Harley-Davidson Low Rider S: Holku nechte doma

A rozhodně nejde jenom o to, že jsem na motorce musel tentokrát jezdit výhradně sám - Low Rider S nemá pro spolujezdkyni připravený ani maličký bobek. Že bude prakticky všechno jinak, naznačoval už daleko jednodušší design bez retro serepetiček a celkově daleko temnější vzezření. Musím říct, že jeden z nejpůsobivějších harleyů. Na fotkách to možná až tak nevynikne, tady vidíte prostě „jenom“ černou motorku prakticky bez jakýchkoliv doplňků. Pro mě, přiznám se, často spíš rušivých, tohle je prostě největší pecka – dominantní motor, kapotáž spíš jenom tak z povinnosti, kapkovitá nádrž a černá barva. To chci!

Obrovsky rozdílná je taky pozice za řídítky. Popravdě si nevzpomínám, že bych vůbec kdy na motorce takto seděl. Harley sice na svých stránkách mluví o „vzpřímené jízdní pozici“, já bych to viděl spíš na pozici v mírném předklonu. K řídítkům jsem se musel opravdu docela natáhnout, nezvykle vepředu jsem měl i nohy. Prý to celé odpovídá stylu dragsterů, což asi docela sedí. První metry byly každopádně zvláštní, neřekl bych nejisté, takto v předklonu usazený jsem s rovnováhou v nízkých rychlostech problémy neměl, sžívat jsem se však musel.

Elektrická revoluce od Harley-Davidson v testu: LiveWire je nová definice zábavy

Ale jenom chvilku. Opravdu jenom těch prvních pár metrů. Adaptoval jsem se strašně rychle, nejvíc pomohly první zatáčky, v nichž se tahle koncepce vlastně velice osvědčila. Motorka do oblouku padala překvapivě ochotně, skoro bych řekl až hbitě. Možná je to tím, že jsem letos zatím sedlal skoro výhradně samé těžké cestovatelské potvory, ale prohlášení Harleye, že je Low Rider S „obratný jako sportovní motorka“, mi najednou nepřišlo úplně mimo. Dobře, jako sportovní možná úplně ne, takhle v náklonu bych ale zase neřekl, že se provozní hmotnost Low Rideru S dostala přes tři metráky. A že je od už zmíněného a těžšího cesťáku Heritage Classic jenom nějakých dvacet kilo daleko.   

Obrovsky chválím dvojitou kotoučovou brzdu. Jasně, třísetkilová motorka s už hodně potentním motorem a se záluskem na sportovní ovládání by mohla brzdit ještě o něco líp, na rozdíl od Heritage Classic s jediným kotoučkem jsem už však alespoň neměl pravou nohu neustále a nervózně připravenou na zadní brzdě. Na poměry harleyů tedy jednoznačně nadprůměrný brzdný účinek, drtivou většinu motorkářů nepohybně potěší i standardní ABS.

Harley-Davidson Heritage Classic: Bonnie a Clyde

Potěšilo mě také řazení, neporovnatelně přesnější a mechanicky preciznější než u dříve testované Heritage Classic. Převody zapadaly jeden za druhým naprosto dokonale, neutrál jsem našel vždy na první dobrou.

Hned v úvodu jsem napsal, že vidlicový dvouválec s objemem 1868 cm³ s velmi americkým jménem Milwaukee-Eight® 114 používal už cesťák Heritage Classic, zde byl však zážitek z úchvatného zátahu ještě intenzivnější. Logicky – míň kapotáže, o něco míň kil… tedy ještě víc radosti, když v tisícovce otáček vezmete za plyn. I zde dovede dvouválec prakticky bez protestů pracovat i v těch nejnižších otáčkách, pevněji sevřít řídítka jsem pak musel kolem třech tisíc otáček, kdy nastoupil točivý moment ve své maximální a víc než působivé formě 155 N.m. V tuto chvíli jsem docenil ta řídítka „ve stylu dragsterů“, jízda v mírném předklonu najednou při prudší akceleraci dávala velký smysl.

Nejslavnější majitelé motorek Harley-Davidson: Jim Carrey, George Clooney, Pink…

Mírně příjemným překvapením byla cena. Levný není ani tento harley, samozřejmě, na Low Rider S vám ale stačí něco přes půl milionu. S velmi přimhouřenýma očima by to už docela šlo.

Pro mě to byl jeden z nejpříjemnějších zážitků s touto značkou, Low Rider S mě bavil moc. Nezvykle ovladatelný (na harley), slušně brzdící, design osekaný na černočernou dřeň a motor s ultrazátahem… Letos zatím nejlepší jednostopé svezení.