Ferrari F40 – pocta commendatorovi

Koncepcí a tvary byl typ F40 do určité míry dalším vývojovým stupněm modelu 288 GTO. Tímto typem se Ferrari snažil přerušit nadvládu vozů Porsche v závodech třídy GT. Předpisy mezinárodní automobilové federace FIA vyžadovaly v roce 1982 pro skupinu B výrobu minimálně 200 identických kusů a tuto podmínku splňoval právě model 288 GTO, kde O znamenalo Omologato, tedy homologaci.

Karoserie

Stylistického návrhu typu F40 se ujal, jak bylo u vozů Ferrari obvyklé, Pininfarina. Tvary vycházely přísně z funkčnosti, byly ale zároveň krásné a vyvážené. Základní linie vozu vycházela z modelu 288 GTO, byla však podstatně aerodynamicky vylepšena. Mimořádně nízké hodnoty součinitele odporu vzduchu (cx = 0,34) bylo dosaženo snížením a vyhlazením přídě vozu s účelně tvarovanými vzduchovými vstupy (na bocích a na přední kapotě typu NACA), vzadu větraným plexisklovým krytem motoru usměrňujícím proud vzduchu na veliké zadní přítlačné křídlo. V dolní části zádě mělo kupé F40 difuzory odvádějící vzduch od motoru. Celou zadní stěnu s typickými kruhovými koncovými světly tvořila jemná mřížka usnadňující, spolu s řadou dalších otvorů v zádi, proudění vzduchu.

Aerodynamika F40 nebyla cílena jen na dosažení maximální rychlosti (zde se vůz spoléhal spíše na sílu motoru), ale hlavně na zvýšení stability vozu při vysokých rychlostech. Důležité bylo i dostatečné chlazení výkonného motoru a odvádění tepla od motoru. Výsledkem bylo cosi jako závodní automobil s odkrytými koly, opatřený karoserií. Velká pozornost byla věnována také proudění vzduchu pod přídí a kabinou, motor ale nebyl zespodu uzavřený.

Tak jako všechny vozy Ferrari určené k závodění, mělo Ferrari F40 na předních blatnících znaky závodní stáje Scuderia Ferrari (SF) se vzpínajícím se černým koněm na žlutém podkladu (barva modenské oblasti) a s italskou trikolórou v horní části.

Konstrukce

Téměř celá karoserie F40 byla vyrobena z kompozitních materiálů, převážně tkaniny z uhlíkových vláken, Kevlaru a Nomexu. Vůz se dodával v jediné rudé barvě (Rosso Corsa) a na mnoha místech zůstaly panely karoserie nenatřené, například na vnitřní straně dveří a podlaze kabiny. Dobře je to patrné při vyklopení celé přední nebo zadní části, usnadňující přístup k chladiči, resp. pohonné jednotce. Zatímco přední část vozu se zvedala obvyklým způsobem směrem dopředu, zadní díl měl závěsy na střeše a otevíral se směrem nahoru. Celá Pininfarinova karoserie tak sestávala pouze z 11 hlavních panelů.

Hlavní podvozková část F40 byla vyrobena z ocelových trubek oválného průřezu. Přední a zadní pomocné rámy používaly trubky čtvercového nebo obdélníkového průřezu. Pevnost karoserie zvyšovaly kompozitní prahy dveří, podlahové panely a střecha, takže šlo vlastně o monokokovou konstrukci uvnitř prostorového rámu z ocelových trubek. Mezi motorovým prostorem a kabinou byla příčka z hliníku a kompozitu, kterou bylo možné částečně odstranit a zlepšit tak přístup k přední části motoru.

Pohonná jednotka

Srdcem Ferrari F40 byl vidlicový osmiválec s úhlem rozevření válců 90° a zdvihovým objemem 2936 cm³, přeplňovaný dvěma vodou chlazenými turbodmychadly IHI. Byl umístěný podélně před zadní poháněnou nápravou. Úctyhodného maximálního výkonu 351,5 kW (478 k) dosahoval motor při 7000 otáčkách za minutu. Tento motor vznikl dalším vývojem motoru z typu 288 GTO zvýšením objemu, kompresního poměru a maximálního tlaku přeplňování. Další základní charakteristika zůstala stejná: dvojitý rozvod OHC, čtyři ventily na válec, mazání se suchou klikovou skříní, samostatné elektronické zapalování a vstřikování paliva pro každou řadu válců a řídicí jednotka Weber-Marelli.

Přenos výkonu od motoru obstarávala plně synchronizovaná pětirychlostní manuální převodovka s hydraulicky ovládanou spojkou. K dosažení optimálního rozložení hmotnosti byla převodovka umístěna za diferenciálem. Převodovka měla vlastní chladič oleje.

Zavěšení kol

Ferrari F40 používalo v podstatě stejné plně nezávislé lichoběžníkové zavěšení kol jako typ 288 GTO, s vinutými pružinami kolem nastavitelných tlumičů Koni. Na přání mohlo být kupé F40 vybaveno zavěšením s elektronicky nastavitelnou světlostí vozu a tuhostí odpružení. Odlehčené kotoučové brzdy byly vyvinuty ve spolupráci s firmou Brembo. Celý brzdový systém byl převzat z tehdejších vozů formule 1. 17palcová hliníková kola Speedline se montovala jedinou centrální maticí.

Interiér

F40 byla koncipována tak, aby mohla jezdit v normálním silničním provozu a zároveň se účastnit závodů na profesionální úrovni. Vnitřek vozu byl proto zbaven všeho nepotřebného. O nenatřené podlaze a prazích dveří jsem se již zmínil, přístrojová deska a středový tunel byly pokryty černou plstí, která kromě izolační funkce zabraňovala odrazům světla.

Všechny ovládací prvky byly uspořádány kolem řidiče, na středovém tunelu byly umístěny jen páky řazení a ruční brzdy. Před tradičním volantem s třemi příčkami (potaženém kůží) byly v malé „kapličce“ umístěny rychloměr, otáčkoměr, teploměr a měřič tlaku přeplňování. Zbývající přístroje a ovládací prvky byly umístěny ve středu přístrojové desky. Pedály spojky a brzdy byly hliníkové, odlehčené odvrtanými otvory. Kevlarová závodní sedadla řidiče a spolujezdce byla jednodílná s dobrým bočním vedením.

„Efčtyřicítky“ měly pevná plexisklová boční okna s posuvnou částí, později mohly být vybaveny skleněnými okny s ručním stahováním. V interiéru nebyly žádné odkládací prostory, ale překvapivě velký „zavazadlový“ prostor se nalézal pod přední kapotou za chladičem.

Maximální rychlostí 324 km/h se Ferrari F40 stal ve své době nejrychlejším sériovým autem na světě. Během pěti let výroby (ta skončila v roce 1992) vzniklo 1311 těchto jedinečných automobilů s nezaměnitelným charakterem. Jako sportovní nástroj se vozy Ferrari F40 uplatnily hlavně v italském mistrovství vozů GT, závodily i na Monze a v Le Mans. Tato legenda sportovních vozů našla pokračovatele v roce 1995, kdy Ferrari oslavilo 50. výročí značky typem F50. O něm ale někdy příště.