Poznali byste v této žluté dodávce nejnovější Citroën Jumper?

Dovolím si tvrdit, že Citroën Type H je důležitým milníkem historie nejen značky samotné, ale automobilu obecně. Ke kulatému výročí pracanta s dvojitým šípem ve znaku určitě automobilka přichystá řadu akcí. Jenže zrodil se i jeden zajímavý projekt, se kterým nemá nic společného. Designér David Obendorfer se rozhodl vzdát mu hold trochu jiným způsobem. Vytvořil přestavbový kit pro nový Jumper. Ten tak dostane retro háv. Ne, nejedná se pouze o počítačovou vizi, jak jsme byli dosud u tohoto designéra zvyklí, i když by tomu většina oficiálních fotografií mohla nasvědčovat...

David se dal totiž dohromady s Fabriziem Caselanim, majitelem italské firmy FC Automobili. Právě ta provede na objednávku příslušnou konverzi. Sad ovšem vyrobí jen stylových sedmdesát, jejich transformace proběhne ručně. Jakých? Je připraven klasický van, ale třeba i odtahovka, obytná verze, bistro a další. Jako u originálu. Estetickou příbuznost vás uhodí do očí na první pohled, a to včetně typického hranatého nosu s oddělenými hlavními kulatými reflektory a „vlnitých“ plechů. Tak to má být! Jen tvar bočních oken dává najevo, že coby základ posloužila moderna.

Type H debutoval na říjnovém autosalonu v Paříži 1947 a sériová výroba byla spuštěna v následujícím roce. Legendární „háčko“ je doslova kultem. Ještě v devadesátých letech bylo ve Francii běžné k vidění, obzvláště na venkově, produkce totiž skončila až v prosinci 1981. Za tu dobu prodělala „dodávka“ mnohé decentní změny, v první polovině 60. let získala třeba velké jednodílné čelní sklo místo dvou menších. Nejvýraznější vzhledovou modernizací prošla na přelomu právě této dekády a „sedmdesátek“, kdy byla upravena záď včetně blatníků. Ony výše zmíněné vlny zpevňovaly ploché tenké ocelové plechy. Vzniklo skoro 473,3 tisíce vozů.

K původnímu benzinovému čtyřválci 1,91 l se později přidal i menší 1,63 l. Výkony devatenáctistovky se zvyšovaly ze slaboučkých 35 koní (26 kW) až na 58 k (43 kW). Montovaly se i diesely Perkins 1,62 l a Indénor 1,61, respektive 1,95 l, rozhodně nebyly silnější a jezdily za nějakých patnáct, šestnáct litrů nafty. V dnešním provozu už je vlnitý nosáč samozřejmě brzdou, což Jumperu rozhodně nehrozí. Ten má pod kapotou výhradně dvoulitrové turbodiesely BlueHDi s výkony 81, 96 a 120 kW (110, 130 a 163 k). Paliva potřebuje mnohem méně a ještě je spolehlivější a bezpečnější, vývoj konstrukce dodávek od konce druhé světové války trochu pokročil. Jen postrádá charisma svého dávného předchůdce.

K podrobnější historii Type H se vrátím na podzim, existoval v řadě verzí včetně osobních, také provedení s dlouhým rozvorem, Francouzští karosáři se doslova vyřádili ve speciálních nástavbách, „háčko“ vozilo vězně, pacienty, nebožtíky i zvířata, prostě „práce všeho druhu.“ Nadělali tím vrásky sběratelům modelů, zmenšenin existuje nepřeberné množství. A i pojízdné exempláře hrdě září v kolekcích, za svůj užitkový původ se rozhodně nemusejí stydět. Po letech tvrdé práce si takový odpočinek jistě zaslouží. Kupříkladu po Praze jich jezdí několik, dokonce v činné službě. Type H je roztomilý, mám ho rád. A jeho kouzlo s věkem roste...