První a stále nejslavnější závodnice z Itálie proháněla i Enza Ferrariho
Žena za volantem se bohatě vyrovnávala mužským závodníkům. Až do smrti milovala rychlou jízdu, která ji nejvíce proslavila zejména v domovské Itálii.
Rodačka z Itálie jménem Maria Antonietta Avanzo byla mezi globálními automobilovými celebritami méně propíranou osobností, o to více si odvážné dámy cení v rodné zemi. Sebevědomá závodnice tam už navždy zůstane vůbec první soutěžní jezdkyní a možná nikdy nepřijde ani o pomyslný titul nejslavnější italské zástupkyně něžného pohlaví v motoristickém sportu.
Práva žen byla omezena až do roku 1945, kdy italské dcery, manželky, tety nebo babičky získaly plné volební právo. Maria se vymykala společenským konvencím, vrozená horlivost vůči spálenému benzínu se plně projevila už ve třech letech po usednutí do otcova opečovávaného vozu značky De Dion-Bouton.
Rodačka z benátské provincie Rovigo se narodila 5. února 1889 ve městě Porto Viro, po oslavě 19. narozenin se Maria Antonietta Bellan provdala za Barona Eustachia Avanza, který vlastnil pozemky a věnoval se novinám na téma letectví a automobilismu. Movitý manžel potěšil svoji choť pořízením italského vozu S.P.A. určeným na závody.
Krátce po první světové válce začala Maria využívat vlastní stroj, první závod byl v roce 1920 Giro del Lazio (což je dnes cyklistický závod). Dáma za kormidlem zvítězila ve své třídě navzdory nutné výměně pneumatiky. Později téhož roku vyrazila do startu jednoho z nejtěžších dobových klání Targa Florio s Buickem, ale vytrvalostní soutěž nedokončila.
Neohrožené působení zaujalo automobilku Alfa Romeo, která Antoniettu pozvala do stáje Alfa Scuderia. Spolupráce prospěla oběma stranám a v roce 1921 z toho bylo třetí místo s Alfou Romeo 20-30 ES. Toho času měla Alfa Romeo impozantní závodní tým, který vyhrál 11 z 24 ročníků Mille Miglia a k tomu vyšly čtyři zlaté poháry z čtyřiadvacetihodinovky v Le Mans.
Vavřínů mohlo být více, ale ani mistrovské závodnici se nevyhýbaly technické problémy. „Myslím, že být pilotem ve 20. a 30. letech bylo obtížné a také nebezpečné. Bylo to stresující, protože se muselo závodit 10 hodin bez zastávek a auta byla velmi těžká,“ vysekl poklonu Lorenzo Ardizio, kurátor muzea Alfy Romeo. Pro Marii byl nejtěžší vstup do závodního světa, který patřil výhradně mužům, připomněl Lorenzo důležitý fakt. Avanzo se vyznačovala jedinečnou osobností, bývá popisována jako prudká a okouzlující bytost bez strachu a s dostatečným sebevědomím.
Během kariéry Antonietta narazila na slavného zakladatele značky Ferrari. Maria závodila proti mladému Enzovi. V začátcích byli tvrdými vzájemnými konkurenty, ale později se stali přáteli. V roce 1921 byl Ferrari před novináři obviněn z „krádeže“ karburátoru, přičemž Enzo měl mít od Marie díl na test a údajně ho už nikdy nevrátil.
Neposedná Italka po opuštění manžela zamířila do Austrálie k zajímavějším pilotům letadel a traktorů. Existují zprávy, že se tam zúčastnila několika exhibičních závodů a po pětileté přestávce se vrátila do Evropy, protože ucítila stesk po okruhovém soutěžení. Po návratu závodila s širokou škálou výkonných automobilů napříč vypsanými kategoriemi.
Maria byla vždy považována za skutečného řidiče. Nikdo si na ni nestěžoval, a to byla pravděpodobně důležitá součást její role bez ohledu na pohlaví, připomněl Ardizio. „Dokázala dosáhnout důležitých a nečekaných vítězství ve velmi špatných podmínkách,“ pokračoval uznáním italský kurátor. A měl pravdu, jelikož tehdejší souboje se odehrávaly v otevřených kabinách na prašných cestách bez měkkých bariér a únikových zón. U trati nebylo připravené servisní zázemí plné odborníků. Dáma do cíle běžně přijížděla s mastnou tváří, přesto byla považována za elegantní ozdobu závodů. Obdiv jí vyjadřovaly známé osobnosti, se kterými se dobře znala.
Avanzo v životě dostala na hranu jízdních vlastností spoustu aut značek jako S.P.A., Fiat, Buick, Packard, Alfa Romeo a dokonce i Ferrari. Nikdy nepřestala řídit, volant držela až do své smrti v roce 1977. Její syn rád vzpomíná, jak máma v 70. letech jezdila po Římě milovanou Giuliettou tak rychle, jak to jen šlo. Když zaúřadovala policie, vždy zazněla nezapomenutelná výmluva: „Moje auto je schopné dosáhnout 180 kilometrů za hodinu, takže já pojedu 180.“
