Evropské Automobily roku: Renault 16 (1966). V čem byl revoluční?

Byla „šestnáctka“ skutečně prvním hatchbackem světa? Ne. Mezi třídveřovými ji předběhl britský Austin A40 z roku 1958. Nezapomínejme také na to, že už legendární Traction Avant od Citroënu existoval v užitkové verzi Commerciale, která měla výklopnou zadní stěnu, byť jí zůstalo i klasické vyboulení, takže na první pohled tak nevypadala. Přesto je počin tehdy státem kontrolované francouzské automobilky považován za průkopníka a jakéhosi „praotce“ moderních hatchbacků. V její historii zahájil novou éru...

Přední pohon a celohliníkový motor

Renault 16 ovšem rovněž vyznával koncepci „vše vpředu“, což pochopitelně umožňovalo maximálně využít prostor pro posádku i její zavazadla. Byl to novátorský přístup, protože na vrcholu se hřálo přesně opačné uspořádání a také klasická tříprostorová karoserie s klasickou koncepcí, tedy motorem vpředu a zadním pohonem.

Moderní konstrukci měla i pohonná jednotka. Zážehový čtyřválec byl poprvé v historii značky celohliníkový a za přední nápravu jej konstruktéři uložili ještě podélně. Parametry motoru 76 x 81 mm reprezentovaly zdvihový objem 1470 cm³, z něj poskytoval v začátcích pouze 40 kW v maximálních 5000 otáčkách. I ty však stačily necelou tunu vážícím autům na dosažení rychlosti 142 km/h. Průměrná spotřeba benzinu se pohybovala kolem 8,5 l/100 km.

Nestejný rozvor

Rozvor náprav činil velmi štědrých 2720 mm, ale pouze na levé straně. Místo vinutých pružin používal Renault odpružení zkrutnými tyčemi. Na zadní klikové nápravě (tedy s vlečenými rameny) byly uspořádány napříč, což ve vzdálenosti mezi oběma osami způsobilo sedmicentimetrový rozdíl. Vpředu bychom potom našli podélné. Přední kola mohla propružit o 20, zadní až o 30 cm, podvozek „šestnáctky” byl francouzsky měkký.

Renault 16 byl 4,26 m dlouhý, 1,63 m široký a 1,45 m vysoký,spadal tedy do střední třídy. Elegantní tvary karoserie navrhl spolu s Gastonem Juchetem také Philippe Charbonneaux, který dříve pracoval u Talbotu, Bugatti a dokonce částečně i na Chevroletu Corvette C1! Poznávacím znamením vozu byla hliníková mřížka chladiče, která ze všeho nejvíce připomínala ptačí zobák. Do ní stylisté pečlivě zakomponovali obdélníkové hlavní světlomety. Decentně skloněné čelní okno i šestice bočních zajišťovaly dobrý výhled ven, dnešní auta s vysokými pontony a uzounkými skly mohou závidět... Další typický prvek představovaly ozdobné lišty na střeše, které se táhly až po koncová světla.

Variabilní pokrok

Variabilita pětimístného interiéru byla příkladná, zadní sedadla šlo nejen sklopit, ale dokonce i vyjmout. Mezi předními se zase nacházela loketní opěrka. Nevedl tudy žádný tunel, řazení bylo navíc na volantu. Prostor pro všemožné důležité věci i zbytečnosti na cestu měl základní objem 350 l, ale z vozu šlo udělat i dvoumístnou „dodávku“, pak se kapacita „kufru“ zvýšila na 1200 l. Hrana víka v šikmé zádi samozřejmě ještě nesahala až k nárazníku, nýbrž jen po registrační značku. Toto řešení se používalo až do osmdesátých let minulého věku. Někteří dokonce R16 považují za přímého předchůdce liftbacků díky osobitému tvaru zadní partie, prostor pod sklem byl plochý. Pokroková řešení v konstrukci znamenala to, že titul evropského Automobilu roku 1966 (tehdy ještě s lomítkem, tedy 1965/66) „šestnáctku“ neminul. Porazila Rolls-Royce Silver Shadow, první model britského výrobce se samonosnou karoserií, navíc rovněž americký Oldsmobile Toronado s předním pohonem. A korunu získala rozhodně právem! Z nové továrny v Sandouville nedaleko přístavu Le Havre začaly nové vozy vyjíždět už 2. prosince 1964, předpremiéra se odehrála v lednu 1965 na Azurovém pobřeží, ta výstavní o dva měsíce později v Ženevě. Odborná i laická veřejnost byly rodinným vozem nadšeny a nešetřily superlativy.

V posilovně

Zpočátku se R16 dodávaly ve dvou výbavách, Grand Luxe (GL) a Super. Jen u základního motoru však nezůstalo. První vylepšení přišlo na řadu v roce 1967, týkalo se palubní desky, ventilace a topení. Na jaře 1968 dostala verze TS nový přístrojový panel s tachometrem a teploměrem oleje, okno nad nimi už mělo vyhřívání, které se hodilo obzvláště v zimě, a o čistotu čelního skla se naopak staraly dvourychlostní stěrače. „Tééesko“ se ovšem mohlo pochlubit i výkonnějším motorem 1565 cm³/61 kW. S ním už bylo schopné atakovat stošedesátku., což si vyžádalo větší brzdy, těch se zakrátko dočkali i slabší bráškové.

Sezóna 1969 znamenala debut zpětných reflektorů, tedy samostatných tzv. couvaček, ale také varianty 16 TA s elektronicky ovládanou třístupňovou samočinnou převodovkou. Tu Renault poprvé ukázal v Ženevě. O rok později si našly dopředu cestu bezpečnostní pásy, v západní Evropě byly už povinné. Automat šlo objednat ke všem verzím od roku 1971, kdy se také objevily L a TL s motorem 1565 cm³, ale s hlavou ze staršího agregátu 1,47 l. Ten se přestal nabízet. Změnil se také tvar zadních světel u celé řady. Miliontý vůz vznikl po necelých osmi letech produkce.

Nejvýkonnější

Pařížský autosalon se v říjnu 1973 stal svědkem premiéry nejvýkonnější „šestnáctky“, modelu TX. Jeho čtyřválec s objemem 1647 cm³ dával výkon 68 kW při 6000 min^-1. Kromě motoru, který vozu zajišťoval maximální rychlost přes 170 km/h a nežádal za své služby více než 10 l benzinu, bylo TX vybaveno konečně pětistupňovou převodovkou místo „čtyřkvaltu“, elektricky ovládanými okny v předních dveřích a centrálním zamykáním! O takovém komfortu obsluhy se mnohým soupeřům tehdy ještě zdálo. Zvenčí se lišilo od levnějších sourozenců čtveřicí světlometů a protáhlými úzkými směrovkami pod nimi. Jezdilo na kolech Gordini, mělo také malý spoiler na střeše a stěrač už čistil i zadní okno. Klimatizaci bylo možné přikoupit.

V roce 1974 byla u L, TL a TS nahrazena hliníková mřížka černou plastovou, nejdražší TX ale zůstala. Klasickým faceliftem v současném slova smyslu R16 nikdy neprošla. Postupně se nabídka verzí omezovala, sezóna 1979 přinesla tříbodové pásy i na zadní sedadla.

Obchodní úspěch avantgardy

Praktický Renault 16 myšlenku umístit celé pohonné ústrojí dopředu a záď vozu maximálně využít pro bagáž posádky přetavil v obchodní úspěch. Prodával se i u nás, v polovině 70. let přišel na 91 tisíc korun. Celkem bylo až do ledna osmdesátého roku v Sandouville a později i Flinsu vyrobeno takřka 1,846 milionu kusů, pro ctitele přesných čísel 1.845.959. To už měl Renault v portfoliu i nástupnickou podobně koncipovanou řadu 20/30 a rozrostla se mu náležitě i další konkurence. V nabídce pětidveřových karoserií pokračoval i dále, dokonce ve vyšší střední třídě představil modely 25 (1983), Safrane (1992) a originální skoro-MPV Vel Satis (2001). Nový Talisman coby následník typu 21 a tří generací Laguny se však vrátil ke tříprostorové klasice.