Podivné verze Velorexu. Pamatujete na náklaďák nebo čtyřkolový montgomerák?

Hadrák, hadraplán, hadrolet, montgomerák nebo prchající stan, to všechno jsou přezdívky dnes už legendárního vozítka Velorex, tříkolky s unikátní koženkovou karoserií. Jenže historie Velorexu není jen o třech kolech a trubkovém rámu potaženém koženkou, na bázi tohoto vozu primárně určeného pro invalidy vznikly i další, méně známé automobily. A právě tyto rarity jsme se rozhodli připomenout.

Historie samotného Velorexu se datuje do konce čtyřicátých let, kdy František Stránský se svým bratrem Mojmírem postavili ve své opravně jízdních kol první zkušební exempláře vozítka s karoserií z koženkového potahu, kterému přezdívali Oskar (složenina slov osa na káře). První kousek měl díly z jízdních kol, časem byly ale nahrazeny dokonalejšími komponenty z motocyklů. Výsledkem úprav nakonec bylo i zahájení výroby pro zákazníky. Ti se konvertovali hlavně z řad tělesně postižených, pro které byl Velorex primárně určen.

Jen tak se autorům povedlo výrobu Velorexu prosadit. Projektům jednoduchých aut malých výrobců jinak nebyl stát na přelomu čtyřicátých a padesátých let moc nakloněn, vládnoucí komunistická strana se výrobu rozhodla soustředit do vybraných center. Motocykly tak měly mít na starosti do budoucna jen značky Jawa a ČZ, zatímco výrobu automobilů pouze Škoda a Tatra.

Velorex v nové době: Prchající stan je inspirací dodnes

Šedá pomsta

Velorex (původně prodávaný jako Oskar) ale trh přijme a úspěšně se prodává, přičemž ve výrobě po několika modernizacích vydrží až do roku 1971. V té době už je dávno zastaralý, to ale neznamená, že by se nepracovalo na nápravě. V šedesátých letech totiž vzniká projekt, který má tříkolku nahradit.

Původně se prototyp jmenoval Velorex 1960, prodávané auto ale nakonec dostane název Velorex 435-O (4 kola, objem 35 cm³, osobní). Nabízené vozítko sice technicky vychází z původního prototypu, liší se ale svojí karoserií. Z otevřeného vozu se stává uzavřený. Ještě větší rozdíly najdeme při srovnání s originální tříkolku. Velorex 435-O z pera konstruktérů Rudolfa Chytry a Ivana Strádala sice s délkou ani ne tři metry zůstává maličkým vozítkem, už má ale čtyři kola, a tak se více podobá typickým automobilům. A co víc, jeho karoserie už je částečně pevná (laminátová), byť koženkové prvky mu stále zbyly. Tvarově ale krásy moc nepobral, a i proto si s odkazem na svoji barvu vysloužil nelichotivou přezdívku šedá pomsta.

Automobil poháněný dvouválcem Jawa o výkonu 17 kW kombinovaným se čtyřstupňovým manuálem ale takovou díru do světa jako předchozí tříkolka neudělal. Problémem byla hlavně nedokonalá konstrukce, zákazníci si stěžovali na upadávající dveře nebo zplodiny z motoru unikající do kabiny. Poruchovost byla taková, že se ministerstvo dopravy rozhodlo vozu odebrat technickou způsobilost. Tradiční klienti tak raději přešli třeba k Trabantu 601, který jim doporučoval Český svaz invalidů. Trabi byl sice dražší, ale zato spolehlivější.

Továrna v Solnici nakonec získá technickou způsobilost zpět, jenže renomé je ztraceno, a tak je už v roce 1973 výroba Velorexu 435-O ukončena. Čtyřkolový Velorex se tak vyráběl jen mezi lety 1971 a 1973, kdy bylo postaveno pouze asi 1.380 jeho exemplářů. To produkce tříkolky přesáhla hranici 15.300 exemplářů.

AutoDesign&Styling: Novodobý Velorex jinak

Náklaďáček

Čtyřkolový byl také zamýšlený nakláďáček s označením Velorex 435-D (jako dodávka), který solnický výrobce vyvíjel v průběhu šedesátých let. Tento automobil měl už plastovou karoserii (z materiálu polytex), za níž byl umístěn nákladový prostor, což byla ve skutečnosti korba z ocelových plechů převzatá z rikši ČZ 175. Miniaturní pick-up dlouhý jen 2,9 metru měl nosnost 260 kilogramů (dvě osoby a náklad), o jeho pohon se staral vzadu uložený dvouválec Jawa.

Zajímavý valníček tvarově inspirovaný Fiatem 500 se ale nakonec ani nedostal do výroby. Důvodem byla finanční situace, na rozjezd produkce zkrátka nebylo dostatek prostředků. Nakonec tak v průběhu šedesátých let vznikne jen několik jeho exemplářů, vedle prototypů i několik kousků z ověřovací série.

Hoba

V souvislosti s Velorexem bychom neměli rozhodně zapomenout ani na díla Františka Honce. Bývalý maketář v mladoboleslavské automobilce AZNP se v sedmdesátých rozhodl nahradit původní koženkovou karoserii Velorexu laminátovým řešením, výsledkem čehož bylo vozítko nazvané Hoba (složenina příjmení tvůrce a jeho bydliště, Bakova nad Jizerou).

Honc postavil celkem tři exempláře Hoby. První, tzv. Hoba I, vznikla kolem roku 1975, když se autor rozhodl Velorex přestavit proto, aby mohl do práce dojíždět i za nepříznivého počasí. Koženková karoserie totiž byla pro posádku za deště velký problém, a tak se ji Honc rozhodl nahradit laminátovým řešením. To zaujalo hlavně svým skvělým zpracováním, na nichž autor využil své zkušenosti z AZNP. Naopak rám zůstal zachován kvůli tehdejším normám.

Hobu I Honc postavil ve dvou exemplářích, po nichž v roce 1979 následovala Hoba II, která vznikla na bází stařičkého Oskara 54 (neboli původního Velorexu). Ta se od předchozího dua lišila svým designem, který trochu evokuje tehdejší Škodu 110 R. Karoserie je hranatější a vpředu ji zdobí čtveřice kruhových svítilen. Čelní sklo navíc není dělené a také samotná karoserie vznikla jako jeden kus, zatímco u předchůdce byla zhotovena z několika dílů.