Rozhovor s Filipem Sajlerem: Nechápu lidi, kteří jezdí sto přes vesnici

Rychlost mu tak učarovala, že už čtyři roky navléká kromě kuchařského rondonu a manažerského obleku i závodnickou kombinézu a jezdí nejen české mistrovství do vrchu, ale i evropský šampionát. K tomu dokázal rozběhnout u nás nebývalý projekt dobrého jídla a potravin na jednom místě. Právě v jeho Pankráckém rynku jsme si s ním dali schůzku.

Dřív jste vařil, nebo řídil?

No určitě vařil! I když, ono to může být i opačně. Už od deseti jsem občas na polní cestě s tátou vyzkoušel žigulíka. Pokud se tohle dá brát jako řízení, dřív jsem řídil, než vařil.

V kolika letech jste získal řidičák?

Hned jak to šlo. A udělal jsem ho napoprvé. Tajný trénink s tátou přinesl ovoce.

A první kilometry?

Pochopitelně že jsem při první příležitosti tátovi zboural auto. Myslím, že to byl Opel Kadett. Přední světla, kapota. Byl jsem moc rychlej na brzdy. Vyjel jsem od baráku na Smíchově a za deset minut byl s rozbitým autem zase doma. Ale vůz byl pojízdný.

Jaké auto jste si pořídil první?

Volkswagen Polo první generace. Hodně ojetý. Dokonce tak, že jsem si vlastně koupil auta dvě. Jedno mělo dobrou karoserii, druhé motor, tak jsem to dal dohromady. Aspoň jsem se na tom zdokonalil jako mechanik. Táta je povoláním automechanik a hodně mě naučil. Dost mě to bavilo. Kdybych nedělal to, co dělám, bylo by to hezké povolání.

Je pro vás vůz víc než kus plechu?

Určitě. Auto musí mít něco, co mi dělá radost. Já nepotřebuju mít prestižní model, nad kterým by ostatní vzdychali. Pro mě je rozhodující, abych s ním byl já spokojen, abych se do něj těšil. A je jedno, jestli mi tu radost udělá trabant nebo mercedes. Hlavně když mi přináší emoce.

A vaše první polo vám jich dodávalo dostatek?

Bylo skvělé. Z dnešního pohledu to byl možná střep, ale na začátek na učení ideální.

Co následovalo?

Pak jsem měl Mercedes W 115. To bylo auto mého dědy. Po něm ho měl bratranec a od něj jsem si ho koupil já. Dokonce jsem s ním jel do Německa za prací a na benzinových pumpách jsme budili zaslouženou pozornost. Lidé zamačkávali slzy.

A dál?

Kadett. Docela skok. Ale já vždycky chtěl Kadett GSI. Na ten jsem neměl, ale koupil jsem si takovou nižší řadu. Bylo to pěkné, sportovní, ale jen s šestnáctkou pod kapotou. Tím jsem si tehdy udělal velkou radost. Po kadettu jsem si pořídil astru druhé generace. Moc se mi líbila. A pak, protože jsem už chodil se svojí dnešní ženou Gábinou, následovala zase astra, ale už OPC. A to bylo auto, které mě strašně bavilo. Jo, vlastně mezitím jsem měl ještě Alfu 147. To by mě mrzelo, kdybych na ni zapomněl. Sloužila dobře.

Už končíte?

Kdepak. Pak následovalo Audi A3. To auto jsem měl dlouho půjčené od závodníka Petra Vojáčka a pak jsem ho teprve koupil. Prodal jsem ho bráchovi a koupil si opět od Petra Vojáčka BMW 330d. To mi pak zmizelo v plamenech, když Petrovi shořely v Máslovicích garáže. Tak jsem si pořídil Alfu Romeo Brera. Krásné pohodlné auto na dlouhé cesty. Ale jen pro dva. Na breru navázala červená Alfa 159. A potom přišly lahůdky. Společně s tchánem jsme si koupili Alfu 4C a Astru OPC Nürburgring Edition. Alfa 4C, to je óda na automobilovou radost. Jedno z nejlepších aut, v jakém jsem kdy seděl. Úžasné emoce, skvěle se řídí. Závoďák, přitom pohodlný. Nevymlátí z vás duši.

Auta hodně točíte, přitom mluvíte o emocích. Jak se vám pak prodávají?

Docela lehce. Mám ta auta rád, ale všechno má svůj čas. Člověk něco pozná a brzy má chuť na něco nového.

Čím jezdíte teď?

Mám BMW M 135i. Většinu aut jsem si kupoval ojetých, ale tohle jsem si pořídil nové. Jak jsem plný obdivu k tvůrcům Alfy 4C, tak tady také před konstruktéry smekám. Je to malé, svižné, neuvěřitelné auto. Vydává ty správné zvuky a je v něm skvělé svezení.

Myslíte si, že jste nejrychlejší kuchař v republice?

Tak to nevím. Na normálních silnicích určitě ne, na závodních tratích možná.

Jak dlouho vlastně závodíte?

Letos jsem absolvoval čtvrtou sezonu. K vrchům jsem se dostal přes manželku. Ono co dělat jiného, když žena je úspěšná závodnice, stejně jako tchán Martin Jerman, který byl dokonce mistrem Evropy.

To jste začal dost pozdě.

Být při závodech opravdu rychlý a něco dokázat je strašně těžké. Jezdím ve skupině N a tam je konkurence asi největší. Musíte mít nejen talent, ale také něco najezděno a k tomu dobré nářadí. A nakonec stejně rozhoduje hlava. První sezona skončila hrozivou havárií tchána. Když bourá někdo blízký, je to hrozný. Strašně vás to zasáhne. Další sezonu se vybourala Gábina, to bylo ještě horší. To jsem měl pocit, že bychom se na to měli raději vykašlat. Minulou sezonu mi zase vůbec nejelo auto. Až letos mi dal Martin Komárek Mitsubishi Lancer Evo X do skvělé kondice. Fungovalo auto, občas začal fungovat i ten článek mezi volantem a sedačkou a já si vyjel třetí místo v ME v německém Glasbachu. Několikrát jsem letos porazil jak Martina, tak Gábinu, což pro mě moc znamenalo. Jezdí dlouho, umějí to. Gábina závodí deset let, Martin patnáct.

Jaké to je, když vás poráží vlastní manželka?

Je skvělá, jsme ve stejném týmu, přejeme si navzájem úspěch. Ale vyhrát chce každý, jinak by to člověk nedělal.

Boural jste při závodech?

Jen jednou jsem měl malinký ťukaneček v Lanškrouně. Zasekla se mi spojka. Snažím se jezdit co nejrychleji, ale nechci bourat. Když chcete vyhrát, v první řadě musíte dojet do cíle. Na prvním místě mám tedy bezpečnost. Zbytek rodiny, Martin a Gábina, jsou impulzivnější, dokážou víc zatlačit, a občas to nevyjde. Ale mají na to srdce. Kopec, to je sprint, nesmíte udělat žádnou chybu, rozhodují setinky. Každé prořazení vás stojí umístění.

Jaký jste řidič?

Dřív jsem býval trochu divočejší, ale teď už jsem se uklidnil. Možná i díky závodům. Mám sice rád rychlá auta

a rychlou jízdu, ale nevyhledávám nebezpečí. Nechápu lidi, kteří jezdí sto přes vesnici. To mi přijde jako úchylárna.

Zrovna nedávno jsem někde na okresce předjel auto, pak byla vesnice, předpisově jsem ubral a on mě šmiknul

stovkou. To mi hlava nebere.

Jak jste na tom s body?

Zrovna cestou do Glasbachu mi na kontě přistály dva. Na dálnici mi naměřili 153 km/h. Takže zase nic dramatického. Ale stálo to dva tisíce a body. Jel jsem zrovna Alfou 4C a tam člověku noha ujede lehce.

Co vás na silnicích štve?

Řídil jsem na celém světě, ale u nás je stupeň agresivity a bezohlednosti na silnici asi nejvyšší. To i v Itálii nebo Španělsku to má aspoň nějakou úroveň, šarm.

Máte vysněné auto?

Jednou bych chtěl porsche, to je pěkný auto. Líbilo by se mi GT3.

Jak je důležité jídlo za volantem?

Určitě je, kdo není najedený, je nervózní. Nejsem ale příznivcem jedení v autě. Lepší je někde zastavit a dobře se najíst.

Filip Sajler

• Narozen: 8. července 1979
• Rodinný stav: Ženatý, manželka Gabriela, dcera Sophie
• Povolání: Šéfkuchař, podnikatel, moderátor
• Největší profesní úspěchy: Vařil mj. v předních restauracích v Německu, Singapuru a v USA. Gastronomii a hotelnictví vystudoval na vysoké škole a má titul Ing. Několik let byl členem Českého národního týmu kuchařů a získal řadu medailí z mezinárodních soutěží. Je spolumajitelem firem Perfect Catering a Perfect Canteen. Letos v Praze na Pankráci otevřel kulinářské centrum Pankrácký rynek. Od roku 2005 uvádí pořad o vaření Kluci v akci v České televizi. V roce 2010 soutěžil společně s profesionální tanečnicí Veronikou Šmikovou v tanečním klání StarDance.
• Závodní kariéra: Poslední čtyři roky se účastní závodů automobilů do vrchu jako součást týmu Liqui Moly Racing, v němž je společně s manželkou Gabrielou a jejím otcem Martinem Jermanem. Na kontě má řadu medailových umístění v domácím i evropském mistrovství.

Autor: Zbyšek Pechr, Svět motorů