De Tomaso Zonda aneb Pagani nebyl první

Zonda je suchý teplý vítr vanoucí z And přes argentinské pampy. Svůj název dostal podle stejnojmenné obce, která se rovněž nachází v této zemi. A oba muži, kteří ono jméno pro svá auta zvolili, z jihoamerického státu pocházeli: Horacio Pagani i... Alejandro de Tomaso. Za původní Zondou se však musíme vrátit o více než čtyřicet let zpět, až do roku 1971.

De Tomaso Zonda bylo představeno v témže roce na autosalonu v Ženevě a dokonce i znalci si jej pletli se starším, ale v té době stále vyráběným Maserati Ghibli Tipo 115. Nebylo divu. Design Ghibli navrhl v roce 1964 Giorgetto Giugiaro pro studio Ghia. A právě ono stálo také za vznikem Zondy. Sportovnímu kupé třídy Gran Turismo by mohl dát klidně někdo místo modrobílého emblému znak trojzubce a zasvěcenci by jej mohli považovat za modernizované Maserati.

Boky byly prakticky totožné, ale rudé Zondě chyběl zadní chromovaný nárazník, který do nich u „originálu“ výrazně zasahoval. Také chromované vstupy vzduchu bychom na blatnících za předními koly hledali marně. Příď však byla nižší a seseklá, výklopné světlomety se posunuly od kraje dlouhatánské kapoty o něco více dozadu. Zonda měla světlý a prý mimořádně komfortní interiér, zatímco sériové Ghibli černý. Zlom táhnoucí se středem palubní desky ve tvaru T oba vozy také sdílely. Lišily se však přístrojovým vybavením, konkrétně výdechy ventilace a umístěním spínačů. Středová konzola byla dosti vysoká, Zonda však již nepředstavovala Giugiarovo dílo, ten u Ghia nepracoval, protože si založil vlastní studio Italdesign. Šéfem byl tehdy původem Nizozemec Tom Tjaarda – evidentně se však prací svého předchůdce nechal inspirovat, respektive ji do značné míry využil.

Základní koncepce byla také shodná klasická: motor vpředu a pohon zadních kol. Jenže, u De Tomasa vyznávali podobně jako třeba konkurenční Iso Grifo americké pohonné jednotky. Pod kapotou bychom tedy našli vidlicový osmiválec Ford Cleveland 351. Číslo znamenalo objem válců v krychlových palcích a ten odpovídá evropským 5,7 l, pro ctitele přesných hodnot 5751 cm³. Maximální výkon se pohyboval dle testů na motorové brzdě kolem hranice 380 koní, tedy správně 279 kW. Točivý moment výrobce nikdy nezveřejnil, označoval jej jako „kolosální“. O přenos se starala samočinná převodovka.

Zajímavé bylo spojení De Tomaso-Ghia-Ford. Automobilka argentinského rodáka totiž začátkem sedmdesátých let vyráběla kupé Mangusta, Pantera a čtyřdveřové Deauville, vesměs s agregáty V8 od „modrého oválu“. Pantera měla o nějakých 50 koní méně než Zonda, její „srdce“ bylo tak dále laděno. Od roku 1967 vlastnilo De Tomaso také studio Ghia, ale Alejandro de Tomaso prodal o tři roky později veškeré své akcie právě Fordu. Zonda se měla stát luxusním GT hlavně pro americké zákazníky a využila zkrácenou platformu Deauville. Tvar zadního bočního okna byl inspirován právě Panterou a od srovnávaného Ghibli se lišil.

A proč se Zonda se znakem De Tomasa nikdy nedostala do sériové produkce? Hlavní slovo zde měl opět Ford, který auta této značky v USA nabízel. Pochopitelně se týkalo financí. Půvabné gétéčko by nedokázalo přinést očekávané zisky, projektu tedy Dearborn vystavil stopku. O rok později se ukázal důvod: v sezóně 1972 byl totiž uveden na trh podstatně hranatější model Longchamp, prakticky kupé odvozené od výchozího čtyřdveřového Deauville. Náklady na jeho vývoj byly určitě nižší, místo čtyřsvětlové masky chladiče navíc dostalo příď ne nepodobnou Mercedesu série 107...

DeTomaso Pantera – argentinské tango po italsku