Pamatujete si Ferrari Cr 25? Atypický koncept naznačoval budoucího čtyřmístného oře
V dílnách Pininfariny v minulosti vzniklo množství zajímavých Ferrari. Některá jsou dnes už však zapomenutá, jako třeba studie Ferrari Cr 25.
Ferrari a Pininfarina, to jsou dvě slavná italská jména, která dlouho patřila k sobě. Zřejmě nejslavnější érou byla šedesátá léta, kdy Pininfarina vedle sériových aut navrhnul i několik zajímavých konceptů maranellské značky. Na začátku sedmdesátých let tato spolupráce na čas vyhasla, to když Ferrari převzal Fiat, který v rámci snižování nákladů takové projekty nepodpořil. V roce 1974 tu ale opět jedna studie byla, dnes pozapomenuté Ferrari Cr 25.
Jestliže v šedesátých letech Ferrari karosárně Pininfarina pravidelně dodávalo svá závodní šasi, Cr 25 bylo v roce 1974 první koncept Pininfariny se znaky vzpínajícího se oře od dob slavného Ferrari Modulo, z roku 1970.
Světu se Ferrari Cr 25 poprvé představilo v říjnu 1974, a to na "domácím" italském autosalonu, kde výrobci z Apeninského poloostrova tehdy pravidelně prezentovali své novinky. Debutovalo dva rok po zahájení prodeje Ferrari 365 GT4 2+2, jehož potenciálního nástupce měl koncept naznačovat.
Ferrari Cr 25 bylo totiž rovněž čtyřmístným automobilem, s motorem vpředu. Oproti 365 GT4 2+2 se však zásadně odlišilo. Místo hranatých linií typických pro začátek sedmdesátých let vsadil design z pera Alda Brovaroneho ze studia Pininfarina na ladnější křivky.
Ty pomáhaly aerodynamice, která na tehdejší poměry byla skvělá, se součinitelem aerodynamického odporu s hodnotou 0,256. Ta dokonce dala autu jméno. Ve své době úctyhodného výsledku se povedlo dosáhnout i díky výklopným světlometům, klikám dveří fungujících na dotyk nebo přednímu nárazníku fungujícímu zároveň jako přední spoiler. Cílem Pininfariny totiž bylo ukázat, že i aerodynamicky efektivní automobil může být krásný. Zkušenosti firma získávala i prostřednictvím vlastního větrného tunelu, otevřeného v roce 1972.
Styl fastbacku s pozvolna klesající zádí se navíc uměl přizpůsobit i tehdejším novým bezpečnostním normám v USA, které v sedmdesátých letech výrazně ovlivnily vzhled italských sporťáků. Specialitou pak byla větrná brzda za zadními okny.
Zajímavostí pak byla trojbarevná karoserie, rozdělená do tří sekcí. Spodní část dávala na odiv broušený hliník, což mělo ladit s koly. Prostřední černý pruh zase maskoval nárazníky. Horní část pak byla lakována bílou barvou, kterou později nahradila stříbrná.
Technika vycházela právě z 365 GT4 2+2, s nímž koncept sdílel rozvor 2.700 mm. Přední i zadní nápravy však byly rozšířeny, díky čemuž byl koncept o 124 mm širší než sériové auto. Zároveň byl o 130 mm nižší. Motorový prostor byl přizpůsoben zástavbě 4,4litrového vidlicového dvanáctiválce z 365 GT4 2+2, na jeho skutečnou aplikaci však nikdy nedošlo. Koncept byl prezentován staticky, bez motoru.
Interiér odpovídal futuristickému pohledu sedmdesátých let. Na čalounění sedadel byla použita textilie v modré barvě, zatímco stropnice využívala hnědou semiš. Přístrojový štít byl digitální, zatímco centrální kontrolní panel využíval dotykových ploch místo klasických tlačítek, což tehdy byla ještě hudba budoucnosti. Plusem byl bohatý vnitřní prostor, a to i na zadních sedadlech, díky tvaru kabiny.
Možná i kvůli tomuto futurismu se Ferrari Cr 25 nakonec do sériové výroby nedostalo, a to ani ve formě rozsáhle upraveného auta. Snad jen myšlenka masivních nárazníků přizpůsobených americkým bezpečnostním normám byla později užita u Mondialu. 365 GT4 2+2 navíc nakonec mělo vcelku dlouhý životní cyklus, model Ferrari 412, který byl vlastně rozsáhlou modernizací, se shodným technickým základem, se nakonec prodával až do roku 1989.
A jak dopadla spolupráce Pininfariny s Ferrari, která byl zahájena už v roce 1951? Trvala až do roku 2018, když posledním sériovým Ferrari navrženým Pininfarinou byla F12berlinetta. Do té doby vznikla jen dvě silniční Ferrari navržená jinými společnostmi - Ferrari (Dino) 208/308 GT4 od studia Bertone a LaFerrari, navržené už vlastními silami maranellské automobilky.
