Ford Pinto (1970–1980): 3 miliony subkompaktů proti dovozu z Evropy a Japonska
Ford Pinto byl první vůz kategorie subkompaktů vyráběný americkým Fordem. Zadní kola poháněly řadové čtyřválce s objemem 1,6 a 2,0 litru, později i V6 s objemem 2,8 litru.
Americké automobilky poprvé čelily dovozu malých evropských aut, jako byl například Volkswagen Brouk, kompakty Ford Falcon, Ford Maverick, Chevrolet Corvair nebo Plymouth Valiant. Tyto vozy však patřily do vyšší třídy a poháněly je šestiválcové motory. Když v šedesátých letech narostla obliba dovážených malých japonských aut (například Toyota Corolla a Datsun), odpověděl Ford dovozem modelu Cortina, vyráběného od roku 1962 v britském Dagenhamu. To ale nestačilo, a tak se americké automobilky pustily do vývoje vlastních subkompaktů. Prvním byl AMC Gremlin, který se začal vyrábět půl roku před Pintem, a následoval Chevrolet Vega, uvedený na trh pouhý jeden den před Pintem.
Ford Pinto byl pojmenován po typu koně s výraznou srstí a prodával se od září 1970 postupně ve třech verzích karoserie: dvoudveřový fastback, třídveřový hatchback a dvoudveřové kombi. Využíval přitom novou platformu převzatou od evropského Fordu Escort. Sám Henry Ford II, nejstarší vnuk zakladatele Henryho Forda, používal hatchback Pinto Runabout jako jeden ze svých vozů pro osobní potřebu.
Ford Pinto se v letech 1975 až 1980 prodával také pod značkou Mercury Bobcat. Lišil se jen většími zadními světly, samostatnými parkovacími světly a o něco vyšší přední maskou. Během deseti let výroby vyrobil americký Ford přes tři miliony subkompaktů Pinto a překonal tak součet vyrobených domácích konkurentů Chevrolet Vega a AMC Gremlin. Ford Pinto a Mercury Bobcat se vyráběly v Edisonu (New Jersey), v Milpitas (Kalifornie) a v kanadském Southwoldu (Ontario).
Od začátku výroby se Ford Pinto potýkal s problémy týkajícími se bezpečnosti. Došlo například k několika smrtícím požárům, když se při nárazu zezadu protrhla nádrž. Při následných analýzách bylo ale zjištěno, že Pinto je z hlediska bezpečnosti srovnatelné s ostatními americkými subkompakty. Bezpečnostní problémy kolem Pinta a následná reakce Fordu byly široce probírány v tisku.
Lee Iacocca, prezident společnosti Ford požadoval, aby Pinto modelového ročníku 1971 vážilo do kolem 900 kg a základní prodejní cena nepřesahovala 2000 amerických dolarů. Vývoj Pinta, od volby koncepce až po zahájení prodeje, byl dokončen za 25 měsíců, což byla skoro polovina obvyklé doby vývoje v amerických automobilkách. Karoserii navrhl Robert Eidschun a Pintu se interně začalo říkat podle křestního jména Iacoccy „Leeho auto“.
Ford Pinto měl obvyklou koncepci se samonosnou karoserií, pohonem zadních kol podélně uloženým čtyřválcovým řadovým motorem. Přední kola byla nezávisle zavěšena pomocí nestejně dlouhých ramen s pérováním vinutými pružinami. Zadní tuhá náprava měla pérování listovými péry. Zákazník mohl volit mezi čtyřstupňovou manuální převodovkou a třístupňovou automatickou převodovkou Cruise-O-Matic. Hřebenové řízení a bubnové (později i kotoučové) brzdy mohly mít posilovač.
Modelové ročníky 1971 až 1973
Ford Pinto se začal prodávat 11. září 1970 v podobě dvoudveřového fastbacku (foto) se splývavou zádí a víkem kufru pod zadním oknem. Pinto mělo široké dveře usnadňující nastupování na zadní sedadla a úzké chromované nárazníky, vzadu se svislými dorazy. Vůz měl rozvor náprav 2388 mm a vnější rozměry 4140 x 1763 x 1270 mm (délka x šířka x výška).
K pohonu zadních kol mohl zákazník volit mezi dvěma čtyřválcovými motory. Ford Kent měl objem válců 1599 cm3 a rozvod OHV. Se spádovým karburátorem Autolite a stupněm komprese 8 měl nejvyšší výkon 76 k (56 kW) při 5000 ot/min a vrchol točivého momentu 123 Nm při 3000 ot/min. Vůz s pohotovostní hmotností 914 kg s ním dosahoval maximální rychlost 141 km/h a na stovku zrychlil za 16 s.
Silnější čtyřválec Ford EAO měl objem 1993 cm3 a rozvod OHC. Se stupněm komprese 8,6 a dvojitým spádovým karburátorem Weber měl nejvyšší výkon 101 k (74,3 kW) při 5600 ot/min a točivý moment 163 Nm při 3600 ot/min. Při hmotnosti 930 kg dosahovalo Pinto s tímto motorem rychlost 155 km/h a z klidu na stovku mu to trvalo 11,6 s.
Třídveřový hatchback Runabout (foto) debutoval na chicagském autosalonu a začal se prodávat 20. února 1971 se základní cenou stanovenou na 2062 dolarů. Runabout měl zadní nahoru výklopné víko s chromovanými panty a nůžkovými vzpěrami napomáhajícími otevírání. Zadní okno bylo větší než u fastbacku. Se sklopenými zadními sedadly mělo Pinto objem zavazadlového prostoru přes 1000 litrů. Svými rozměry se hatchback nelišil od sedanu. Pro modelový rok 1972 připravil Ford změnu na hatchbacku, spočívající v prodloužení zadního okna tak, že tvořilo skoro celé výklopné víko. Od roku 1977 byl zadní poklop hatchbacku celý prosklený.
Necelé dva měsíce po zahájení výroby bylo 26 tisíc vozů Pinto svoláno k opravě pedálů brzdy, který zůstal viset po sešlápnutí na více než polovinu. V roce 1971 musel Ford opět svolat 220 tisíc vozů Pinto kvůli problému s palivovými výpary ve vzduchovém filtru motoru, které se mohly vznítit.
Od února 1972 se Pinto začalo nabízet v podobě třídveřového kombi Squire Wagon (foto) dlouhého 4390 mm a poskytujícího prostor pro náklad až 1700 litrů. Kombi mělo na obou stranách tři boční okna, z nichž prostřední bylo otevírací. Standardně se dodávalo s předními kotoučovými brzdami a dvoulitrovým čtyřválcem. Boky byly většinou ozdobeny imitací dřeva.
Modelové ročníky 1974 až 1978
Aby splnil federální bezpečnostní předpisy, zavedl Ford v roce 1974 u řady modelů včetně Pinta takzvané „pětimílové nárazníky“. Přidání těchto masivních nárazníků vpředu i vzadu (foto) si nevyžádalo zásadní změny na karoserii. Současně s vyřazením slabého motoru Kent byl u silnějšího motoru s rozvodem OHC zvětšen objem na 2,3 litru. V roce 1974 začal Mercury prodávat výhradně v Kanadě verzi Pinta nazvanou Bobcat, které se vtipně říkalo Pincat. Pro Pinto byl modelový rok 1974 nejúspěšnější, prodalo se jich přes 544 tisíc. Za příplatek se nabízely pneumatiky s ocelovým vyztužením, poplašný systém proti krádeži a metalický lak.
Aby lépe uspěl v soutěži s konkurenčním modelem AMC Gremlin, začal Ford nabízet v roce 1975 Pinto s motorem V6 s objemem 2,8 litru. I když byl tento motor méně výkonný než řadový šestiválec 3,8 litru v Gremlinu, dával V6 Pintu vlastnosti nedostupné například v konkurenčním Chevroletu Vega. V roce 1975 byl prodej modelů Mercury Bobcat (hatchbacky a kombi) rozšířen i pro dealery Lincoln-Mercury ve Spojených státech.
V modelovém roce 1976 dostalo Pinto novou mřížku chladiče a chromované rámečky světlometů převzaté z kanadského modelu Mercury Bobcat z roku 1974. Pouze v tomto roce se nabízel sportovní balíček Stallion s černými doplňky karoserie a balíček Runabout Squire s boky ozdobenými pásy s imitací dřeva. Novým základním nejlevnějším modelem se stalo Pinto Pony s chudší výbavou. Kombi Pony se dostalo na trh až v roce 1979.
Při faceliftu v modelovém roce 1977 dostalo Pinto nové orámování světlometů, parkovací světla a užší masku chladiče. Verze Runabout se začala nabízet také s celoskleněným zadním víkem (foto). Raritou bylo kombi Pinto Cruising Wagon, jakási polododávka s kruhovými („bublinovými“) bočními okénky a výraznou grafikou na karoserii.
V modelovém roce 1978 převzal roli nejmenšího vozu Ford prodávaného v USA model Fiesta. V Německu navržený vůz byl o 57 cm kratší než Pinto a byl prvním vozem značky Ford s pohonem předních kol, prodávaným v USA.
Modelové ročníky 1979 a 1980
Do modelového roku 1979 „přicválalo“ Pinto s obdélníkovými světlomety, šikmou přední maskou a znovu předělanými zadními světly. Uvnitř byla aktualizována palubní deska s novým obdélníkovým sdruženým přístrojem. Verze Pinto ESS (European Sports Sedan) v provedení dvoudveřový sedan a třídveřový Runabout (foto) se nabízela s černými doplňky karoserie (rámy bočních oken, prahy), nižší zadní stěnou a dvojitými sportovními zpětnými zrcátky.
V modelovém roce 1980 byl z nabídky motorů vyřazen vidlicový šestiválec a jediným nabízeným motorem zůstal 2,3litrový řadový čtyřválec. Výroba subkompaktů Ford Pinto byla ukončena v červenci 1980. Celkem bylo vyrobeno 3.150.943 vozů. Nástupcem se stal Ford Escort s pohonem předních kol.
Zdroj: Autorský text
