Jak řídí olympijští medailisté: Ladislav Vízek - V kulečníku jsem vyhrál mercedes
Nový seriál Světa motorů startujeme s Ladislavem Vízkem. V šestašedesáti letech je bývalý český fotbalista, jemuž doma visí zlatý olympijský kov z Moskvy z roku 1980, stále plný elánu. O svých zážitcích s auty se rozpovídal totálně bez obalu.
Vyjel výtahem do redakce Světa motorů a chvíli zůstal mlčky zadumaně stát. Až asi po minutě někdejší československý reprezentant a hvězda Dukly Prahy Ladislav Vízek procedil skrz zuby: „Ty jo! Já si tenhle časopis pamatuju odjakživa. Vy snad vycházíte už sto let, ne?“
Zatím „jenom“ 74…
Ale i tak, to je pořádná tradice, vzpomínám si, že už jako kluk jsem ho vídával.
A jak vypadá vaše první motoristická vzpomínka?
Coby kluk z vesnice jsem samozřejmě řídil před osmnácti, nějaká jízda po poli.
Takže autoškola byla v pohodě?
Bylo to krapet složitější. Papíry jsem si dělal ve dvaceti v Dukle. Co vám budu povídat. Neudělal jsem testy. To si pamatuju, jako by to bylo včera. Auto už jsem měl koupené, krásný žigulík. Tenkrát dávali řidičák rovnou, takže vůz mi slavnostně přichystali a já rupnul. Já byl nešťastný. Holt jsem nebyl studijní typ. Na druhý pokus naštěstí všechno dopadlo a mohl jsem na silnice.
Řídíte tedy rád?
Moc! Musím se přiznat k jedné věci, na kterou, až půjdeme k autu, byste stejně hned přišli.
Jen do toho!
Nerad pečuju o vozidlo, jsem bordelář par excellence, nemyju ho, prostě nic. Když někam jedeme hrát, kluci se modlí, aby nemuseli ke mně. Taky jsem kvůli tomu několikrát prošustroval spoustu peněz, když se nestarám. Po mně nikdo nechce kupovat. V áčkách vždycky říkali: „Tak tuhle rachotinu nikdy neudáme.“ S auty umím „velké“ věci…
Co si pod tím má člověk představit?
Po revoluci jsem dojížděl do Rakouska. Dostal jsem parádní služební volkswagen, model vám bohužel neřeknu, ale popisovali ho všichni jako extrémně spolehlivý. A já ho po pár měsících zadřel. Najednou začal harašit motor a šmytec. Nejlepší bylo, když jsem jej poté zavezl do servisu. Jeho šéf nechal nastoupit zaměstnance a povídá: „Podívejte, tenhle frajer jako první zadřel tohle auto.“ Ježíš, to byla ostuda.
Jednoduše – s péčí to příliš nepřeháníte.
Jste hodný, ale já bych spíš řekl, že jsem regulérní prase. Další příklad, opět z Rakouska. U Miličína mi nějak syčela voda. Potom mi došlo, že to bylo asi tím, že jsem dal do chladiče sníh. Následovalo další zadření, přitom pozor, já si potrpím na pěkná auta.
První byl ve vaší garáži žigulík. Které další vozy jste vlastnil?
Potom myslím o něco od Dacie, chvíli jsem jezdil Renaultem 20, nějakou dobu machroval s bavorákem. Vlastně když teď bilancuju, nikdy jsem neměl české auto. I ten vůz, který jsem vyhrál v kulečníku, nebyla škodovka, ale mercedes.
Jak se stane, že člověk získá v kulečníku takovou trofej?
Hráli jsme s takovým bláznem a on už neměl peníze. Spustil jsem na něj, ať teda vsadí svůj mercedes. Porazil jsem ho, auto si vzal, jenže ta divočina neskončila.
Proč?
Druhý den se připlížil k mému baráku a meďák si vzal zpátky. Zapomněl jsem, že mi pacholek neodevzdal náhradní klíče.
Teď jezdíte čím?
Taky mercedesem. Je to model C 220, dieselový v automatu. Prodávali mi ho se slovy: „Pane Vízku, to je držák, určitě vás přežije.“ Domnívám, že to nedá. I když mu upřímně přeju, aby se mnou zůstal co nejdéle.
Vystačíte si s jedním vozem?
Jo. Byť doma máme dva. Tím druhým jezdí moje paní – Renaultem Mégane. Což je moje oblíbená značka od doby, co jsem kopal ve Francii za Le Havre AC v druhé polovině osmdesátých let. Od klubu jsem obdržel model 25. Výborný, jen jsem ho taky zadřel…
Manželka vám do řízení mluví?
Neustále. Prosím, zdůrazněte to! Ať si to přečte. Protože furt něco povídá. Jedeme pro housky a nezastaví se. Vždycky ji uklidňuju: „Simono, já jsem milionář v kilometrech, prosím tě, klídek.“
Vy jí to oplácíte?
Jistě. Já jsem v tomhle bazilišek. Když jezdíme k jejím rodičům do Kralup, některou situaci jí dám občas sežrat. Jinak pozor – její tatínek je profesionální řidič, bývalý autobusák. Toho musí omývat, když vidí, jak se „starám“ o vozový park. Simona po něm zdědila šoférský talent, řídí víc než slušně, to samé dcera.
Jak je na tom její muž, též známý fotbalista Vladimír Šmicer?
Taky solidně. Moje rodina to za volantem umí.
Váš zeť je podobně nestarostlivý jako vy, co se týče aut?
Šmíca je pedant! Musí mít všechno pinktlich. Dobře ví, že péče je nutná. Teda já to vím taky, ale na rozdíl od něj nic nedělám. Vadí mi to, ale předělávejte starého kořena, jako jsem já.
Potýkáte se s nějakým motoristickým zlozvykem?
Neblinkruju. Vůbec. Ostatní mi sice nadávají, já už se ale nezměním.
Který rys chování na českých silnicích vás zaručeně naštve?
Mě už nerozhází skoro nic. Kdysi jsem býval ješitný, pokud mě předjela ženská. I když mi to zůstalo doteď, byť v menší míře. Na jednu věc jsem ale alergický stále.
Ano?
Pokud někdo zatroubí, hned vyletím. To pak bývá oheň na střeše se slovy: „Proč troubíš, troubo?“ Na druhou stranu záleží na situaci. Když někdo zaspí na zelené, velice rád ho taky probudím.
Kde v Čechách jezdíte nejradši?
Jako správný Východočech vypíchnu okolí Hlušic, kam jezdím za mámou. Tam jsem taky dostal řízení pod kůži. Ale musím připomenout jednu neoblíbenou cestu. Tu do Rakouska. Snažil jsem se to ale vždycky očurat. Když byl na České Sibiři sníh, prostě jsem to otočil. Byl jsem tak dobrý hráč, že si i stalo, že jsem si v Praze u Nuselského mostu řekl: „Je šílené počasí, to mi za to nestojí, dám si oběd a střihnu to domů.“ Doteď nerad řídím, pokud prší a padá sníh.
Ladislav Vízek…
… o pokutách: „Nejvíc pokut dostávám za rychlost. Druhá nejvyšší položka je za alkohol jako správný hostinský. Nejhorší je, když si dám dvě piva a mám to kousek domů. To nejedu. Pak jich vypiju šest a jedu automaticky.
… o nejhorším zážitku: V Krkonoších mě na laně táhl kamarád a bývalý fotbalista Franta Adamíček. Jel, jako by mě ukradl! Takhle zpocený jsem snad nikdy nebyl. Vůbec nebrzdil. Bezesporu nejhorších padesát kilometrů v životě.
… o parkování: „Přijde mi, že v Praze od sebe lidé parkují tři metry od sebe a pak nezbývá místo. V tomhle mě vyučila Paříž, kde to je na milimetry.
… o výměně kola: „Zvládám ji horko těžko. Jednou se mi to myslím podařilo. Přiznám se, jsem nešikovný, s heverem si příliš netykám. Proto nerad jezdím sám.
Ladislav Vízek
- Bývalý český fotbalista a člen Klubu ligových kanonýrů (115 gólů) se narodil 22. ledna v Chlumci nad Cidlinou.
- Československo reprezentoval mezi lety 1977 až 1986, odehrál 55 utkání s bilancí 13 branek. S národním výběrem získal zlatou olympijskou medaili v roce 1980 v Moskvě a bronz z ME v Itálii v témže roce. Je rovněž účastníkem MS 1982 ve Španělsku.
- S fotbalem začínal v TJ Čechie Hlušice, v dorostu se pak přesunul do klubu Jiskra Nový Bydžov.
- Většinu kariéry (1975-1985) strávil v Dukle Praha. Odehrál tam 321 zápasů. Závěr kariéry strávil ve francouzském celku Le Havre AC.
- V současnosti je známý jako fotbalový glosátor. Manželem jeho dcery Pavlíny je též známý český fotbalista a bývalý reprezentant Vladimír Šmicer.
