Jaké.auto Informace o autech podle značky a modelu

První automobilový závod kolem zeměkoule vedl z New Yorku do Paříže

Mirek Mazal
Diskuze (0)

George Schuster objel zeměkouli za 169 dnů prakticky bez mapy a zpevněných silnic. Nízká finanční odměna byla vykoupena nekonečnou mezinárodní slávou.    

Už v roce 1908 se konal automobilový závod doprovázený životní zkouškou fyzické i psychické výdrže. Jelo se skutečně o holý život, protože bez map a zpevněných silnic účastníci spoléhali na odolnou tělesnou schránku, pevnou mysl a přesný odhad místopisu. Před 113 lety neexistovaly mezistátní dálnice a v mnoha oblastech chyběly jakékoliv vozovky, místo toho se posádky potýkaly se sněhem, deštěm, bahnem a nechyběly ani další nepříjemnosti jako poruchy nebo dokonce útoky zvířat i banditů.

Terénní nástrahy řešila řidičská vychytralost, závady pak servisní zkušenosti, ovšem proti útočícím živočichům a agresivním lidem se vytahovaly střelné zbraně. Vytrvalostní expedice plná hrozeb vyvolávala pochyby u kritické veřejnosti. Většina nevěřila v šanci projet tak náročnou trasu, dokud někteří odvážlivci jako George Schuster nedojeli do cíle.

První automobilový závod kolem zeměkoule začínal 12. února 1908 dopoledne na plně zalidněném Times Square. Přihlášení soutěžící určovali směr dalšího odbočení převážně podle hvězd a pokynů přenosných sextantů. Schuster za volantem modelu Thomas Flyer dokončil závod za 169 dní a 30. července v 18 hodin dojel přes Japonsko, Polsko a Německo do pařížského cíle pod Eiffelovu věž. Jediný Američan a jediný produkční vůz v poli šesti konkurentů mohli dorazit dříve, kdyby expediční speciál nezastavil pařížský policista kvůli vadnému světlometu. Nesvítící drobnost byla vyřešena zapůjčením světla na kolo.

Americká sestava dojela fakticky třetí, ale následně jí byly uděleny bonusové dny za absolvování delší trasy. Původní plán závodu vedl přes Beringovu úžinu, což se později ukázalo nereálné a kvůli krutým podmínkám se průjezdní body měnily. Rychlý Schuster projel ještě originální verzi, zatímco rivalové se z USA do Ruska plavili po oceánu dle upraveného harmonogramu. Pro příklad představy vítězného tempa dobře poslouží pět dní trvající přejezd Japonska, což bylo cca 560 kilometrů.

Ohromující vítězství a důkaz proveditelnosti vyneslo cennou trofej doplněnou tisícovkou dolarů. Finanční odměna od sponzorských novin The New York Times a Le Matin nepokryla ani investované výdaje, ovšem prvenství zajistilo neutuchající mezinárodní slávu a trvalý zápis do historických knih. Kromě amerického uskupení finiš spatřili také Italové a Němci, zbylé tři posádky Francouzů porazily nelidské podmínky.

Schuster jako jediný člen vítězného týmu osobně projel každý z cca 35 tisíc kilometrů. Byl také jediný, kdo se dožil šedesátých let minulého století. Když v roce 1963 hoteliér Bill Harrah koupil zchátralý vrak Flyera s primitivní plátěnou střechou, poprosil Schustera o ověření autentičnosti vozu – ten souhlasil a rovnou novému majiteli ukázal prasklinu rámu, kterou vlastními silami opravil kusem oceli z ruského parního vlaku. Harrah chtěl zachovat historické souvislosti a nechal auto obnovit tak, jak vypadalo v nejlepší kondici před čtvtmilionem diváků na Times Square.

Obnovu potřeboval i čtyřválcový motor s hlavou válců ve tvaru T. Dávno překonaná konstrukce přinášela výkon cca 60 koní přenášený na kola přes řetězový pohon téměř neustále mazaný olejem pomocí trychtýře namontovaného na boku předního sedadla. Mazání motorových komponentů obstarávala pumpa ovládaná řidičem, nebo spolujezdcem. Před startem byly na Flyer přidány benzínové nádrže, aby se kapacita paliva dostala na přibližně 125 galonů (473 litrů).

Během cesty kolem světa byli přihlížející žádání, aby zvěčnili svá jména do materiálu sedadel či blatníků. Mezi věrnými fanoušky bylo nakonec zastoupeno sedm různých jazyků. Během expedice mohli na čtyřmístnou palubu dvě další osoby, kromě řidiče a spolujezdce bylo možné povozit například právě podepsané podporovatele anebo novináře.

Díky žurnalistům z různých končin se dochovalo pár hezkých snímků úvodního závodu kolem zeměkoule. Vítěz zemřel v roce 1972 ve věku nedožité stovky, zatímco jeho věrný stroj se přesunul do národního muzea National Automobile Museum v Nevadě.

Mirek Mazal
Diskuze (0)

Doporučujeme