TEST Honda Civic 5D i-CTDi - Kosmická loď na naftu

První setkání s novým Civicem na loňském frankfurtském autosalonu se rovnalo malému šoku – proudnicový objekt mezi konkurenty jakoby vpadl ze sci-fi filmu. Už si pomalu zvykáme, přesto nás ale setkání s novým Civicem opět překvapilo. Je tak jiný, až chybí přirovnání.

Hondu Civic

honda testy nizsistredni jsme v samých prvopočátcích jejího českého angažmá otestovali se zážehovou osmnáctistovkou. Zájem kolemjdoucích, který tmavošedé těleso budilo, nelze popsat jinak, než jako užaslé zírání. Nám se tehdy moc líbila ochota moderního motoru k otáčkám a famózním zvukem podkreslené zábavě a precizní chování jednoduchého, ale výborně vyladěného podvozku. Byli jsme překvapeni, kolik se do futuristických štíhlých křivek podařilo vměstnat užitečných krychlových decimetrů a ještě o něco později, když importér konečně stanovil prodejní ceny, nás pozitivně zaskočil poměr cena/výbava u nadprůměrně vybavených základních verzí.

Volili jsme

na horním konci ceníku – nejdražší provedení Executive, oslazené skutečně luxusní výbavou, mezi kterou nechybělo panoramatické střešní okno, dvouzónová klimatizace, CD s mp3, palubní počítač s ukazatelem vnější teploty, tempomat, dešťový senzor, vyhřívaná sedadla, stabilizační systém, litá kola, mlhovky, xenonové světlomety a kompletní elektrická a bezpečnostní výbava. Náš turbodiesel je nejdražší z trojice nabízených motorů – s vrcholnou výbavou přijde na 639 tisíc, zatímco zážehová osmnáctistovka je o 50 tisíc levnější. Ušetřit lze 40 tisíc volbou prostřední výbavy Sport bez xenonů, střešního okna, duální klimatizace a osvětlení zrcátek ve slunečních clonkách (podle nás optimum) a dalších 40 se základní výbavou Comfort, ochuzenou o mlhovky, dva reproduktory (zbývají 4) alarm, tempomat, kožený volant, dešťový senzor a litá kola. Pořád ještě velmi solidně vybavený Civic se znamenitým turbodieselem tedy lze pořídit již za příznivých 559 tisíc. Méně nároční mohou zvolit ještě úspornou dvousvíčkovou dvouventilovou čtrnáctistovku i-DSI o výkonu 61 kW, nabízenou výhradně ve verzi Comfort, v níž vyjde na 469 tisíc, což je nabídka, která působí těžkou hlavu zejména drahé evropské konkurenci. Standardem a zároveň jedinou volbou všech modelů je šestistupňová manuální převodovka.

Design

nás již tolik neohromil, jako před deseti měsíci; už jsme měli dost času vstřebat prvotní překvapení a na odvážné křivky jsme se tentokrát podívali trochu detailněji. Světlejší bronzová metalíza, do níž byly oděny, slušela Hondě o poznání více, než tmavý šat z minulého setkání. Z kterékoliv strany působí masa karoserie vyváženým dojmem a na dnešní dobu neobvykle velkorysé prosklení odlehčuje celek až k nevážnosti. Působivý je zejména pohled na příď; neokoukaný, opticky propojený pás světlometů s velkým logem nepřestal překvapovat, vynikajícím způsobem se podařilo zakomponovat rozšiřující se přední blatníky pod úzkou příď. Podobně mistrným kouskem je záď, u níž ovšem trochu překvapuje zadní okno, v polovině opticky přerušené spoilerem. Designérský majstrštyk dotvořují detaily, inspirované studií Honda Argento Vivo z roku 1995. Kompaktní Honda se nám po necelém roce zkrátka líbí čím dál více a nepochybujeme, že vznikl další nadčasový Civic, obdivovaný ještě dlouho po ukončení výroby.

Uvnitř

čeká neobyčejně světlý prostor plný oblouků a záhybů, který už na první pohled působí jako kokpit letadla. Příjemné materiály zdobí bezchybné slícování, avšak u našeho exempláře, který měl najeto přes 20 tisíc km, již jevily první známky opotřebování. Nelíbily se nám také hlasité pazvuky od krycího plata zavazadlového prostoru při jízdě po nerovnostech. Dojem po usednutí pravil, že se díky velkým oknům cítíme jakoby více odhaleni pohledům zvenčí, než v jiném autě. Zato výhled na okolní svět byl prakticky nerušený.

Posez

na předních sedadlech nevyvolal nejmenší námitky. Královské nastupování obřími dveřmi, bohatý dostatek místa všemi směry a pohodlné sportovně tvarované sedačky poskytly příjemné pohodlí. Řidič si nastavil pozici k řízení podle svých tělesných rozměrů a také se cítil přirozeně – ač má Civic, podobně jako většina konkurentů, pro 186 cm vysokého řidiče příliš vysoko umístěné pedály, lze si zapřít pravou nohu u středovou konzoli a tím problém částečně vyřešit. Pozice ostatních ovládacích prvků nevyvolává námitky, ač je navrhoval zjevně fanoušek vědecké fantastiky. Potěšilo exaktní a lehoulinké řazení, ač tvar páky a zejména kvalita její povrchové úpravy nezůstaly ušetřeny kritiky. Samou chválu naopak sklidil optimálně tvarovaný, pohledný a dobře ustavený volant s příhodně umístěnými tlačítky ovládání audia a tempomatu.

Vzadu již tolik nadšení nevládne; výrazně užšími dveřmi se urostlejší osoby dovnitř spíše soukají, po usednutí a opření zad je čeká kontakt se sníženým čalouněním stropu pod střešním oknem. Tvar a šířka sedadla je optimální, ovšem na délku není tolik místa, jako v některých konkurentech – a zejména v obří předchozí generaci Civicu 5D – čtyři urostlí chlapi si sice pohodlí udělají, ale ti vpředu se už musí trochu uskrovnit. Nejmenší námitky naopak nevyvolává velikost ani přístupnost zavazadlového prostoru.

honda testy nizsistredni

Výhled

je v dnešní době čím dál palčivější otázkou a nutno říct, že Civic ztratil trochu zbytečně několik bodů i tam, kde to možná nebylo nutné. Týká se to zejména výhledu vzad – spoiler, horizontálně dělící zadní okno na dvě poloviny, totiž řidiči ve zpětném zrcátku přesně zakrývá auta, jedoucí ve větší vzdálenosti za ním. Také výhled při parkování nepatří mezi silné stránky. Ostatními směry je naopak vidět nadprůměrně, Civic se dokonce zbavil jednoho tradičního neduhu všech starších Hond – nové jednodílné stěrače konečně stírají, jak mají. Jiný naopak zůstal – účinnost dálkových světlometů je poněkud chabá, potkávací s xenonovými výbojkami už taktak uspokojily.

Větší problémy nedělá ani futuristická přístrojová deska – její prostorově vrstvené údaje jsou čitelné bez problémů, trochu více místa mohla dostat ručka otáčkoměru. Civic, podobně jako Citroën C4, zobrazuje rychlost ve štěrbině těsně pod předním sklem a ostatní údaje v níže umístěné hlavní kapličce. K té bylo nutné sklápět zrak a věnec nízko nastaveného volantu navíc zakrýval kontrolku světel, takže se nám několikrát stalo, že jsme si zapomněli rozsvítit. Ve dne i v noci je nutné regulovat jas podsvícení, jinak je ve dne příliš mdlý a v noci jasný. Na velkém krycím skle hlavní kapličky je vidět každý otisk prstů – moc praktické to není.

Startujeme

tlačítkem na přístrojové desce, které je nutné držet až do naskočení motoru a nechápeme přínos tohoto uspořádání. Od prvních vteřin jsme velmi příjemně překvapeni utlumením moderního turbodieselu. Vibrace produkuje takřka nulové a po zahřátí téměř není slyšet. Jen ve vyšších otáčkách se rozlehne neobvyklý mechanický zvuk, doprovázený ještě neobvyklejším tónem turbodmychadla. Ani zdaleka to ale nenarušuje znamenitý akustický komfort a hlučné evropské turbodiesely, zejména TDI, mohou jen závidět.

Rozjezd

je díky solidnímu zátahu od volnoběhu a čitelné máslové spojce bezproblémový. Precizní řadicí pákou přeřazujeme a užíváme si stoprocentní kontroly pedály plynu a spojky s výbornou zpětnou vazbou. Turboefekt je vyhlazen do příjemně plynule stoupající křivky kroutícího momentu a s Civicem i-CTDi se dá jet plynule i pod hranicí 1500 otáček s jistotou rychlého rozjezdu v případě potřeby. Impozantní je ochota k práci v širokém spektru otáček a s naloženým vozem se dá po široké okresce jet jiskrně s předjížděním i výjezdy táhlých stoupání zcela stále na šestku bez podřazování! Jen padesátka přes vesnici si žádá pětku; takhle pružný turbodiesel v kompaktní třídě nabízí již jen BMW 118d; ostatních buď chybí dostatek kroutícího momentu v nízkých nebo naopak výkon ve vysokých otáčkách.

Jízda

honda testy nizsistredni je s královskou porcí kroutícího momentu ve všech otáčkách doslova relaxačním zážitkem. Nic řidiče nenutí k rychlé jízdě, pokud zrovna sám nechce, a s nastavenou předpisovou rychlostí na tempomatu polyká stovky kilometrů s příjemnou spotřebou, v tichu a s vědomím, že v případě potřeby má k dispozici solidní dávku síly. Držení směru s přímým řízením a nekompromisním, avšak nikoliv přehnaně tvrdým podvozkem, je příjemným požitkem. Stejně dobře umí Civic i spěchat – ještě kolem dvousetkilometrové hranice má dostatek síly i směrové suverenity, neruší přehnaným aerodynamickým hlukem a kosmické přídi ochotně uhýbají z levého pruhu i majitelé sebevědomých aut; ve zpětném zrcátku totiž Civic vypadá jako okruhový speciál. Při hledání limitů v rychlých zatáčkách zůstává podvozek neuvěřitelně dlouho neutrální, avšak příď se trochu ponořuje, takže subjektivní pocity velí sundat nohu z plynu dříve, než je to opravdu nutné. Impozantní je zejména potlačení zpětných rázů do řízení – ani během divokého zrychlování či přejezdu rolety v zatáčce není vůbec potřeba se prát s volantem. Podvozek zkrátka dokazuje, že k dosažení nadprůměrných výsledků stačí jednoduché prostředky – v tomto případě závěsy McPherson vpředu a prostá zkrutná tyč vzadu. Vyznavačům ryzího komfortu se bude zdát poněkud tuhý, všichni ostatní budou maximálně spokojeni. Trochu stínu na velmi slunné pocity vrhají jen brzdy – je potřeba na ně dost silně šlapat a při špičkové zátěži se zdály trochu poddimenzované – další tradiční bolest Hondy. Dlouhodobá spotřeba s polovičním podílem městského provozu a půlkou dynamicky pojatého napůl okreskového a napůl dálničního cestování se zatíženým vozem se ustálila na hodnotě 6,4 l/100 km, což hodnotíme příznivě. Ostatně při lehké noze mimo město na počítači naskakovaly hodnoty o litr a půl nižší; ve městě platil příjemný motor daň za svůj velký zdvihový objem poněkud vyšší apetencí.

Závěr

Zrodila se velmi silná individualita – stejně jako ten minulý, i nový Civic šokoval radikální změnou filozofie. Po nečekaně příjemném, takřka velkoprostorovém „pseudominivanu“ se Honda vrátila ke sportovním kořenům a stvořila designový šperk s velmi silným sportovním nábojem, dosaženým ovšem relativně skromnými prostředky. Jako každá silná osobnost, trpí i Civic několika charakterovými vadami, z nichž některé jsou docela nepříjemné. Ovšem kvality a zejména radost z jízdy jsou natolik silné, že jsme odpouštěli s radostí a užili si opravdu příjemný testovací týden. Jedná se o velice příjemný dopravní prostředek, dostatečně prostorný a pohodlný, ovšem kdykoliv připravený k bezpečnému sportování. Narozdíl od starších, ještě sportovnějších Civiců, nepovažuje posádku na palubě za nutné zlo a ačkoliv ji už nehýčká tolik, jako enormně komfortní minulý Civic 5D, stále zbyl pro pohodlí dostatek místa a vznikl velmi dobře vyvážený mix pohodlí a sportovního ducha. A navíc podle našeho názoru za velmi solidní cenu.

Plusy

• extravagantní a vyvážený design exteriéru i interiéru
• silný, pružný a kultivovaný motor
• přesné jízdní vlastnosti
• pohodlná sedadla a podařená ergonomie
• objemný a variabilní zavazadelník
• solidní prodejní cena a ucelená základní výbava

Minusy

• snížený komfort pérování
• výhled vzad
• prostor pro nastupování a hlavu na zadních sedadlech