Dodge Charger (1971–1974): Třetí generace dala sbohem šestiválcům
Americká sportovní dvoudveřová kupé Dodge Charger se ve třetí generaci rozloučila s řadovými šestiválci a k pohonu zadních kol začala výhradně používat vidlicové osmiválce s objemem 5,2 až 7,2 litru.
V roce 1966 začala automobilka Dodge, patřící do koncernu Chrysler, vyrábět sportovní modely Charger, patřící do kategorie luxusních, zvětšených „pony cars“. Zájmu o větší a luxusnější sportovní vozidla vyhověla i automobilka AMC (American Motors Corporation), která uvedla na trh už v roce 1965 podobně koncipovaný model Rambler Marlin. Úspěchy sklízel i Ford s modelem Mercury Cougar, což byla luxusnější a zvětšená verze legendárního Fordu Mustang, který se stal v roce 1964 průkopníkem kategorie „pony car“. Také General Motors nabízel speciální sportovní modely u řady svých značek.
Dvoudveřová kupé Dodge Charger první generace se vyráběla v letech 1966 a 1967 a druhou generaci vyráběl Dodge v modelových letech 1968 až 1970. Tento článek vám přiblíží třetí generaci, vyráběnou v letech 1971 až 1974. Po ní následovala čtvrtá generace (1975–1978) a s přestávkami pátá až osmá generace, ta se představila v letošním roce.
Charger 1971
Třetí generace modelu Charger debutovala v modelovém roce 1971 s široce orámovanou a ve středu rozdělenou přední maskou, do které byly po stranách vloženy dvojité kruhové světlomety. Vůz s rozvorem 2921 mm (115 palců) byl dlouhý přes 5,2 metru, široký přes 2 metry a vysoký, jak se na sportovní vůz sluší, jen 1346 mm. Interiér sdílel s modely Plymouth Satellite Sebring a Road Runner. Na přání se dodával s výklopnými světlomety, zadním spoilerem a kapotou „Ramcharger“ s vysouvacím nasávacím otvorem namontovaným nad čističem vzduchu a ovládaným podtlakovým spínačem pod přístrojovou deskou (foto). Vzadu měl Charger orámování, podobné přední masce, s vodorovně umístěnými sdruženými svítilnami.
Od roku 1971 spojil Dodge řady Coronet a Charger. Všechny čtyřdveřové modely s platformou B se označovaly jako Coronet a dvoudveřové s platformou B jako Charger. Na jediný rok 1971 se model Super Bee stal součástí řady Charger. Bohatá nabídka motorů začínala řadovým šestiválcem 225 Six-Pack s objemem 3682 cm3 a nejvyšším výkonem 112 k (82 kW). Charger s pohotovostní hmotností 1625 kg s ním dosahoval rychlost 160 km/h. Ostatní nabízené motory byly vidlicové osmiválce s objemy 5,2 až 7,2 litru. Motor s objemem 5210 cm3 měl výkon 233 k (171,5 kW) a točivý moment až 352 Nm. Charger s ním překonával hranici 180 km/h.
Další modely Chargeru třetí generace se jmenovaly 500, R/T a SE. Nejvýkonnějším byl model R/T 440 Magnum s motorem o objemu 7,2 litru, výkonem 309 k (227,5 kW) a nejvyšší rychlostí 195 km/h. Prodej modelů R/T ale váznul kvůli vysoké ceně pojištění a ceně benzinu (spotřeba překračovala v městském provozu 30 l/100 km). V roce 1971 se jich prodalo jen 63 kusů a Chargerů s ostatními motory celkem 2659 kusů. Modely 1971 byly poslední se čtyřstupňovou manuální převodovkou.
Charger 1972
Dodge Charger modelového ročníku 1972 se představil s novou řadou Rallye, která nahrazovala verzi R/T. Modely SE se odlišovaly od jiných modelů Charger ročníku 1972 vinylovou střechou a světlomety skrytými v přední masce (foto). Motor V8 s objemem 6,3 litru byl nahrazen motorem V8 6,6 litru a nižší kompresí a motor s objemem 7,2 litru měl o něco nižší výkon 284 k (209 kW). Od roku 1972 měly všechny motory tvrzená sedla ventilů, která umožňovala používat běžný olovnatý nebo bezolovnatý benzín a motory vyhovovaly zpřísněným emisním omezením.
Šestiválcových Chargerů bylo vyrobeno jen pár a čtyřstupňová manuální převodovka Hurst Pistol-Grip se dodávala na přání s motory 340, 400 a 440 Magnum. Přerušila se také nabídka modelů s kapotou Ramcharger, ale v seznamu příplatkových funkcí se objevilo mimořádně odolné odpružení.
Charger 1973
V modelovém roce 1973 měla kupé Charger nezměněný rozvor (2921 mm), ale narostla do délky na 5403 mm. Nová maska chladiče měla vodorovné mřížování a vyklápěcí světlomety se nenabízely ani za příplatek. Mírně pozměněná byla i zadní světla. Modely Dodge Charger SE (foto) měly vinylovou střechu a na zadních sloupcích tři svislá úzká okénka, v USA nazývaná „opera window“.Ostatní modely měly za okny dveří klasická boční okna.
Modely 318 se standardně prodávaly s motory V8 5,2 litru a výkonem 152 k (112 kW). Modely 340 (5,6 litru) byly dostupné pouze v provedení Rallye a modely 360 s motory V8 5,9 litru. Připlatit bylo nutné u 6,6litrových modelů 400 a 440 (7,2 litru).
V roce 1973 dosáhl prodej Chargerů třetí generace nejvyššího počtu 108.000 kusů, ale většina se prodala s méně výkonnými motory. Vozy Dodge Charger dostaly v roce 1973, stejně jako všechny ostatní modely koncernu Chrysler, tak zvané „pětimílové“ nárazníky (vpředu i vzadu).
Charger 1974
Modely 1974 (foto) se proti předchozímu ročníku změnily jen minimálně. Měly jen několik nových barev karoserie, měkčí zrnění povrchů interiéru a o něco větší gumové dorazy na náraznících. 5,6litrový motor V8 small-block byl nahrazen motorem V8 5,9 litru se čtyřnásobným karburátorem a výkonem 203 k/149 kW). Všechny další verze motorů zůstaly zachovány. Velkou oblibu si získala třístupňová automatická převodovka TorqueFlite.
NASCAR
Výkonná kupé Dodge Charger třetí generace se úspěšně zapojila do závodů NASCAR. Jezdci Richard Petty, Buddy Baker, Bobby Isaac a Dave Marcis dosáhli v těchto závodech řady vítězství. V letech 1972 až 1977 dosáhl Richard Petty na 35 vítězství. Chargery třetí generace měly povoleno závodit o několik let déle, neboť Chrysler neměl k dispozici vhodnou náhradu. Na poslední vítězství dosáhl Charger 1974 řízený Neilem Bonnettem v prosinci 1977 na okruhu Los Angeles Times 500. Richard Petty prohlásil, že Charger 3. generace byl jeho nejoblíbenější vůz v celé jeho kariéře, neboť měl vyrovnané vlastnosti.
Po třetí generaci následovala čtvrtá generace, vyráběná v letech 1975 až 1978. Byla opět postavená na platformě B a poháněná výhradně motory V8.
