Evropské Automobily roku: Ford Escort (1981)

Escort stál vlastně na samém počátku slučování britské a německé pobočky Fordu. První dvě generace ovšem vyznávaly klasickou koncepci. Ta třetí už zabírala na přední kola a vzhledem k radikální změně techniky mohla být konečně tří- a pětidveřovým hatchbackem s výklopným víkem zavazadelníku, což samozřejmě přispělo praktičnosti. Kratičké, jakoby stupňovité zádi říkal výrobce Aeroback a nechal si tento název rovnou zaregistrovat. Projekt dostal kódové dívčí jméno Erika. Původně se tak dokonce měl nový model nižší střední třídy jmenovat oficiálně a obchodně, ale nakonec modrý ovál setrval u populárního názvu. Escort byl totiž bestsellerem, hlavně „doma“ v Británii. Třetí generace se odhalila světu v září 1980 pod reklamním sloganem „Simple is Efficient“ (v jednoduchosti je krása). A stala se skutečným „world carem“. Pětiletý vývoj spolykal půl miliardy liber, pilotní kusy však vyjížděly z Halewoodu a Saarlouis už od ledna.

Hatchback s nezávislými závěsy

Ostře řezané rysy karoserie se součinitelem odporu vzduchu 0,37 byly dílem Uweho Bahnsena a Patricka le Quémenta, který později proslul hlavně u Renaultu. Délka vozů nedosahovala ani čtyř metrů, chyběly jim do nich přesně tři centimetry. Technickému týmu velel Ron Mellor. Podvozek s rozvorem 2393 mm dostal konečně nezávislé zavěšení všech kol, dopředu vzpěry McPherson, dozadu pak rozvidlená příčná ramena a podélné vzpěry. O komfort se staraly vinuté pružiny a teleskopické tlumiče. Archaickou tuhou zadní nápravu s tradičními „půlelipsami“ tedy odvál čas, ale jízdní vlastnosti se nijak radikálně neposunuly, ba dokonce naopak! Vzdálenost mezi nápravami u zcela nového šasi byla mimochodem o 12 mm kratší než u Mk2 a absence „kufru“ ubrala 17 cm na délku. Místo pro zavazadla samozřejmě nechybělo, 345 l v základu a po sklopení zadní lavice dokonce 1030 l.

Motory byly uložené napříč a kromě základního čtyřválce OHV Valencia 1116 cm³/40 kW zcela nové. Řadu CVH s modernějším rozvorem OHC zastupovaly třináctistovka (51 kW) a šestnáctistovka (59 kW), krátce se prodávala i menší 1,1 l. Pro pohonné jednotky byla postavena motorárna v Bridgendu (Wales). Nevynikaly sice klidným během a jejich údržba byla hodně náročná, tovární ladiči je ale dokázali snadno upravovat, takže již brzy následovaly sportovní verze... I přes tyto nedostatky se Escort stal Automobilem roku 1981. Předchůdci ani nástupci tohoto triumfu nikdy nedosáhli.

Další karoserie

Výbavy L a GL doplňovala luxusní Ghia, o sportovních verzích ještě řeč bude. Řízení ale nemělo posilovač, příplatková výbava v závislosti na verzi přitom obsahovala třeba elektrická okna, centrální zamykání a posuvnou střechu. V sezóně 1982 došlo k první technické inovaci: v celém rozsahu začal Ford dodávat pětistupňovou manuální převodovku, kterou posléze doplnil třístupňovým automatem ATX z USA.

Postupně rozšiřoval také nabídku karoserií. K hatchbackům a kombi, tehdy ještě pouze třídveřovému přibyly nejprve dodávky Express, v roce 1983 pak praktičtější kombíky pětidveřové. Milovníci klasiky si mohli od té doby pořídit 4,19 m dlouhý Orion se stupňovitou zádí a 451l zavazadelníkem. Marketingové odlišení znamenalo vyšší ceny a absenci základního čtyřválce. Nový úsporný vznětový agregát 1608 cm³/40 kW s průměrně pětilitrovou spotřebou nafty mu však nechyběl... Kabriolety s ochrannými oblouky a plátěnými střechami vyráběl německý Karmann coby XR3i a Ghia. Ford tehdy inovoval i zavěšení a poté hned také hřebenové řízení.

Sportujeme

První sportovní verzi představovala hned na počátku kariéry XR3 (1,6 l/71 kW). Tu velmi brzy doplnila RS1600i se vstřikováním, vyvinutá ovšem v německém Kolíně (85 kW). U první karburátoru Weber odzvonilo v říjnu 1982, kdy do označení přibylo ono „íčko“ a výkon se zvedl na 77 kW. Špičkový Escort RS Turbo z října 1984 měl výfukové přeplňování Garrett, 97 kW a jel až 206 km/h... Pět tisíc bílých vozů první série bylo vybaveno sedačkami od Recara, litými koly a hlavně samosvorným diferenciálem.

Ford pochopitelně na základě třetí generace vyvíjel i vyloženě soutěžní automobil, aby navázal na předchůdce, Escorty RS druhé generace přece závodí dodnes, nejen mezi historiky! Ari Vatanen se stal mistrem světa v sezóně 1981 právě ještě s dvojkovým RS1800. Jenže vývoj typu RS1700T s přeplňovaným motorem 1,7 l/224 kW byl ukončen, protože se jednalo o speciál se zadním pohonem. V éře čtyřkolek by neměl moc šancí na úspěch... Zkoušel se i větší 2,4 l vyladěný Brianem Hartem. Přednost dostal RS200 s motorem uprostřed a pohonem 4x4 a po zrušení skupiny B v rallye závodily větší Sierry RS Cosworth v několika verzích.

Erika-86

Facelift z úvodu roku 1986 (kód Erika-86) je mnohdy pokládán za novou, v pořadí čtvrtou generaci, ale pochopitelně s velkými výhradami. Šlo totiž maximálně o rozsáhlou a výraznou modernizaci, o zcela nový model však nikoliv. Angličané používají vlastní „mark“ a u toho zůstaňme. Zvenčí se změnil hlavně „čumák“, černá lamelová mřížka byla nahrazena jen uzounkou štěrbinou, součástí nárazníku, ve skutečnosti vstupem vzduchu. Horní polovinu tvořila protažená kapota motoru. Novou podobou se chlubila hlavní i koncová světla, ta zadní ztratila „vroubky“. Délka základních karosářských variant o pět centimetrů přesáhla čtyři metry.

Novinku v útrobách představoval motor CVH 1392 cm³ l/55 kW, původní 1,3 l nahradil překvapivě stejně objemný agregát OHV Valencia! Změnila se palubní deska a dalšími modifikacemi prošel stále kritizovaný podvozek. RS Turbo druhé série dostalo mechanicko-hydraulické ABS Girling, jinak se za něj připlácelo. V osmdesátém sedmém se objevil nový druhý stupeň výbavy LX. Pro modelový rok 1989 přišly na řadu nepřeplňovaný diesel Lynx 1,8 l/44 kW (měl přesný objem jen 1753 cm³) a upravené agregáty 1,1 a 1,3 l HCS s elektronickým zapalováním. Čtrnáctistovka dostala vstřikování místo karburátoru, v XR3i nahradil do té doby používaný Bosch K-Jetronic vlastní systém ovládaný mikropočítačem. Třístupňový automat ve finále vystřídal variátor CTX.

Latinská Amerika a Jižní Afrika

Produkce v Evropě byla postupně ukončována od října 1990, kdy nabíhal oblejší (a mimochodem zpočátku ještě nepovedenější...) nástupce. V Brazílii ale hranaté fordy vydržely od října 1983 až do roku 1996. Měly nejdříve motory série CHT 1341 a 1555 cm³, které mohly spalovat i zde populární třtinový bioethanol. Jejich konstrukční základ pocházel od Renaultu. Kromě v úvodu zmíněných hlavních továren a země kávy vznikaly třetí Escorty globálně také ve španělském Almussafes, po modernizaci dále na předměstí Buenos Aires a ve Valencii, té venezuelské ovšem.

Latinskoamerické modely měly vždy klimatizaci, ty brazilské se dokonce ze São Bernardo do Campo vyvážely i na starý kontinent, konkrétně do Skandinávie. Specialitou, která se naopak do Evropy vůbec nedostala, byl tudor Verona odvozený z Orionu. Vyráběl jej společný podnik s VW Autolatina, stejně jako motory 1,8 a 2,0 l, malé litrové agregáty s 37 kW a šestnáctistovky řady CHT zase dodával Ford rovněž pro Volkswagen. Počínaje rokem 1993 přišlo ke slovu vstřikování. Nelze zapomenout na Jižní Afriku, kde se zase rodily zajímavé dvoumístné pick-upy Bantam.

Na severu

Připomeňme ještě severoamerickou anabázi Escortu. Auto vyráběné souběžně s evropskou variantou jí bylo velmi podobné vizuálně, hlavně na bocích a vzadu. A hlavně z ní skutečně tento derivát konstrukčně vycházel. Množství chromu na karoserii jasně prozrazovalo zámořský původ, velké pětimílové nárazníky byly povinné. Americké Escorty byly tudíž mnohem delší, měřily kolem 4,3 m a měly také posilovač řízení ve standardu. Vyráběly se v michiganském Wayne, Edisonu (New Jersey). Milpitas (Kalifornie), kanadském Oakville (Ontario) a mexickém Hermosillu (stát Sonora) v letech 1980-1990. Nabídka karosářských variant nebyla tak rozmanitá, tří- a pětidveřové hatchbacky, opět s náznakem stupňovité zádě doplnilo jen pětidveřové kombi.

Základním motorem byl na počátku produkce zážehový čtyřválec CVH 1,6 l/51 kW, od roku 1982 doplněný přeplňovanou verzí s 89 kW. Dvoulitrový atmosférický diesel RF s pouhými 39 kW dodávala kapitálově propojená Mazda. Po modernizaci přídě s novou plastovou maskou v laku karoserie a nárazníků pro modelový rok 1986 se dodávaly kromě naftového motoru větší devatenáctistovky CVH s výkony od 64 do 82 kW. Příbuzný luxusnější Mercury Lynx skončil už po šesti letech (1987), odvozená kupé obou značek se jmenovala EXP, respektive LN7.