TEST Mazda 6 2.2D 129 kW AT – Směs dobrých pocitů
Mazda 6, ať již s nejvýkonnějším benzinovým motorem či naopak s nejslabším naftovým čtyřválcem, zde byla testována několikrát. A vždy s velmi dobrým výsledkem. Tentokrát jsme detailně prozkoumali nejsilnější turbodiesel v kombinaci s automatickou převodovkou. Tenhle vůz si svými vlastnostmi rozhodně umí člověka získat.
Téměř 4,9 metru dlouhá karoserie sedanu už nebudí v ulicích takový rozruch, jako tomu bylo před rokem, stále se však jedná o tvary, které většina lidí hodnotí jako pohledné a elegantní. Mazda 6 jednoduše dokáže zaujmout na první pohled, zejména v nejvyšší specifikaci s natáčecími bixenonovými světlomety a devatenáctipalcovými koly, byť ani na základních sedmnáctkách nevypadá špatně. Zajímavostí je, že kombi je o 65 mm kratší. Jak jsme psali již v minulosti, při stejné délce jako má sedan by jinak nebyla u prostornější karoserie zajištěna dostatečná torzní tuhost.
Mazda 6 se vzhledem ke své délce chlubí výtečnou pohotovostní hmotností jen 1420 kg. Taková Astra ST, jejíž test vyšel nedávno, váží o rovných 100 kilogramů více. Nízká hmotnost je samozřejmě cítit na jízdních vlastnostech, "poznáte" ji však také v interiéru. Například víko zavazadlového prostoru je pouze jednoduše čalouněno a působí velmi lehkým dojmem, uvnitř pak najdete prosté plastové výlisky a palubní desku, která rozhodně neoslní. Zde možná platí zjednodušující schéma, že když šly peníze do techniky, nezbylo na vnitřek vozu.
Nejedná se o nic dramatického, ale středový panel má tendenci se po zatlačení snadno hýbat, ve výplních dveří chybí větší kapsa a z designu přístrojové desky si na zadek taky nesednete, i když škaredá rozhodně není. Grafika integrované navigace TomTom však vypadá jako před deseti lety. Tohle auto prostě působí starosvětsky, se všemi plusy a minusy, byť pod povrchem je velmi moderní. Pokud chcete interiér Mazdy 6 srovnávat třeba s novým Passatem, bude to co dílenského zpracování, použitých materiálů a elektroniky velmi nerovný souboj.
Jenže Mazda 6 má i světlé stránky. Uvnitř je všechno parádně po ruce, nemusíte nic hledat a ovládání základních funkcí vozu je příjemně intuitivní. Navíc máte jak vpředu, tak hlavně vzadu opravdu nadbytek místa. Průměrně vysoká postava se zde může vyloženě uvelebit, aniž by se koleny přibližovala sedadlu před sebou. Zavazadlový prostor pak hodnotíme jako plně postačující i na delší výlety, byť jako u každého sedanu je vstupní otvor omezen. My bychom si s radostí odpustili vysoko uložená kožená sedadla, ta látková s manuálním ovládáním jsou mnohem lepší. Jenže k tomuto motoru nic podobného nezískáte - zkrátka máte kůži, ať chcete, nebo ne.
Motor a převodovka – Táhne všude
Že se motory řady Skyactiv povedly, víme již delší dobu, přesto nás svezení s tímto naftovým agregátem o výkonu 129 kW znovu dostalo. Zajímavá jsou už pouhá čísla na papíře – výkon vrcholí v relativně vysokých 4500 otáčkách za minutu a čtyřválec umí nabídnout až 420 N.m točivého momentu. To všechno mimo jiné díky dvěma turbodmychadlům – malému pro nízké otáčky a velkému pro ty vyšší. Zajímavostí jednotky je to, že má navlas stejný kompresní poměr jako benzinový Skyactiv-G, tedy 14,0:1.
Ve výsledku zde máme agregát tak kultivovaný, že stačí, aby se zahřál, a snad jenom kromě akcelerace z nízkých otáček vám nepřijde, že sedíte v dieselu. Při konstantní rychlosti o běhu motoru vůbec nevíte, naopak v otáčkách se ozve tónem zaměnitelným s přeplňovanými benzinovými jednotkami. Posaďte vedle sebe klidně automobilového znalce a stejně bude na vážkách, jaké palivo je vlastně spalováno.
A nejde pouze o zvuk. Ačkoliv jako správný turbodiesel má motor i silné spodní a střední pásmo (s menší prodlevou příjemně zrychluje již od nějakých 1200 otáček), nástup výkonu je stejně spíše pozvolný a agregát má vyloženě chuť se točit. Nejvíce však zaujme vrchní pásmo u červeného pole. Jednotka sice s příjemnou nenuceností zatahuje všude, nejlépe ale jede až za čtyřmi tisíci otáček, přičemž automat v běžném režimu přeřadí okolo 4800 otáček za minutu. Nastavte si manuální režim a zátah bude výrazněji uvadat až okolo 5200 otáček, přičemž omezovač je nastavený na 5600 min-1 a převodovka v něm sama nepřeřadí. Tak jak se na manuální volbu sluší a patří. Máte tedy k dispozici na čtyřválcový turbodiesel až neskutečně široké pásmo využitelných otáček a rychlou odezvu na sešlápnutí pedálu plynu.
Když už jsme nakousli automatickou převodovku, tak ta byla velkým překvapením. Šestistupňová skříň působí jako klasický automat s hydrodynamickým měničem točivého momentu, kterým i je – časté klouzání měniče eliminuje nedostatek výkonu v úplně nejnižších otáčkách a řazení jde jako po másle. A vy si začnete říkat, že tahle převodovka prostě nemůže fungovat, když na to budete chtít šlápnout. Jenže omyl!
Vyjeďte mimo město, důrazněji přidejte plyn a převodovka rychle podřadí a okamžitě zamkne měnič, takže máte pevné spojení s motorem. Řazení vzestupně probíhá v okamžiku a musíme pochválit i inteligenci převodovky, která je s motorem výtečně sladěna. Na podřazení o několik stupňů při zaboření pedálu do podlahy si sice chvíli počkáte, to ale není nic neobvyklého. Chcete řadit ručně? Pak můžete buďto pohybovat pákou na středovém tunelu, a to dokonce ve správném logickém směru, tedy dozadu vzestupně a dopředu sestupně, nebo jsou k dispozici obligátní páčky pod volantem. Reakce na ně sice nejsou nejostřejší, ale ani vyloženě opožděné. Řazení nahoru je zcela hladké, dolů už není nastavený meziplyn ideální, takže mírné cuknutí zaznamenáte. Chválíme také zpřevodování, které není zbytečně dlouhé. Celkově se nám převodovka líbila více než třeba skříně v Mercedes-Benzech – jedná se o opravdu dobrý HDM automat, který můžeme doporučit, byť u této verze je příplatek za něj přes 80.000 korun. Zejména, když alternativou je velmi dobře řadící manuál.
Máme zde tedy výjimečný motor, který připomíná spíše vychovaný přeplňovaný benziňák. Ale co spotřeba? V té jednotka zrovna neexceluje. Ve městě jsme naměřili poměrně slušných 7,2 litru na sto kilometrů, mimo město je ale problém dostat se výrazněji pod šest litrů. Na dálnici pak automobil bere zhruba 6,4 l na 100 km. Jenže stačí zvolit trochu svižnější tempo a spotřeba letí rychle nahoru, mnohdy nad 7 litrů. Uvedená čísla nejsou vyloženě špatná, jenže podle našich zkušeností člověk může jezdit za takřka totožnou spotřebu i s benzinovým dvoulitrem, byť s manuální převodovkou. Vypadá to tedy, že se stejným kompresním poměrem motorů Skyactiv-G a Skyactiv-D se k sobě přiblížily i jejich vlastnosti.
Ideální kompromis
Nízká hmotnost Mazdy 6 se vedle interiéru projevuje negativně i při jízdě. Ne, nyní nemáme na mysli jízdní vlastnosti, těm samozřejmě lehkost vozu pomáhá, problémem je ale odhlučnění. Svist proudicího vzduchu okolo zrcátek je poměrně velký, stejně jako hluk od kol umocněný jejich devatenáctipalcovým průměrem. My bychom si vzali raději základní sedmnáctky. Je to ovšem otázka priorit, což řidič pochopí hned co se vydá na klikatější silnici.
Mazda 6 má totiž podvozek, který mistrně kombinuje velmi dobrou kvalitu jízdy a obratnost v zatáčkách. Není to nikterak tvrdé auto bojující se silnicí, ale naopak vláčnější stroj, který s i rozbitou cestou spolupracuje, aniž by řidič ztratil jistotu. Velká kola sice občas o nějakou nerovnost „zakopnou“, ale to je tak vše, co se dá autu vytknout. Dokonce i ve městě probíhá tlumení nerovností tiše a poddajně.
Řidiče navíc potěší řízení, které se až překvapivě často vrtí v rukách. Ne tak silně, že by je chtělo zlámat, ale jen dává příjemně najevo, po jakém povrchu se zrovna jede. I to pomáhá výtečné kontrole nad vozem, kdy si řidič může dovolit opravdu hodně. Všechno na co narazí je neutrální naladění podvozku a jasně čitelná hranice mezi bezpečnou sportovní jízdou a průšvihem. Pochválit musíme rovněž stabilizační systém vozu, který zasahuje jemně a ne zbytečně brzy. Také protiprokluz je překvapivě benevolentní – při ostrém zrychlení nechá kola raději trochu protáčet, než aby přidusil odjezd. A navíc si můžete oba systémy jedním krátkým stisknutím tlačítka vypnout.
Jakožto stroj na dlouhé vzdálenosti sice není Mazda 6 vyloženě unavující, hluk od kol a aerodynamický svist však budete slyšet častěji, než by se vám líbilo. Jízda vás ale bude bavit tak, jako v málokterém jiném běžném voze, a to i s turbodieselem a automatem. Šestka je totiž výborně sladěný automobil, kde všechno funguje tak, aby z toho měl řidič dobrý pocit.
Závěr
S cenou okolo 900.000 Kč se jedná o vůbec nejdražší verzi Mazdy 6. K tomuto faktu se rovněž musí přihlédnout – na rozdíl od třeba Škody Octavia pravděpodobně neexistuje běžná šestka, jejíž ceníková cena by byla přes milion. Mazda 6 je pro nás stále tím nejlepším autem z levnějšího spektra střední třídy. Nový Passat je nepoměrně luxusnější, vybavenější, utlumenější a v mnoha věcech vyspělejší, přednosti šestky jsou ale někde úplně jinde – v sympatické jednoduchosti, funkčnosti a jízdě.
Obdivujeme tento naftový motor, stejně jako ostatní jednotky pod kapotou Mazdy, a líbí se nám také testovaný automat. Mazda 6 je ale dobrá v jakékoliv verzi a tak nevidíme moc důvod, proč kupovat tu nejdražší. Ostatně z našich zkušeností se nám vůbec nejvíce líbil až překvapivě dobře jedoucí základní benzinový dvoulitr. Pokud vám však diesel dává smysl, můžeme tuto verzi doporučit.
Nejlevnější verze modelu | 564.900 Kč (Mazda 6 2.0 Skyactiv-G Emotion/107 kW) |
Základ s testovaným motorem | 809.400 Kč (Mazda 6 2.2 Skyactiv-D Revolution/129 kW) |
Testovaný vůz s výbavou | 911.400 Kč (Mazda 6 2.2 Skyactiv-D AT Revolution/129 kW) |
Plusy
- Poměr komfortu a ovladatelnosti
- Kultivovaný, točivý a pružný motor
- Prostorný a přehledný interiér
- Zpětná vazba od podvozku, řízení a brzd
- Rozumná cena všech verzí
Minusy
- Horší odhlučnění kabiny
- Některé materiály v interiéru
- S tímto motorem jen nejdražší výbava
Foto: Petr Homolka