Jak jezdí Antonín Panenka? Hravý muž, klidný řidič (rozhovor)
Autor nejslavnější české penalty vystřídal desítky vozů: od žigulíku přes velorex po SUV. Příhody nám sypal z rukávu. Rozhovor o autech fotbalové legendy obohacujeme o unikátní fotografie Jiřího Pekárka s komentářem, který ukazuje, že ne vše s Antonínem Panenkou je tak, jak se píše v encyklopediích!
Patřil k nejhravějším fotbalistům české historie a hravý je i jako člověk. Důkazem budiž fotografie nafocená do kalendáře Mototechny pro rok 2020 i jedinečná galerie z archivu fotografa Světa motorů Jiřího Pekárka, který muže s typickým knírkem sleduje celý život – na hřišti, mezi panenkami, na skateboardu, nebo jak zdobí vánoční stromeček. Seznamte se, tohle všechno je Antonín Panenka.
Jste hravý i v autě?
Hravý? Spíš klidný. A taky opatrný. Jezdím pomalu, kamarádi mi říkají krajinkář – koukám doleva na srnky, doprava na zajíce, ani po dálnici neženu. Bojím se, že bych si ve vyšší rychlosti neporadil v nějaké krizové situaci.
Takže vás baví řídit spíš v létě než teď v prosinci?
Přesně! Zima pro mě není. Bojím se námraz, mlh, sněhu na silnici. A jezdím ještě pomaleji než v létě, i když mám silné auto.
Pro fotbalisty bývají vozy symbolem bohatství, úspěchu. Máte to taky tak?
Ne. Pro mě bylo auto vždycky dopravním prostředkem. Znáte to: bod A, bod B. Nejsem ani pedant na čistotu, auto nerad myju a vyloženě nesnáším luxování, i když ho občas musím strpět.
V jakém modelu jste začínal?
Především musím říct, že jsem totálně vyrostl na motorce. Táta mě na ní vozil od osmi let úplně všude. Byl to fajnšmekr, bývalý závodník, na tandemu mě bral na všechny tréninky – zápasy na Bohemce, tréninky ve Vysočanech, všechno z Vinohrad v jedné stopě. V patnácti jsem si logicky udělal řidičák na pionýra a jezdil a jezdil. Ráno v pět na něj nasedl a do fabriky! V zimě, v létě, byly to kruté časy, ale popasoval jsem se s nimi.
Takže jste zdědil po otci motorkářské umění?
Zpočátku to tak nevypadalo. Měli jsme jawettu, předchůdkyni babetty. Na té se mě táta snažil učit jezdit. Dlouho jsem měl problém se rozjet, furt mi to chcípalo. Nakonec jsem se to naučil, udělal řidičák a kromě povinných cest do ČKD si užíval těch příjemných kolem chaty na Sázavě. Jednou jsem to zkusil po staré benešovské do Prahy. Doma jsem pak zjistil, že táta jel tajně za mnou a dohlížel, jestli neblbnu. A „pustil“ mě definitivně jako řidiče do života.
A první auto?
Vlastní? Až v pětadvaceti. Do té doby jsem šoféroval, co mi kdo půjčil. V Mototechně jsem si pak koupil žigulíka přes známého – šéf byl bývalý fotbalista. Osm let mi sloužil. A dneska mám – to je zajímavá propojka – auto opět z Mototechny.
A mezi tím?
To jsem prostřídal dobré dvě desítky značek.
Na které vzpomínáte nejraději?
Auto je pro mě konzumní záležitost, spokojený jsem byl vlastně s každým. Nejvíc mi utkvěla v paměti ta, s nimiž jsem najezdil hodně kilometrů. Audi 80, Volkswagen Golf, Mercedes-Benz 190. Ale pokud mám ukázat na jediné, vyberu Ford Escort. Bledě modrá metalíza, nádherný model. Auto roku 1981 – právě když jsem přestoupil do Rakouska. To vlastně rozhodlo o změně, protože žigulík bylo v Československu moje první, ale i poslední auto. Do Rakouska jsem se s ním mezi všechny ty bavoráky a mercedesy prostě neodvážil jet. Takže jsem sedl na vlak a v Rakousku pořídil jako první právě escort. Najezdil jsem s ním opravdu hodně a byl s ním moc spokojený. V Rakousku jsem žil čtyři a půl roku a pak tam ještě dalších osm deset let dojížděl každou sobotu a neděli na zápasy. S tou dobou mám spojený Peugeot 205, honil jsem ho víkend co víkend tisíc až dva tisíce kilometrů.
Jaké byly tyhle cesty do Rakouska?
Rozhodně mnohem pohodovější než teď. Silnice dneska absolutně nestačí, jet po D1 je utrpení, čtyřikrát týdně dojíždím do Prahy – a to abych vstával v pět. Zato tenkrát! Všude volno, do Rakouska jsem byl už od Třeboně na silnici sám, od Jindřichova Hradce nepotkal jediné auto. Snad jen veřejnou bezpečnost.
Copak?
Na konci jedné z vesnic mě zastavila hlídka. „Pane řidiči, kolik je povolená rychlost v uzavřené obci?“ Dneska je to padesát, tenkrát šedesát. Tak říkám, že šedesát. „Výborně a kolik jste jel?“ Odpovídám okamžitě, že padesát osm! „No vidíte, a tady je přitom třicítka…“ Pěkně mě nachytali. Naštěstí v té době to vyřešila podepsaná fotka. Kdyby nás ale viděli s tátou ve velorexu, asi by tak shovívaví nebyli.
Co se přihodilo?
Táta dělal v Jawě ve Strašnicích, tam vyvíjeli motory. Jeden takový strčili do velorexu, nadupaný motor s automatem, valil sto třicet! Táta to dobře věděl, cestou do Jesenice na to šlápl, že střihneme šestsettrojku před námi. Najednou jsem si připadal jak v tajfunu. Cvočky plátna, tím jak zrezly, se utrhly a plachta se odpárala a my seděli jen v trubkách, celá plátěná „karoserie“ za námi. Jindy nám zas velorex zhasl na Harfě. Strčili jsme do něj, motor naskočil, jenže se přes automatickou převodovku rozjel přímo na trolejbus. Nechápu, jak to táta udělal, ale s pochroumanou nohou, kvůli které kulhal, se rozběhl, skočil dovnitř a pár čísel před trolejbusem zastavil.
To jste asi neměl automaty rád?
Vůbec! Já byl vždy zastáncem manuálu, když pak jednou zkusil krátce automat, šlápl levou nohou na brzdu a skoro prolétl předním sklem. Ale poslední tři roky jsem se k automatu dostal a zamiloval si ho.
Velorex a socialismus. Pak vy a kapitalismus díky angažmá v cizině. Změnil vás život na Západě hodně?
Změnil. Životně, sportovně i autařsky. Co jsme měli v ČSSR vedle velorexu? Volhy, moskviče, polské fiaty, embéčka a žigulíky. K tomu už skoro nic, jen pár kousků v Tuzexu, ale tam byl výběr hodně malý.
Bylo už tehdy v Rakousku auto status fotbalistů?
Ano, už tehdy se tím ukazovalo, že je na tom člověk lépe. Dneska chtějí mít fotbalisté sportovní auto, to už ale platilo i tehdy v osmdesátkách. Někteří moji spoluhráči měli třeba na léto BMW a na zimu golf. To aby lepší auto ošetřili před sněhem.
A když srovnáte řízení venku a u nás tehdy a teď?
Liší se hodně, v čase i místně. Třeba v Asii si šoféři jezdí, jak chtějí. Platí vlastně jediné pravidlo: Kdo nabourá předek, je vinen. Dostal jsem se docela často do těchto krajů, hrával jsem v Teheránu a jinde. Úplně největší divočina je to podle mého v Jižní Americe, ale přitom jsem tam neviděl bouračku. Nějak v tom chaosu umějí předvídat.
Co Češi, Slováci?
Vadí mi ta naše prefíkanost, vyčuranost. Jen aby jeden druhého dostal, ušetřit dvě stě metrů kolony, vezme to přes benzinku. To v Rakousku neuvidíte, nejezdí tam ani tak agresivně, vybrzďování nepřichází v úvahu.
Každý vás zná hlavně jako fotbalistu. Co jste si přenesl z trávníku za volant?
Hlavně předvídavost. Rychlé řešení situací má fotbal a řízení myslím hodně společné.
Máte nějakou oblíbenou silnici?
Nemám, nejraději projíždím republiku křížem krážem. Oblíbená bývala možná do hospody. Ale zaprvé je to krátká trasa a zadruhé se mi to už jednou nevyplatilo, takže na pivo raději pěšky nebo na bicyklu.
Ani to není úplně v pohodě. Kdybyste četl Svět motorů…
Já Svět motorů čtu. Ne že bych ho odebíral, ale když jedu s autem do servisu nebo na přezutí gum, půl hodiny čekám a Svět motorů tam na stolku nikdy nechybí. Je to prostě dobrá značka.
Nehody fotbalového básníka
Ač je za volantem opatrný, ani Antonínu Panenkovi se nevyhnuly nehody. „Hodně v paměti mám tu z návratu z Rakouska domů. Po utkání unavený a slyším, jak mi po podvozku šustí tráva. Pozdě, trefil jsem sloup. Auto rozbité, ale já na těle nic. Ještě strašidelnější to bylo za tmy na dálnici. Chtěl jsem předjet, ale zezadu jel někdo rychleji, já to vzdal, ale pomalé auto vzal zezadu. Z obou aut jsme vystoupili, ale během následujících chvil to další auta tak tak dobrzdila. Mohla to být nepříjemná řetězovka,“ vzpomíná Antonín Panenka.
Antonín Panenka
- Začátkem prosince mu bylo 71 let.
- Proslavil ho dloubák, rozhodující branka v penaltovém rozstřelu, po němž se stal národní tým mistrem Evropy ve fotbale 1976.
- V roce 1980 na dalším šampionátu získal bronz a stal se Fotbalistou roku.
- Kariéru spojil s Bohemians Praha (1967-1981), pak přestoupil do Rapidu Vídeň (1981-1985), za další malé kluby v Rakousku hrál až do roku 1993.
- Pojmenovali po něm třeba i španělský časopis Panenka.
Časopis Svět motorů si můžete objednat na ikiosek.cz.
