Opel Calibra: Aerodynamické kupé s bleskem slaví 25 let

Na frankfurtské IAA 1989 představil Opel sportovní kupé s názvem Calibra. Navázalo na úhledné GT z přelomu 60. a 70. let, dvě generace Manty i velkou Monzu. Nepočetné konkurenci zasadil jeho světovou premiérou těžkou ránu. Hladké, oblé a úhledné auto se totiž mohlo pochlubit součinitelem odporu vzduchu 0,26. Ne, nic aerodynamičtějšího byste v tehdejší celosvětové sériové produkci nenašli... Dokonce i stěrače čelního skla byly skryté. Vnější design navrhl tým vedený Waynem Cherrym, tehdejším šéfstylistou General Motors Europe, hlavní zodpovědnou osobou byl ale Erhard Schnell. Konstrukčně vycházelo z áčkové Vectry představené o rok dříve v Paříži. Použití velkosériové techniky nebylo u Opelu ničím novým, Manty měly přece svůj původ v Asconách... Progresivní vozy se mohly pochlubit nezávislým zavěšením všech kol a tehdy poměrně velkorysým rozvorem 2,6 m, zadní náprava využívala trojúhelníková ramena se šikmými osami kývání. Přední zůstala klasikou se spodními příčnými rameny a vzpěrami McPherson. Čtveřice kotoučových brzd nepostrádala elektronického ochránce v podobě ABS. Žárovky v hranatých hlavních světlometech vynikaly slušným výkonem. Velké integrované nárazníky byly pečlivě zakomponovány do karoserie a drobné nehody ustály bez poškození.

Poměrně velká, 4492 mm dlouhá Calibra debutovala se zážehovým osmiventilovým vstřikovacím dvoulitrem (1984 cm³) o výkonu 85 kW, výkonnější verze se čtveřicí ventilů v jednom válci dávala pak 110 kW. Slabší varianta v pohodě překonala dvoustovku (203 km/h), silnější byla pak ještě o 20 km/h lepší. Přitom si v průměru řekla jen o 7,7 l benzinu na každých 100 km. Na levý pruh německých dálnic to každopádně stačilo, ale u Opelu dbali i na emise, katalyzátory s lambda sondou ve výfukovém potrubí byly standardem a pohonné jednotky tak ve své době představovaly ultramodernu. Kupátka si také v roce 1990 odnesla německý Zlatý volant. Nezapomnělo se ani na praktickou stránku věci. Do zavazadelníku se totiž vešlo 300 l, poté, co šla dolů zadní sedadla, pak dokonce 980 l. I když Calibra vypadala „tříprostorové“, ve skutečnosti se zadní víko vyklápělo celé i se sklem. Ani zadní dvojice cestujících se nijak netísnila, jen musela být menšího vzrůstu kvůli svažující se střeše. Calibra byla homologována jako čtyřmístná, ve skutečnosti je přesnější uspořádání sedadel 2+2. Všechny měly posilovač řízení, tónovaná skla a šestireproduktorové audio už v základu. Pokud chtěl zákazník klimatizaci a elektrickou posuvnou střechu, stálo jej to marky navíc.

Nejostřejší prodejní verze debutovala v březnu 1992. Calibra Turbo dostala přeplňovaný čtyřválec 1998 cm³ s rozvodem DOHC a 150 kW, šestistupňová převodovka a standardní pohon všech kol krotily masivní příval točivého momentu (280 N.m). Zájemce za ni v Německu zaplatil 49.800 DM, dostal i přední sportovní sedačky a litá šestnáctipalcová kola s padesátiprocentními pneumatikami šířky 205 mm. Do garáže si postavil raketu s maximální rychlostí 245 km/h a sprintem z klidu na 100 km za 6.8 s. Jinak se používaly manuály s pěticí krátkých rychlostí a tradiční měničové automaty, tehdy obvyklé čtyřstupňové. Připlácelo se za ně. Newtonmetry putovaly nejen dopředu, čtyřkolka byla už od uvedení na trh v roce 1990 k mání v položkách „extras“ i pro oba dvoulitry.

Calibry se uplatnily i na závodních tratích. Speciály s vidlicovými šestiválci a pohonem obou náprav řádily v DTM a jeho mezinárodní variantě ITC. Šampionem International Touring Car Championship pro rok 1996 se stal Manuel Reuter, poté seriál zanikl, v jeho konci měl podobně jako v derniéře vytrvalostního mistrovství světa prototypů o čtyři roky dříve prsty jakýsi Bernie Ecclestone. Motory V6 objemu 2497 cm³ s výkonem 125 kW se objevily pod kapotami sériových modelů už v sezóně 1993. Zrychlení z klidu na stovku za 8,8 s a maximální rychlost 234 km/h nebyly vůbec špatné...

Speciální edice pojmenovaná po Kekem Rosbergovi v továrních žlutobílých barvách měla pod kapotami kromě nich i dvoulitry. Právě ex-šampion formule 1 z roku 1982 ostré Calibry nasazoval a také s nimi sám závodil. Zmíněnému titulu Manuela Reutera předcházela v květnu 1996 jiná série: Cliff Motorsport Edition. Vozy odpovídaly barveným schématem dle hlavního sponzora právě jeho stroji dvouapůllitrové třídy 1, byly černé. Oproti sériovkám měly o 20 mm snížený podvozek a litá kola BBS rozměrů 7J x 16.

Po 220 tisících zaregistrovaných autech a úspěchu v ITC přišla na řadu poslední kapitola nazvaná Last Edition Mohli jste si ji koupit s dvoulitrem Ecotec o 100 kW nebo s V6, ale objednávky přijímal Opel jen do dubna 1997. Interiér byl čalouněn kůží, uvnitř nechyběla klimatizace, sportovní šasi opět doplňovaly ráfky od BBS.

Během necelých osmi let, konkrétně od listopadu 1989 do 29. srpna 1997 vzniklo přesně 238.647 aut, posledním byla právě černá Last Edition se čtyřventilovým dvoulitrem. Nejvíce se od června 1990, kdy zamířila na trh, prodalo ale základních dvouventilových variant, přes 130 tisíc. Následovala právě 2.0i 16V s více než 61 tisíci exempláři na kontě. Ano, kupé se stalo opravdovým hitem a žádné jiné se v poslední dekádě minulého století neprodávalo lépe. V době uvedení na trh stála základní verze jen 33.900 západoněmeckých marek, což na poměrně velké auto těchto výkonů bylo slušné, obchodnímu úspěchu se tak nelze divit. Opel původně plánoval produkci 20 tisíc vozů ročně, ale díky vysoké poptávce musela být navýšena záhy na trojnásobek. Calibry se vyráběly v hlavní továrně v německém Rüsselsheimu, později ve finském Uusikaupunki u Valmet Automotive. Značnou popularitu si získaly nejen doma, ale i za kanálem La Manche, v Itálii, Španělsku a Francii. Design půvabných dvoudveřových vozů nebylo nijak třeba měnit, facelift z léta 1994 poznáme hlavně podle firemního loga, které se přesunulo z kapoty na masku chladiče.

Dnes je aerodynamický šampion s bleskem ikonou, značné nedostatky v dílenském zpracování, jízdních vlastnostech, které byly v kontrastu s efektním vzhledem, i nespolehlivost komplikovaného Turba 4x4 jsou dávno zapomenuty.... Udržovat dnes v provozu třeba zrovna dopovanou čtyřkolku není finančně rozhodně žádná legrace. Hodně kusů bylo i „napadeno kutilem“, byť mnohdy profesionálním. S co nejpůvodnějším exemplářem však vzbudíte na srazu youngtimerů značné pozdvižení. Sám Opel, respektive jeho divize Classic jich vlastní několik a vyjíždí s nimi na akce po Německu.