Znáte tento nepovedený polský projekt? Obojživelný maluch měl jednu zásadní vadu
Nejen soudruzi v NDR udělali někde chybu. Chybovali i soudruzi v PLR, tedy v Polské lidové republice. Postavili obojživelný maluch. Měl ale jednu vadu. Neplaval.
Amfibie neboli obojživelná vozidla se objevují a objevovaly u armád celého světa. Nacistické Německo sázelo za války na svůj Schwimmwagen, což byla vlastně obojživelná verze bojového brouka. Američani měli Ford GPA. Sovětské cesty i vodní hladiny brázdil LuAZ nebo taky GAZ 46. A na svoje obojživelné vozidlo si mysleli i v Polsku.
A nejen mysleli. Oni ho i udělali. Dokonce udělali dvě plavající auta. Civilní a vojenské. Za základ posloužil Fiat 126p, tedy legendární maluch. Možná jste o tomto projektu nikdy neslyšeli. Možná jste o něm zaslechli, ale řekli si, že je to tak šílené, že to nemůže být pravda. Též jsme moc nechtěli věřit tomu, že by maluch plaval, ale před lety na srazu těchto aut nám jeden ze sběratelů vyprávěl, že taková verze existovala a v Polsku ji prý dodnes někdo má.
Loni jsme si na tuto zmínku náhodou vzpomněli a začali jsme pátrat. A zjistili, že obojživelný maluch mají v dopravním muzeu ve Štětíně. A nemají jen jeden, ale oba dva, tedy jak vojenskou, tak civilní verzi. O štětínském muzeu jsme psali v čísle 35/25 a tam jsme slíbili, že se obojživelnému fiátku budeme věnovat v samostatném článku. Tak činíme právě teď.
Studená sprcha
Máme 70. léta, studená válka znamená neustálou potřebu být připraven na vpád nepřítele. Polská armáda chce stejně jako jiná vojska Evropy mít svá obojživelná vozidla. Nasadit by je chtěla pro evakuaci raněných z bojiště.
V roce 1978 tak ve Vojenském institutu tankové a automobilní techniky v Sulejówku u Varšavy vzniká šestikolové obojživelné vozidlo. Náhon má na prostřední a zadní nápravu. Vzduchem chlazený benzinový čtyřtakt o objemu 650 cm³ a výkonu 24 koní (17 kW) je stejně jako čtyřstupňová převodovka z malého fiátka. Z něj jsou i brzdy a některé další součástky. Na první pohled si nejde nevšimnout předních a zadních světel.
Po zemi dokázal vojenský fiat označený LPT, což je polská zkratka pro lehké terénní vozidlo, pelášit 65 km/h, ve vodě ho lodní šroub dokázal rozpohybovat na 6 km/h. Ačkoliv byl dlouhý jen tři a půl metru a široký metr a 74 centimetrů, uvezl šest osob, případně 400 kg nákladu. Zdá se, že to bylo vlastně skvělé vozítko. Jenže mělo své mouchy.
Při zkouškách vojáci zjistili, že auto snadno zapadne. V terénu tak moc nejezdilo. To byl první problém. Druhý pak nastal ve vodě. „Když tam byl řidič sám nebo když jely dvě osoby, tak to plavalo. Víc lidí to nezvládlo,“ říká Jacek Ogrodniczak z Muzea techniky a komunikací ve Štětíně. Plavající auto, které neplave, je docela nanic. Není tak divu, že se vyrobilo jen deset kusů, a pak už armáda na pokračování projektu nedala další peníze.
Úplně bez využití ale auto nebylo. Jeden kus se dostal k filmařům, kteří si ho sice dost poupravili, ale použili ho hned v několika snímcích o panu Autíčkovi. Pan Autíčko (polsky pan Samochodzik) je hrdinou celé série knih a taky filmů a seriálů pro děti. V dílech nazvaných Pan Autíčko a strašidelný zámek a Létající stroj versus pan Autíčko hraje hlavní roli vojenská verze malucha.
V knižní předloze mělo auto motor, který vypadl ze starého ferrari, takže jezdilo skoro 300 km/h. Používáním součástek, které někde vypadly, se autíčko podobá Hradní střele z českého filmu Ať žijí duchové. V reálu ale šlo jen o motor z fiatu, takže rychlá jízda se musela udělat trikem, a to zrychlením záběrů.
Všudolez
Až na využití ve filmu se vojenská verze malucha k ničemu nehodila. O auto do terénu, které by bylo schopné přeplavat i nějakou vodu, ale vedle vojáků stáli také energetici. Potřebovali vozítko, které by mohli používat na kontrolu elektrického vedení v terénu.
Zcela nezávisle na armádním projektu LPT vznikl právě u rozvodných závodů v letech 1979 až 1980 Wszędołaz, tedy Všudolez. A šlo opět o auto postavené na základě Fiatu 126p. Místo kol měl pásy, aby se snadno prodral terénem.
Vozítko postavili v podstatě na koleně v dílnách energetiků ve městě Radom. Protože tehdy v Polsku chyběl materiál a dodávky všeho vázly ještě víc než v Československu, museli konstruktéři improvizovat. Tlumiče byly z motorky WSK, k dobru přišlo i vyřazené čerpadlo od hasičů a motor se podařilo z automobilky sehnat jen díky známostem a rodinným vazbám. Přesto auto jezdilo, a dokonce i plavalo. Šlo vlastně o úspěch. Jenže nedostatek materiálu, výrobních kapacit a byrokracie stály v cestě zahájení sériové výroby.
O vozítko měli zájem Číňani, a jelikož šlo o malé a levné terénní autíčko, možná by mělo šanci i na západních trzích. Polsko tehdy ale nezvládalo pokrýt poptávku po obyčejných autech, a tak už nebyl prostor na výrobu něčeho tak speciálního, jako bylo terénní obojživelné vozítko. Navíc v prosinci 1981 byl vyhlášen v Polsku výjimečný stav a chod společnosti a státu řídila armáda. Projekt tedy usnul, aniž by dostal šanci ucházet se o přízeň motoristů.
Obojživelná a dvoucestná
Jako obojživelná vozidla se označují ta, která umí jezdit po zemi, tedy po silnici a případně v terénu, a pak plavou. Dvoucestná jsou vozidla, která kromě silnice a terénu umí jezdit i po kolejích. Kuriozitou je motocykl Simson KR50, o kterém jsme psali v čísle 03/24. Vedle obojživelných a dvoucestných vozidel pak ještě máme létající auta, v zahraničí označovaná jako aeromobily.
Fiat 126p
Stodvacetšestka se začala vyrábět v roce 1972. Vznikala na linkách v Polsku, Itálii a taky Jugoslávii, kde se prodávala pod značkou Zastava. V Polsku se maluch vyráběl až do roku 2000. Celkem spatřilo světlo světa přes 4.600.000 kusů. Kromě klasických maluchů existoval i kabriolet.
Zdroj: Svět motorů
