TEST Opel Astra Caravan 1,7 CDTI - maraton s batohem

Vnitroněmecký souboj mezi Wolfsburgem a Rüsselsheimem vstoupil nedávno do dalšího kola a vzhledem k tomu, že ani jedna strana se neštítí žádné cesty k vítězství, přicházejí rok po premiérách mateřských hatchbacků nafouknuté varianty. Zatímco Volkswagen nabobtnal směrem vzhůru a mezi klasického (beztak vysokého) Golfa a Tourana přidal ještě crossover s příznačným jménem Plus, Opel vytasil ryzí combi, což lze v dnešní době velkoprostorové mánie v kompaktní třídě pomalu považovat za událost.

Silné zbraně lze u obou stran označit za tradiční – proto Opel odráží drtivé útoky především ostře nabroušenou estetikou. Příchodem nové Astry dostal bleskový šik do ruky silný kalibr; hatchback se zjevil, vyzbrojen neobvyklou dávkou naléhavých křivek a originality. Odborný svět zašuměl potleskem, laičtí estéti si ušetřili část uštěpačných poznámek o uniformitě a průměrný automobil o kousek zkrásněl. Po primárním nadšení ale přišly otázky – podaří se krásu udržet i u užitečnějších verzí? Jednu z odpovědí dnes budeme hledat.

Astru jsme si vybrali s motorizací, která bude na našem nebohatém trhu atakovat přední pozice stejně jako v minulé Astře – silnější variantu ekonomického turbodieselu 1,7 common-rail, čtyřventilovou evoluční verzi letitého ortodoxního agregátu, známého již z Kadettu. Usedlejší předchozí generaci jeho minulá, přímovstřiková generace odváděla nevzrušující, ale spolehlivé a nadmíru střídmě vykoupené služby a vysloužila si za to v Evropě vysokou oblibu. Z nabízených verzí jsme sáhli po prostřední Cosmo, zahrnující škálu luxusních a estetických prvků. V našem exempláři nechyběla automatická klimatizace, ESP, tempomat či kvalitní audio. Ovšem zadní okna stahovaly kličky.

Při prvním kontaktu na nás kombi zamžouralo povědomýma výraznýma očima a my si znovu připomněli, jak emotivní obličej Astru zdobí. Dramatická nízká příď lákavými křivkami přechází do kabiny, která vychází opticky – i díky dlouhému rozvoru – velmi objemná. Po počátečním mírném šoku objevujeme půvaby tohoto řešení – Astru Caravan totiž nelze přehlédnout, i když někoho může napadnout, že narušovat tak povedenou souměrnost je škoda. Záď se podobá zejména Signumu takřka jednovaječně a spoluvytváří novou identitu Opelů s kolmými záděmi, které vždy přinášely rüsselsheimským velké úspěchy.

Snaha po maximálním efektu je znát i uvnitř. Při rozhodování mezi nízkou a vysokou střechou, jakou má třeba Peugeot 307, se velká část subjektivních pocitů přiklání k prostornější variantě - i když objektivní měření praví, že je vše v nejlepším pořádku. A rozvor 2,7 m atakuje samotnou špičku; ostatně na délku je místa dost. Co ovšem interiéru chybí na vzdušnosti, to dohání velmi zdařilou estetikou a velmi solidní úrovní zpracování a volby materiálů. Dobře postaráno je i o zavazadla – prostor pro ně má tvar takřka ideálního kvádru a k tomu velmi slušný objem a i se sklopenými opěradly plochou podlahu. Míra variability překvapí i na dnešní dobu, i když většina jejích položek patří do příplatkové výbavy a my jsme si na vyzkoušení např. dvakrát děleného sedadla (40/20/40%) museli nechat zajít chuť. Velmi se nám líbil systém nastavitelných přihrádek FlexOrganizer, se kterým jsou návštěvy supermarketů radostnější.

Pocity za volantem jsme si už několikrát vyzkoušeli, jediným rozdílem proti dříve testovaným hatchbackům byly drobné odchylky ve výbavě, zejména absence čarovného tlačítka „Sport“, skrývajícího bránu ke znamenitému aktivnímu podvozku IDSPlus s nastavitelnou tuhostí. Stejně jako dříve jsme se pomaleji orientovali v záplavě ovladačů na středové konzole a trochu si nerozuměli s dotykovou logikou ovládání stěračů, naopak ódy zněly na tvarování a seřizovací rozsahy sedačky i volantu. I provozní hodnoty jsou řidiči sdělovány na úrovni – výrazně tvarované ukazatele minimalizují riziko chybného odečtení a totéž platí i o kontrastním oranžovo–šedém multifunkčním displeji.

Startování vyžaduje v mrazivém počasí žhavení – tomu jsme u moderních turbodieselů prakticky odvykli. I po zahřátí se nám ovšem míra hluku zdá subjektivně vyšší, než v tichém hatchbacku, a připisujeme to prostorovému řešení karoserie. Vibrace by mohly určitě být lépe odfiltrované, s přibývajícími kilometry a rostoucí teplotou motoru ale i tyto výhrady mizí. Zkusíme si u Opelu tradičně velmi přátelskou spojku a řadicí páku a zažíváme příjemné překvapení díky přidané šestce (+10.000,-). Řazení je tužší, netrpí velkými vratnými momenty a řadící kulisu je cítit jednoznačně; rádi přisuzujeme adjektivum „exaktní“. Výhled limitují relativně malá okna a svažující se tvary okrajů karoserie, naopak skvělé služby odvedly aktivní bixenonové světlomety.

Jízda

Rozjíždíme se a v tu ránu jsme na známé půdě. Jedna-sedmičku jsme si vyzkoušeli už mnohokrát ve všech jejích vývojových generacích, takže už známe její silné i slabé stránky. Poněkud tvrdší chod a výše položený kroutící moment (2.300 ot.) omezil vnímání dynamiky, které se ve spodní polovině rozsahu otáčkoměru subjektivně trochu nedostává a k razantnějšímu pružnému zrychlení jsou třeba otáčky a zase otáčky. Za to se ale odvděčuje hospodárností, která se stále drží současné absolutní špičky. Přidaná šestka výrazně zlepšila rozložení rychlostních stupňů, z toho plynoucí pružnou akceleraci a dálniční stotřicítka se dá nyní absolvovat s velmi nízkými otáčkami se všemi příjemnými důsledky.

Spotřeba

Testovanému vozu chyběl palubní počítač, ovšem při finálním odečítání jsme i přes poloviční podíl svižného městského provozu dospěli k hodnotě 5,3 l/100 km, která vzhledem k panující zimě a absenci snahy o úspornost řadí Astru s tímto agregátem k elitě v ekonomických žebříčcích. Nepochybujeme, že za příznivějších podmínek lze spotřebu snadno stlačit pod pět litrů.

Podvozek

jsme si tentokrát zkusili bez kouzelného IDSPlus, takže jsme přišli o možnost volit mezi komfortním a sportovním režimem. Částečně jej nahradil sportovní podvozek (+6.800,-) a my byli zvědaví, zda se jeho tvrdost blíží extrémnímu sportovnímu režimu jeho aktivního kolegy. Sportovní duch se zatetelil radostí, držení stopy a směrová stabilita přiblížily apriori rodinné kombi sportovním vozům. Jenže pak jsme si uvědomili, že hlavním posláním objemného vozu s ekonomickým agregátem je klidná cestovní jízda a pro tu je sportovní pérování tvrdé možná až moc. I relativně malý výstupek na silnici vyvolá ráz a jízda po kočičích hlavách či retardérech nepatří mezi příjemné zážitky. Na rozbité pražské dlažbě se také občas vlečená zadní náprava rozhodla odskočit. Ladění podvozku je více než co jiného věcí individuálního vkusu a spousta řidičů z měst s kvalitními vozovkami jistě ocení striktní zaměření na aktivní bezpečnost v podobě maximální ovladatelnosti, my, vytřesení z nechvalně proslulých pražských výmolů, bychom však volili o trochu komfortnější pérování. Jediná výhrada naopak nesměřuje k přesnému a optimálně posilovanému řízení, ani k jedovatým a dostatečně dávkovatelným brzdám. Ty byly u starších generací častým terčem kritiky a konstruktéři si evidentně vzali výtky k srdci.

Ekonomická rozvaha je v tomto případě obtížná. Základní cena v prostředním provedení Cosmo 630 tisíc totiž není vůbec nízká a k tomu je třeba připlácet i za bezpečnostní prvky (třetí pár airbagů, ESP). Výsledná suma u vozu ve střední úrovni výbavy, se střední motorizací a spoustou nezaškrtnutých kolonek v seznamu extra výbavy se vyšplhala na 800 tisíc. Na druhou stranu získáte solidně stavěný, užitečný a bezpečný vůz s extrémně úsporným agregátem a nízkou ztrátou při dalším prodeji. Také možnosti individualizace jsou v měřítkách nižší střední třídy vysoce nadprůměrné a ke špičce patří i provozní vlastnosti, ovladatelnost a uživatelská vstřícnost. Takže rozhodnutí je už pouze na vás.