Maserati MC12 Corsa Edo Competition: Jednorožec na čtyřech kolech za 48 milionů korun

Značka Maserati se v roce 2004 oficiálně vrátila na okruhy, ale nikoli do kategorie cestovních vozů jako s typem Biturbo sedmnáct let předtím. Zamířila mezi ty sportovní do vytrvalostních klání. K tomu sloužil typ , který konstrukčně vycházel z Ferrari Enzo. Dostal větší a širší karoserii (základní rozměry 5,14 x 2,1 x 1,21 m), designérem byl slavný Frank Stephenson. Dobyl značce spoustu úspěchů hlavně v evropských závodech třídy GT1 šampionátu FIA.

A to automobilka nevytvořila tovární tým, většinu vavřínů získal Michael Bartels v barvách svého Vitaphone Racing a sekundoval mu Andrea Bertolini, testovací a vývojový pilot Maserati, respektive právě projektu MCC, který jinak vedl Giorgio Ascanelli. S prototypem mimochodem jezdil po Fioranu i Michael Schumacher.

Všechny dochované vozy jsou skutečnou vzácností... Celkem vzniklo v letech 2004 a 2005 62 exemplářů, padesátka silničních a dvanáctka závodních. Pro homologaci jich Maserati potřebovalo přitom jen 25. Jedno z těch, které dostaly značky a pomyslnou visačku „street legal“, je na prodej. Sice až v kanadském Calgary, ale rozhodně nejde o „obyčejné“ MC12, pokud lze takový výraz v souvislosti s tímto vozem vůbec použít. Upoutá na něm hlavně pomerančová barva v kombinaci s bílými pruhy.

Před zadní nápravou netrůní standardní agregát Ferrari F140, nepřeplňovaný vidlicový dvanáctiválec šestilitrového objemu s výkonem 460 kW (630 k) a točivým momentem 652 N.m. U tunera Edo Competition Motorsport totiž dostal řádnou posilu. Předně zvětšené vrtání, takže má 6,3 l. Z něj dává 626 kW (851 koní) při 8500 otáčkách, červené pole vrcholí ještě o 800 výše. Změnila se ovšem i většina dílů: zesíleny byly vačky, ventily i ojnice, písty jsou kované, vstřikovače mají větší průtok, stejně jako vzduchové filtry. Výfuk se čtveřicí koncovek je z nerezové oceli.

Modifikovaná polosamočinná sekvenční převodovka Cambiocorsa přenáší přes upravenou spojku na zadní kola 780 N.m točivého momentu v 5800 min^-1. Nelze se divit zrychlení z klidu na 96 km/h za 3,2 s, dvoustovku překoná střela během 9 s a mety 300 km/h dosáhne za 19 s. K tomu, aby bezpečně zabrzdila, jí pomáhají karbon-keramické kotouče, vpředu o průměru 396 mm, vzadu pak o něco menší, 360mm. Skrývají se za taktéž bílými kovanými zakázkovými dvacetipalcovými koly s centrálním upevněním, je to přece vlastně závodní auto ne?

Širší karoserii a aerodynamické doplňky koneckonců zdědilo po limitované Corse, respektive je u Eda vyrobili dle původních šablon. Němci z Ahlenu nejsou žádnými garážovými kutily, veškeré jejich úpravy mají profesionální kvalitu.

Ano, s touhle oranžovou raketou lze pořád vyrazit do normálního provozu, i když to bude asi utrpení jak pro pilota, tak i techniku samotnou. Poskakování v zácpě určitě není tím pravým ořechovým, co by kdokoli za volantem chtěl zažít. Na supersport má sice dost najeto, celých 81.050 km, ale je v excelentním stavu včetně černého interiéru potaženého Alcantarou.

Inzerát visí na serveru Hemmings, auto s VINem ZANDF44B000012084 je k mání za řádný ranec: 1,95 milionu dolarů, vzhledem k tomu, že všechny udané jednotky jsou imperiální (Kanada používá metrický systém), předpokládáme, že i cena je v americké měně a nikoli v místní. To znamená skoro 48 milionů korun. Jenže Enzo stojí klidně i dvojnásobek...