Když se řekne veterán, většina z nás si jistě představí opečovávané auto, které se většinu roku tráví v garáži a ven se podívá jen pro "slavnostních příležitostech".
Tahle Škoda Rapid z roku 1940 je ale tak trochu jiným veteránem. Milovaný a opečovávaný je také, kromě toho je ovšem často v zápřahu. Její majitel Miroslav Strouhal totiž jiný vůz nevlastní, Rapida tak používá v podstatě jako normální auto. Jezdí v něm na nákupy, pravidelně s ním vyráží na téměř tříhodinovou cestu z Prahy na chatu v jižních Čechách a zpět, ale už v něm převážel také třeba štípačku na dřevo. Na neobvyklý příběh nedávno upozornila samotná automobilka Škoda.
„Autem normálně jezdím, protože jiné nemám,“ vysvětluje majitel. „K čemu by mi bylo? Do práce jsem celý život jezdíval tramvají a vlakem, po Praze to je autem o nervy. Když někam potřebuju, odveze mě Rapid,“ dodává.
Ale vraťme se nejprve na začátek, do roku 1940, kdy tuto škodovku v Mladé Boleslavi vyrobili. Auto si podle všeho objednal zámožnější majitel, naznačuje to alespoň verze. Rapid OHV byl totiž zvláštním provedením, které se od původního Rapidu lišilo proudnicovou karoserií a výkonnějším motorem. Podle firemních archivů vzniklo pouze 101 exemplářů aerodynamického provedení OHV. Cena 40.280 Kč výrazně převyšovala částku 33.200 Kč za standardní verzi.
Vůz místo čtyřválce o objemu 1,4 litru s rozvodem SV dostal téměř šestnáctistovku OHV a posílil z 31 na 42 koní. Se standardně montovanou třístupňovou předovkou činila nejvyšší rychlost 110 km/h. Ovšem exemplář Miroslava Strouhala má na výrobním štítku výkon 46 koní a udávanou rychlost 120 km/h. Tehdejší výroba umožňovala různé úpravy přímo v automobilce, a tak i když takovou variantu encyklopedie neuvádějí, zjevně nejméně jeden takový kus byl pro zákazníka v Československu smontován.
Proč Rapid?
„Pátral jsem po tom a jeden známý mi kdysi v archivu našel, že pár vozů mělo vyšší výkon, prý některé proudnicové a kabriolety. Byla to tovární úprava, snad vybroušení sacího a výfukového potrubí,“ prozrazuje majitel.
Strouhal si Rapid pořídil v roce 1978. A měl k tomu dobrý důvod: potřeboval auto, aby mohl dojíždět na schůzky s dívkou. Protože spěchal, kývl na koupi, která nebyla zrovna podle jeho představ. Rapid si přál, ale standardní, takový, jaký měl jeho otec. Jenže tehdy objevil inzerát jen na verzi OHV.
„Byla to naprostá náhoda, že jsem kápnul na takové auto. Ale slečna byla vážná známost, takže jsem to auto prostě koupil. Ze slečny se stala moje žena, dnes je z ní babička, ze mě děda a z auta veterán,“ říká s úsměvem Strouhal.
Nedlouho po koupi ale auto během parkování sjelo do příkopu a pomačkalo si celou příď. Mladý nadšený majitel si z pochroumaných plechů hlavu nedělal. Věděl, že auto bude potřebovat opravy tak jako tak a práci odhadl na pět letních dovolených. Řada dílů se dala sehnat na burzách a jako strojní zámečník si věřil, že leccos zkrátka vyrobí. Ale jak se nořil do renovace, objevoval další a další součástky, které chtěl mít v perfektním stavu. Nakonec mu práce na voze zabraly třicet let. Hotovo měl v roce 2010.
„Udělal jsem generálku, od motoru, přes nápravy až po karoserii. Co se dalo zachránit, to jsem zachránil, udělal jsem nové prahy, výdřevy, plechy. Vyrobil jsem i nová pouzdra čepů, sám jsem si odlil řízení. Také se mi to nepovedlo hned, něco jsem musel doma dodělávat na sporáku. Jednou mi to vyšplíchlo vedle do hrnce s polévkou,“ vypráví majitel, který se pustil i do složitějších úprav.
Do vozu například vrátil původní třístupňovou převodovku místo čtyřstupňové, kterou do Rapida namontoval předchozí vlastník. Nechybějí ani původní detaily, jako je nastavitelná roletka u zadního okna nebo lankem ovládaná clona před chladičem, pro rychlejší zahřátí motoru v zimě.
Na autě je jen pár věcí navíc: například sice neoriginální, ale pochopitelně dobové, a navíc snadno snímatelné ukazatele směru. Vůz původně disponoval jen nenápadnými výklopnými páčkami, které by řidiči v současném provozu snadno přehlédli.
„Protože s autem běžně jezdím, mám tam i denní světla, nenápadně schovaná nad hlavními reflektory. A kdybych náhodou potřeboval couvat v noci, vyndám z kufru magnetickou svítilnu, kterou si můžu přichytit na nárazník,“ popisuje Strouhal.
Zajímavým prvkem výbavy je také lampové rádio značky Mende. V autě je od začátku, objednal si ho totiž už první majitel.
Ten současný s renovovaným Rapidem za 10 let najezdil 24.600 kilometrů, nejdál byl ve Švýcarsku, když si splnil sen o cestě do Alp. Jen v zimě je vzácný veterán v klidu, pan Strouhal ho přece jen v tomto období schovává do garáže.
Z dnešního pohledu je úsměvná také "povinná výbava", kterou Strouhal v autě vozí. Kufr je nestále naložený hromadou dílů, kdyby přece jen vzorně udržovaný exemplář během jízdy něco potřeboval. „Vozím s sebou nejen původní náhradní kolo, ale i těsnění pod hlavu, cívku, svíčky, klínový řemen a dostatek nářadí. Tak se dřív jezdilo úplně běžně, musím brát ohled na to, že má Rapid svá léta. Ale pořád mě baví a mám pocit, že jízda baví i to auto,“ uzavírá Miroslav Strouhal.
