Rozhovor s malířem Pavlem Holým: Malovat auta bývalo nedůstojné téma

Potkali jsme se na říjnové výstavě No Photos v pražském sídle Autoklubu ČR. Tam jsme zprvu nemohli uvěřit, že za vystaveným Bugatti T37 z roku 1926 není zrcadlo, ale zadní část auta je namalovaná. Jeho autor, akademický malíř Pavel Holý, takových hyperrealistických obrazů s motivy aut vytvořil přes šedesát. Slovo dalo slovo, a tak jsme se sešli v umělcově pražském ateliéru, abychom o jeho tvorbě zjistili víc.

Proč malujete především auta?

Zajímá mě veškerá technika – od vespy až po stotunovou parní lokomotivu. A auto? To je přece nejkomplexnější výtvor lidského ducha – baví mě celý život, ať mi bylo pět, nebo padesát. Učarovala mi už v dětství, když jsem zhruba ve třech letech objevil pastelky. Bohužel z mých raných pokusů se mnoho nedochovalo, nejstarší je kresba autobusu RTO ze školního sešitu z 1. třídy. Jinak jsem za kreslení dostával hlavně poznámky.

Rozhovor s malířem aut Jurijem Ševčukem: K malování mě přivedl Svět motorů

Jak to?

Když mě vyučování nebavilo, kreslil jsem si. A to bývalo často. Rostlo to se mnou dál. Stále více jsem se ponořoval do sledování a malování detailů. Prostě hyperrealismus. Už na střední uměleckoprůmyslové škole jsem se pořád nimral s detaily. Tomu chtěl profesor zabránit, a tak mi zabavil všechny ostré školní tužky. Někde sehnal takovou tu tlustou tesařskou a jen s ní jsem směl na jeho hodinách kreslit. Jenže já jsem ho převezl. Švýcarským armádním nožem, který jsem dostal od maminčina bratra, jsem ji ořezal tak, že měla špičku jako normální tužka, a kreslil jsem detaily dál. Když to profesor viděl, rezignoval a už mě nechal být.

Svět motorů 46/2021

Pak už jste měl klid?

Kdepak, aut a techniky jsem se nevzdal ani na Akademii výtvarných umění, kde jsem studoval v ateliéru klasických malířských technik u profesora Zdeňka Berana. Ten mě v mé zálibě v technice podporoval, nevadilo to ani rektorovi akademie Milanu Knížákovi. Ostatním profesorům jsem ale moc do oka nepadl – malovat auta bylo v té době cosi nepatřičného, jakési nedůstojné téma. Mně ale portréty, akty nebo krajinky nikdy moc nešly. Nakonec mě nechali dělat, co mě baví, jen to auto v tom muselo být trochu schované.

Nějaký drobný podvůdek?

Tak trochu, jako diplomovou práci jsem namaloval starý rezavý hvězdicový motor z letadla. Oponent jej ale považoval za družici v kosmu, a tak jsem ho u toho nechal.

Rozhovor s Františkem Ringo Čechem: Můžete jet sebelíp, nabourá vás idiot

Máte nějaký malířský vzor?

Je jím Theodor Pištěk. Dokázal vytáhnout obrazy aut a techniky vůbec ze zadních stránek časopisů až do galerií. Stejně jako on si myslím, že auto je umělecké dílo samo o sobě. A taky jsem se díky citu pro krásu automobilových karosérií sblížil s Václavem Zapadlíkem. Dnes spolupracuji s Pavlem Feiglem a jeho Feiglgallery. Oba obdivujeme stará anglická auta a máme podobné názory na malířství a umění vůbec. První velkoformátové obrazy vznikly na objednávku právě pro jeho galerii. Byly úspěšné, a tak jsme je začali nabízet i jiným sběratelům a milovníkům krásných automobilů.

Jaké vozy si k malbě vybíráte?

Auto se mi musí líbit. Imponují mi vozy z let 1955 až 1975, kdy skončila výdřeva a nastoupily samonosné karoserie. Už na dálku jste poznal, co proti vám jede. Byla to doba absolutně svobodná, co si designér vozu vymyslel, to mu tam dali. A šlo to do výroby. Nehledělo se na spotřebu ani aerodynamiku. Líbil se mi třeba Renault R12 z roku 1968, Citroën DS, Rover 3500 nebo Maserati Indy. Z našich aut pak první verze Škody 1000 MB. Krásný byl třeba ještě Fiat 131 Mirafiori, ovšem nástupce Regata už ne. To už totiž začala dominovat úspora paliva a unifikace dílů, ekonomie, ergonomie – v současnosti tak auta od sebe skoro nerozeznáte. Proto musí mít dnes na víku kufru půlmetrový nápis, abyste poznali, copak to stojí v koloně přímo před vámi. Kdysi přitom stačila patnácticentimetrová cedulička.

O budoucnosti autoprůmyslu s ekonomem Radovanem Vávrou: Elektromobilů bych se nebál

Pro koho ty staré kousky malujete?

Jsou to všechno fandové vozů z let designové svobody. Jedna část zahrnuje ty, kdo milují svoje staré auto, jež by chtěli mít v obýváku, ale manželka je proti. Tak jim ho namaluji, aby ho mohli mít na očích i u krbu v pantoflích. Druhou skupinou jsou pak lidé, kteří se zamilovali do nedosažitelného vozu. Třeba Auto Union Type C, kterého jsou na světě jen tři vystavované exempláře. Ti je mají doma, dalo by se říci, jako živé.

Vaše obrazy jsou charakteristické tím, že jsou k nerozeznání od fotografií. Jak to děláte?

Je to způsobem malby. Používám olejové barvy a technikou se držím starých mistrů ze 17. až 19. století. Však jistě znáte portréty knížat a hraběnek snad z každého zámku u nás. Technika malby je velmi podobná – štětec, barva, lněný olej. A maluju tak, že kdyby k obrazu přišel slepec a sáhl na něj, zeptal by se, jestli je už obraz hotový, nebo jsem ještě nezačal. Právě hladkost také vyvolává dojem, že se jedná o velkoplošné fotografie. Držím se ještě další zásady – aby nově malovaný obraz byl minimálně stejně tak dobrý jako ty, které jsem už namaloval. Ty starší visící v ateliéru mi ukazují, co už umím, a tak se snažím posunout.

Obrazů s auty jste vytvořil na šedesát. Vedete si přesnou statistiku?

To ne, ale rozhlédněte po zdech v ateliéru a podívejte se na vitríny s modely aut. Po každém prodaném kousku se odměním a z honoráře si koupím nějaký model, který se mi líbí. Místa na ně mám pořád dost.

Rozhovor s Alexandrou Udženijí: Auta mám strašně ráda

Pavel Holý (1968)

Akademický malíř pracuje v současnosti pro Vojenský historický ústav. Je autorem například kamufláže prezidentského airbusu či letounu Alca. Ten vypodobnil do podoby spitfiru, s kterým létal za války generál František Peřina. Spolupracuje také s Retroautomuzeem ve Strnadicích, kde se podílí na tvorbě expozic.