Morris Mini Cooper (1964): Britský klasik stojí více než půl milionu korun

Mini, veledílo Aleca Issigonise, vstoupilo do dějin. Třímetrové autíčko přineslo koncepci „vše vpředu“ mezi nejmenší automobily, i když samozřejmě v tomto směru nebylo zdaleka první. Získalo si však na rozdíl od předchůdců (třeba německé DKW) skutečně obrovskou popularitu, prošlo mnoha modifikacemi a vyrábělo se pod různými značkami včetně luxusních verzí. Ty si kupovaly rockové hvězdy 60. let i tehdejší celebrity v Albionu.

Issigonis přitom prcka konstrukčně rozhodně neošidil, až do té míry, že se výroba začala vyplácet skoro po čtvrt století, v první polovině 80. let. Byla zahájena v roce 1959, v době konjunktury ostrovního automobilového průmyslu, pod obchodními názvy Austin Seven a Morris Mini Minor. Nešlo o hatchback v dnešním pojetí, samotné víko zavazadelníku bez okna se sklápělo dolů. Takto se ovšem dalo jezdit legálně i s delšími zavazadly, neboť zadní registrační značka se na spodní straně také odklopila, aby byla čitelná.

Existovaly i různé licence, pro produkty British Motor Corporation (koncern v průběhu let svá jména měnil) se rozhodlo třeba italské Innocenti, jinak výrobce slavných skútrů Lambretta. Pochopitelně si majitelé své vozy různě upravovali a byl tu ještě John Cooper, proslulý výrobce závodní techniky včetně monopostů formule 1, který miníky učil dobývat vavříny kromě jiného také z prestižních automobilových soutěží. S Issigonisem se navíc velmi dobře znali a nápad na ostřejší verze se zrodil po několika jejich setkáních.

Jenže exemplářů z prvních let výroby přežilo dodnes velmi málo. I těch relativně obyčejných, čtyřválce byly citlivé na pravidelné výměny oleje a pokud je někdo nedodržoval, odešly. Síň Silverstone Auctions nabídne jeden takový v dražbě 30. července přímo v areálu trati, kde se jezdí britská Grand Prix F1. Morris Mini Cooper ročníku 1964 má ještě jednu ze dvou původních značek. Místo dvoukarburátorového agregátu série A s objemem 997 cm³ už pod kapotou bije modernější srdíčko objemu 998 cm³, které právě tehdy dostal. Kotoučové brzdy představovaly pro Mini Coopery standard, při maximální rychlosti 145 km/h nebylo divu. „Knedlík“, jak se mu říkalo u nás, se chlubil špičkovou ovladatelností.

Konkrétní vůz byl vyroben 13. října 1964 a jako nový jej koupila firma Parkside Garages Ltd. přímo z Coventry, to se psal 5. listopad téhož letopočtu. Poté dostal registrační značku AVC 440B, kterou má dodnes! V roce 1979 jej objevil na jedné farmě v Kentu předchozí majitel, který byl tehdy na služební cestě. Farmář měl syna, který s ním chtěl po rodinném pozemku jezdit, ale naštěstí k tomu nedošlo.

I po patnácti letech beztak musela následovat kompletní renovace, jediné, co není vráceno do původního stavu, je odpružení navzájem propojenými gumovými měchy Hydrolastic, opět novinka roku 1964. To bylo nahrazeno odolnějšími suchými pryžovými kužely. Mini je měly předtím, ale i pár let poté. Oba systémy navrhl Alex Moulton, další z Issigonisových přátel. Zákazníci preferovali tenkrát také dvoubarevné laky, v době nákupu byl maličký cooper nastříkán červenou a bílou. Jenže nešlo o kombinaci, ve které opustil továrnu, tou byla tvídová šeď na karoserii a staroanglická bílá na střeše. Návrat k původní tak představoval naprostou nutnost. Mimochodem, víte jaké si nejvíce klienti oblíbili? Červenou a černou, respektive zelenou s bílou.

Dalšími změnami oproti originálnímu stavu jsou širší kola a tříramenný sportovní volant, samozřejmě umístěný vpravo. Šedobílému krasavci zůstaly jinak i po 52 letech standardní specifikace: interiér v hnědobéžové kombinaci i klasická palubní deska (pokud ji tak vůbec lze nazvat) s centrálně umístěnými přístroji a odkládacím prostorem. Tachometr ukazuje 20.034,7 ujeté míle (asi 32.243 km), i přes pouhých pět míst před desetinnou čárkou není několikrát přetočený. K Mini Cooperu totiž nechybí patřičná dokumentace včetně faktur za opravy a certifikátů, která pravost absolvované vzdálenosti dokládá. Chlubí se i několika diplomy, poháry a oceněními z výstav...

Auto má dále nové brzdy, chromy, akumulátor a jsou k němu navíc zrestaurovaná původní kola. Mechanika je v excelentním stavu, může se s ním okamžitě vyrazit kamkoliv. Silverstone Auctions požadují za vůz s číslem podvozku K-A2S4-639736 a motoru 9FD-SA-H2370 od 17 do 20 tisíc liber (zhruba 538-634 tisíc korun). Jestli je to hodně, nebo naopak, musí posoudit zájemci.