Exkluzivní první jízda s Ferrari 296 GTB: Řídili jsme novodobé hybridní dino
Jsem v Maranellu a je poslední den, kdy Ferrari půjčuje plug-in hybridní 296 GTB novinářům před začátkem zimy. Supersport v netradičním historickém odstínu Verde Bosco je dokonalou ukázkou toho, jak fenomenální mohou být elektrifikovaná superauta.
Digitální ručička závratným tempem letí vstříc červenému poli otáčkoměru, když se se zběsile rychlým Ferrari 296 GTB blížím k dalším zatáčkám na okreskách kdesi v italských kopcích. Zlehka brzdím, dvakrát podřazuji karbonovým pádlem pod volantem a opravdu skvělým řízením vůz nasměruji k apexu. Během zlomku sekundy znovu přidávám plyn a vyrážím na dlouhou rovinku, kde řadím trojku, čtyřku a zklidňuji tempo. Nyní ovšem více než sportovní!
Vraťme se však o pár okamžiků zpět. Jsem v italském Maranellu a ve 296 GTB vyjíždím ze staré brány továrny Ferrari. Jen kousek za šestiválcovým srdcem moderního supersportu míjím okno, za nímž měl Enzo Ferrari svou kancelář, aby mohl sledovat každé auto přijíždějící do továrny, nebo ji naopak opouštějící. Kdyby dosud žil a seděl u svého pracovního stolu, možná by se nyní trochu ošil – těžko si lze představit, že by mával něčemu, co má vedle spalovací jednotky ještě elektromotor.
Já ale nadšený jsem. Když mi koncem října přišel e-mail z automobilky, jestli chci ještě letos řídit 296 GTB, okamžitě jsem začal plánovat cestu do Itálie. Kvůli povinnosti zimních pneumatik je moje jízda tou letos vůbec poslední! S netradičně zeleným ferrari odjíždím z Maranella, abych si jej na okraji podzimního Toskánska užil na technických okreskách s velkými převýšeními.

V bezemisním elektrickém módu projíždím okrajem města, ale abych si kupé připravil na dnešní nezapomenutelnou jízdu, dotykovou ploškou na volantu s tenoučkým věncem přepínám do režimu Performance. V tu chvíli mi za zády ožívá historicky první šestiválec ve voze značky Ferrari. Věřím, že jste se právě zamysleli nad historickým modelem Dino, ale ten nikdy oficiálně nenesl legendární emblém se vzpínajícím se plnokrevníkem.
Přinejmenším z pohledu pohonu je ovšem Ferrari 296 GTB jeho duchovním nástupcem, ač se v dnešním portfoliu automobilky nachází přesně tam, kde ještě v loňském roce byl model F8 Tributo s neelektrifikovaným vidlicovým osmiválcem. GTB je v současnosti základním supersportem značky s motorem uprostřed. A v návaznosti na exkluzivnější SF90 Stradale je historicky druhým plug-in hybridním sporťákem z Maranella.
Zatímco číslo v pojmenování vozu odkazuje na objem 2,9litrového zážehového vidlicového šestiválce F163 BC s netradičním úhlem rozevření válců 120°, písmena GTB jsou zkratkou Gran Turismo Berlinetta. To je důležité, protože vedle kupé tu je ještě spider GTS s pevnou skládací střechou.
A co barva? Pro Ferrari je typická červená a žlutá, ovšem v továrně se rozhodli tenhle kousek vyrobit v historickém zeleném odstínu Verde Bosco, který doplňují stříbrné akcenty v barvě Argento Nürburgring, lesklý karbon či zelená kůže s bílými detaily v interiéru. Elegantní barevná specifikace tomuhle supersportu náramně sluší, skoro mám pocit, že jsem za celou cestu nepotkal nikoho, kdo by se za vozem neotočil.
Konečně vyjíždím z městeček a krátkých okresek vstříc silničkám s technickými zatáčkami. Severní Itálie se však do podzimního rána vzbudila s vlhkým asfaltem, a proto se držím doporučení lidí z továrny a nejprve se s 296 GTB seznamuji v nejklidnějším režimu Wet. Že by v něm kupé bylo nějaké otupělé nebo nudné, se říci nedá, ale když po prvních kilometrech začínám trochu zrychlovat, dává mi ferrari hned jasně najevo, že takhle mu to vyhovuje lépe. V toskánských kopcích sice pro zachování bezpečnosti mohu jet maximálně asi stovkou, protože na silničkách často leží nekvalitní asfalt, ale v pomalých i rychlých zatáčkách mě fascinuje lehkost, s jakou se do nich ferrari vrhá.
S výrazně rychlým řízením musím dělat jen malé pohyby volantem na to, abych se mohl pustit i do utaženějších oblouků. A když přijíždím do jedné z mnoha vlásenek, uvědomuji si, že mi stačí zatočit jen do překřížení rukou, abych je projel i dynamičtějším tempem. Vůz je až neuvěřitelně agilní a hbitý, ale současně má obrovskou přilnavost, kterou netrápí ani vlhký povrch.
GTB vám nedává jedinou šanci, abyste vůči němu měli předsudky. Přemýšlíte nad tím, že šestiválec je pro ferrari nepřijatelný? Tenhle supersport má tak extrémní dynamiku, že mi každou chvíli sedačkou doslova vyráží dech. Vidlicová jednotka je totiž spojena s axiálním elektromotorem YASA, s nímž dává kombinovaný výkon 830 koní, který přes osmistupňovou dvouspojkovou převodovku míří na zadní kola.
Přijíždím na dlouhou rovinku s nulovým provozem a kvalitním asfaltem, abych si vyzkoušel, s jakou největší intenzitou tenhle sporťák umí jet. Přepínám volič Manettino do ostřejšího režimu Sport, zpomaluji na třicítku a hned dávám plný plyn. Otáčkoměr se závratným tempem blíží červenému poli a zběsile blikající modré diody na volantu mi dávají pokyn, aby zatáhl za karbonové pádlo a přeřadil na další rychlostní stupeň. Přičemž šestiválec pořád intenzivně řve.
Když jsem naposled mrknul na rychloměr, bylo na něm něco okolo stovky. Dál už jsem se mu ale raději nevěnoval a držel oči přišpendlené na asfaltu. Ferrari 296 GTB je totiž děsivě dynamické! Razance, s jakou akceleruje ze všech rychlostí, je něčím, co v normálních autech nikdy nezažijete. Na začátku jde na věc hlavně síla elektromotoru, od tří tisíc otáček se přidá efekt turbodmychadla a v nejvyšším pásmu se o vše starají otáčky samy.
Ferrari uvádí, že 296 GTB akceleruje na stovku za 2,9 sekundy a vyvine maximální rychlost přes 330 km/h. Na jeho úplný potenciál si však sáhnete až na závodním okruhu. Na okreskách v Toskánsku nikoliv. Ukazuje se tu však jiná pozitivní vlastnost, a tou je schopnost, s jakou adaptivní podvozek filtruje nerovnosti. Zdejší silnice jsou místem, kde testovací jezdci pravidelně jezdí s prototypy, což je skutečně znát.
Berlinetta je navíc neustále stabilní a vždy udělá to, co po ní chcete. A to s chirurgickou přesností. Jsou to přesně ty projevy, jimiž se supersporty odlišují od běžných sportovních aut. Sem patří třeba perfektní zpětná vazba – tohle ferrari s vámi nepřetržitě komunikuje a nepůsobí nijak záludně.
Na postupně osychajícím asfaltu si uvědomuji, jak příjemně se vůz řídí pouhým plynem. Bez sebemenších zaváhání se nechává vodit technikou pohledu – kam se kouknete, tam jedete. Při správné práci s akcelerátorem se elektronický samosvorný diferenciál postará o nádherné stáčení kupé do oblouku.
Při návratu už běží odpolední špička, takže během posledních kilometrů si užívám hlavně prskání šestiválce do kratičkého výfuku při každém ubrání plynu a podřazení. A současně si všímám, že jsem spálil necelou půlku nádrže a lithium-iontový akumulátor je stále nabitý. Do elektrického módu, v němž auto zvládne až 25 kilometrů, však nepřepínám.
Jsem zpět před bránou do továrny Ferrari a parkuji před recepcí. Zastavuji, přitažením obou pádel dávám neutrál a stiskem startovacího tlačítka zhasínám motor. Jako poslední z novinářů v roce 2024.