Dino 308 GT/4: Vínový klín na videu od Gear Patrol
Značku Dino používal Enzo Ferrari, respektive jeho automobilka zprvu pro závodní motory a menší sportovní prototypy. Šlo vlastně o přezdívku jediného manželského syna commendatoreho. Alfredovi říkali doma Alfredino či dokonce právě krátce Dino. Zemřel na svalovou dystrofii v pouhých čtyřiadvaceti letech v roce 1956. Od roku 1967 se objevila i na silničních modelech 206 GT, respektive později 246 GT s vidlicovými šestiválci 2,0 a 2,4 l. Enzo totiž tvrdil, že jeho příjmení si zaslouží pouze dvanáctiválec, i když zejména u monopostů bylo toto pravidlo několikrát porušeno.
Tyto vozy tedy zprvu nenesly vůbec emblém vzpínajícího se koníka, jen žlutý obdélník s modrým rámečkem a stylizovaným nápisem Dino ve shodné barvě. Na volantech pak byly kruhové verze tohoto loga. Hranatá 308 GT/4 s klínovitým profilem karoserie představená v listopadu 1973 v Paříži nesla zvenčí rukopis legendárního Marcella Gandiniho. Ten byl ještě v té době zaměstnancem studia Bertone a navrhl pro ni skutečně originální a atypické tvary. Používalo se mimochodem i označení bez pomlčky, které je dnes běžnější.
Díky rozvoru 2550 mm mohlo auto pojmout kromě dvojice dospělých také dvě děti. Třílitrový (přesně měl objem 2927 cm3) vidlicový osmiválec byl stejně jako u předchůdců umístěn uprostřed, tedy před zadní nápravou. A navíc napříč. Jednalo se o první použití agregátu této konfigurace v produkčním voze z Maranella. Válce dvouvačkového srdce svíraly devadesátistupňový úhel, blok i hlava byly vyrobeny z hliníkové slitiny. O přípravu směsi se starala čtveřice karburátorů Weber 40 DCNF. Evropská verze dávala až 184 kW, americká byla seškrcena na 172 kW. Existovala i 208 GT/4 pro italský trh kvůli daním, které znevýhodňovaly motory s objemem nad dva litry. Ovšem i v tomto případě se nedalo o V8 (!), tentokrát s výkonem 140 kW.
Výroba byla ukončena v dubnu 1980, už v květnu 1976 však nahradil emblém Dino klasický s koníkem, značka pro „lidová“ Ferrari se přestala definitivně používat. Z marketingových důvodů, automobilka potřebovala podpořit odbyt sice krásných, ale pochopitelně též žížnivých sporťáků po palivové krizi. To ještě nikdo netušil, že přijde zakrátko další ropný šok... Modelu s třílitrovým motorem a oběma logy vzniklo celkem 2.826 kusů. Posléze jej vystřídal Mondial.
Pánové z Gear Patrol měli možnost vyzkoušet vínový exemplář ročníku 1975. Jeho současným majitelem je Anthony Rimicci z Los Angeles, kterého zpovídali. Vůz koupil bouraný a jeho dnešní stav je obrazem tvrdé práce. Přitom chtěl původně alfu... Prostě Ital, jeho kořeny sem určitě sahají. Mimochodem, šlo o vůbec první auto z Maranella, které se oficiálně dováželo do Spojených států. Většina místních dealerů nahrazovala znáčky Dino těmi „správnými“ a proto je má i to Anthonyho, ač na něj ještě vlastně nepatří. Vypadá ale úžasně včetně (původního!) béžového interiéru, kožené sedačky nezapřou léta používání. Tříramenný volant i odkrytá kulisu řazení patří přece ke každému ferrari,jakápak pádla poloautomatu! Vínový elegán byl přelakován jen jednou, po zmíněné nehodě. Motor za zády mohutně hřmí, i když je to jen osmiválec. A řazení a brzdy nejsou „z náklaďáku“, jak se všeobecně tvrdí. Jen vyžadují trochu cviku.
