Jak řídí olympijští medailisté: Tomáš Dvořák – K řidičáku mě donutila tchyně
Náš olympijský seriál zakončujeme s desetibojařem Tomášem Dvořákem. S univerzálním atletem, který si po čtyřicítce udělal papíry na nákladní vůz. Vlastně před očima máte rozhovor plný motoristických překvapení.
Když spolu telefonicky domlouváme schůzku, z mobilu se obvykle ozývá: „Teď nemůžu, jsem zavzdušněný. Musím to odtáhnout, vydržte mi chvilku. Jsem na stavbě.“ S fotografem spekulujeme, že se Tomáš Dvořák nejspíš lopotí s novým domem. Kdepak! Osmačtyřicetiletý bronzový medailista v desetiboji z americké Atlanty z roku 1996 z atletické stezky odbočil na jinou trasu: do světa zahradnictví. „Je to tak, stal se ze mě zahradník,“ přitakává v pražských Stodůlkách, kde s partou kolegů makají na ekologickém bazénu.
Která z deseti disciplín se nejvíce podobá řízení auta?
Podle toho, kam mám namířeno. Když jedu z domova do práce deset minut, je to stovka. Pokud vyrazím náklaďákem třeba do Královéhradeckého kraje, považuju to za závěrečnou patnáctistovku. Když jsem jezdil včera po Praze s betonem, přišlo mi to jako překážky.
Počkejte, říkal jste na náklaďák?
Jo, loni jsem si udělal céčkové papíry. Když jsem nastoupil do firmy, chtěl jsem se naučit řídit všechny vozy, které tady máme.
Přitom řidičský průkaz skupiny B jste si udělal s lehkým zpožděním…
Až v jednadvaceti. Tvrdil jsem, že pokud jsem schopen zabít se na kole, tak jak by to asi dopadlo v autě. Donutila, teda spíš přesvědčila mě k tomu tchyně – paní policistka. Říkala, že to dám, a tak jsem šel.
Jaké to bylo?
Super, absolvoval jsem autoškolu ve Vršovicích, což byla obrovská škola. Samé stopky, jednosměrky, ošemetné přednosti zprava a další podobné srandy, na kterých můžete při závěrečných jízdách vyletět. Nicméně s instruktorem jsme projeli Prahu křížem krážem podle trochu zvláštního klíče.
To nás zajímá!
Pan učitel byl vášnivý akvarista, takže jsem znal dokonale všechny důležité akvaristiky. Bylo to fajn.
Čili vzpomínáte v dobrém.
Ne že bych měl řízení zpočátku úplně v krvi, ale žádný významnější trabl nevznikl. Ovšem někteří spolužáci byli zajímaví. Třeba jedna trhlá a velmi aktivní studentka matfyzu, která odbočovala ještě dřív, než pan instruktor dal pokyn. A jednou slečna dokonce urvala na stopětce ventil pod vanou. Když se motor zadřel, rázem se omluvila, že strašně spěchá na důležitou přednášku. Kdo vůz asi tlačil do autoškoly?
Vy?
Prý v rámci tréninku.
Co byl váš první vůz?
Fiat 500. Červené žihadlo! Trochu mi nadšení zkazil údržbář na Julisce – podle něj jsem od táty dostal rakev na kolech. Vzpomínám, jak mi ve Vokovicích na přejezdu pro tramvaje prošly tlumiče karoserií. Půl roku jsem pak auto odložil vedle oválu na parkovišti.
Už jste ho nikdy nepoužil?
Pouze táta. Dobili jsme baterku a on za dvě a půl hodiny s ním zvládl dojet přes tři sta kilometrů až do Zlína. Fakt magor. Nechal tam auto opravit a výhodně jej prodal známému do Švédska.
Který další vůz vám zakotvil v paměti?
Asi Porsche 911 GT4. To jsem však řídil pouze jeden víkend. Navštívil jsem jednoho doktora v německém Stuttgartu a večer se mě zeptal, jestli mám rád francouzskou kuchyni. Povídám, že se nebráním absolutně ničemu. Tak jsme si sedli do supersportu a jeli na večeři do Francie. Sice mžilo, ale 307 kilometrů jsem z toho vyhulil. Přiznám, že jsem z toho byl podělaný až za ušima. Takhle pevně jsem nedržel volant ani v autoškole. Mimochodem ve Francii zbožňuju jízdu Lyonem.
Proč?
Projížděl jsem ho čtrnáctkrát a přijde mi, že to bylo pokaždé úplně jinak. Zpočátku s mapou v ruce. Líbí se mi, jak se dá jet centrem, obchvatem – ta pestrost. Stávalo se mi, že jsem se nestihl zařadit, navštívil jsem téměř vždy jiný tunel.
Kde jinde vás bavilo řídit?
Srdcová je pro mě italská dálnice A1. Jak člověk sjíždí z hor na Apeniny, jak se postupně mění pásma: jedním slovem nádhera. Ale že bych měl evropskou Route 66 – to ne. Mezi námi: Route 66 je o ničem. Já radši kroutím volantem!
Pokud byste měl zhodnotit účasti na olympiádách motoristickýma očima, jak by vypadal verdikt?
Neřídil jsem ani na jedné. Nejnebezpečnější byla Austrálie. Zažil jsem tam i některé fatální nehody. Myslím, že snad jeden nigerijský atlet přišel v Sydney o život. Jinak člověk v podstatě nastoupí do autobusu a oni ho kamkoliv odvezou. Bohužel na mé medailové olympiádě v Atlantě nás vozili příslušníci armády – vesměs z jiných koutů Států. Takže když jsem se chtěl někam podívat, odvezli mě sice do nádherné přírody, ale na jiné místo, než jsem jim zadal.
Když jste loni přišel do autoškoly na nákladní vůz, zírali, že dorazil olympijský medailista, který začal po spoustě let u profesionálního sportu navíc zahradničit?
Ani ne. Přestože jsme s instruktorem spolu pořád o něčem kecali. Říkal, teď se budeme chvíli soustředit. Vydrželo to asi deset vteřin. Na druhou stranu byl super.
Co jste si odnesl z této autoškoly?
Zrcátka u náklaďáku jsou setsakramentsky důležitá! Zvlášť když za sebou mám korbu, z níž čouhá dva metry dlouhá ocelová pásovina. Nicméně nejvíc času teď trávím v menším Volkswagenu Caravelle, který mám naložený harampádím. Nebude vám vadit, když si zapálím?
V pořádku.
Přiznám se, že to je asi můj největší zlozvyk v autě. Že tam prostě kouřím.
To vás uklidní?
Taky. Stejně tak si v autě rád zabroukám. Na to mě užije. Nejvíc asi u rocku. Na delších cestách mi ale nevadí klasická hudba.
Rychlodotazník
Co mě dokáže na silnicích vytočit?
Když lidé neblinkrují.
Kam jsem řídil nejdál?
Do Andalusie, do Sierry Nevady – nějakých 2600 kilometrů.
Za co dostávám nejvíc pokut?
Téměř nedostávám. Pokud ano, pak za špatné parkování.
Manuál, nebo automat?
Je mi to jedno. Dokážu si nohu v klidu přišít pod sedadlo.
Kde jsou nejhorší řidiči?
V Neapoli. I když, jak se to vezme. Jsou oťukaní, ale zvláštním způsobem to tam funguje.
Moje Achillova pata
„V nepovedeném olympijském roce 2004 jsem musel na operaci s pravou achillovkou. K panu doktoru Horalovi jsem se do České Lípy dopravil sám. Jenže jsem nevychytal zpáteční cestu. Takže jsem ovládal automat levačkou. Pravou jsem si vyhodil na palubku. Do Prahy jsem dojel bez výraznějšího povšimnutí. Až v centru vedle mě zastavili policisté na semaforu. Tak se vyjeveně podívali, já zvedl berle a takovým tím šeptem přes sklo povídám, nemám. Mávli rukou, usmáli se a pádili dál.
Tomáš Dvořák
- Bývalý český atlet, vícebojař, se narodil 11. května 1972 ve Zlíně.
- Desetiboj poprvé vyzkoušel v patnácti letech. Jeho prvními významnými úspěchy se staly stříbrná medaile z juniorského evropského šampionátu v Soluni v roce 1991 a juniorský rekord Česka z téhož roku, který drží dodnes.
- Největšího úspěchu dosáhl na LOH v Atlantě v roce 1996, kde vybojoval pro Českou republiku bronz – v tehdejším národním rekordu 8664 bodů.
- Rok nato vyhrál na světovém šampionátu v Aténách. Další dvě zlata z mistrovství světa přidal v Seville v roce 1999 a v Edmontonu v sezoně 2001.
- V roce 1999 byl vyhlášen nejen nejlepším atletem České republiky, ale i celé Evropy.
- Kromě Atlanty se zúčastnil ještě dvou olympiád: v Sydney v roce 2000 a v Aténách 2004, kterou však kvůli zranění nedokončil.
- Po ukončení kariéry působil deset let jako šéftrenér české atletické reprezentace do roku 2019.
- V současnosti pracuje v zahradnické firmě.
- S manželkou Gabrielou mají tři dcery.
