser Franz Josef Hohe 2369 m n.m. s maximálním stoupáním 12-14 %. Přejezd vlakem z Mallnitz do Böcksteinu a vyhlášená zmrzlina v Bad Gastein, Fürth. Celkem asi 180 km za nádherného počasí, až nebývale vysokých teplot, které ve spojení s doma neznámou nadmořskou výškou velehorských pásů malinko potrápily startování karburátorových motorů. Každý z vozů chtěl ke svému probuzení po zastávce ten stejný rituál, složený z nezbytné kontroly množství motorového oleje, opakované „doktorské“ osahání disků kol, zda brzdy pracují tak jak mají a nutné „nacucání“ odpařujícího se benzínu ruční pumpou. Pro dnešního motoristu věci nevídané, ale v návaznosti na vysoké nadmořské výšky a teploty to byla někdy skoro výzva. Když se vše zdárně podařilo a téměř vždy široké publikum přihlížejících uznale zvedalo palec nahoru, byli jsme připraveni vyrazit dál. Avšak jednou jsme byli nuceni zastavit své motory na delší dobu. To když k vám doslova pospíchá postarší pán a již za chůze vášnivě líčí své zážitky z řízení tatraplánu coby taxikáře v Gratzu v 50. letech. To se nedá odmítnout. Korunu všemu nasadí příběhem o osobním setkání s Hansem Ledwinkou a my jen užasle posloucháme. Tomu znovu probuzenému klukovi bylo 91 let...

Dobová reklama: Tatra 603 – Šťastnou cestu

Třetí den a ujetá vzdálenost téměř 300 kilometrů, Schofshofen, Voglau, Ströbl, St. Wolfgang, Bad Ischl, Gosau, Bischofshofen, Fürth. Tento den byl nezapomenutelným zážitkem průjezd placenou cestou na Postalm. Většina cesty sem vede po úzké a jako had klikatící se cesty, takže musíte dávat bedlivý pozor na protijedoucí vozidla, cyklisty, ale zároveň musíte brát i ohled na všudypřítomné a zdravě se pasoucí krávy.

Čtvrtý den, Krimmlerský vodopád, dalších 250 km řidičské radosti. Při tom však musíme spravedlivě podotknout, že naše stroje co do výdrže překonávat kilometry, byly od tohoto rána snad v lepší kondici než řidiči samotní. Ten pocit ještě umocní svojí relaxovanou jízdou, kdy coby neznámé siluety projíždějí alpskou scenérií, a my v údivu několikrát slyšíme „Tatra, Tschechoslowakei auto!“.

Pátý den, výlet do okolí Schladmingu, a opět více než 200 km „na kontě“ se spokojeně dunícími motory za našimi zády, opětovně překonávající stoupání 17 %. Stejně tak víra v pevně pracující brzdy, které za těch několik dnů u všech vozů ukázaly své kvality a ne jinak to bylo i tento den.

Všechno jednou skončí. I naše dobrodružná cesta po šesti dnech a tak sledujeme zadními dělenými skly ubíhající krajinu na cestě domů. Schladming, Liezen, Melk, Poysdorf, Mikulov, Brno a někteří ještě kousek dál. Dalších 550 km až 650 km viditelných na počitadlech ujeté vzdálenosti, které společně se vzpomínkou nikdy nezmizí. Jsou tam, zvládli jsme to, co jsme si při onehdy prvotní myšlence u piva jen tak letmo řekli. Dámy a pánové, Vojto, bylo to fajn, díky. A ty díky dámám doplním ještě poklonou, vždyť Tatra je již ze své podstaty dáma s velkým „D“, která si to jistě zaslouží.

Foto a text: Petr Mládek