Rozhovor s malířem aut Jurijem Ševčukem: K malování mě přivedl Svět motorů
Jurij Ševčuk z Ukrajiny, tvořící pod jménem Yuriy Shevchuk, se v Česku stal mezinárodně uznávaným malířem automobilů. Spolupracují s ním osobnosti motoristického světa, konstruktéři, výrobci aut i slavní závodníci.
Co malování aut obnáší a jaká cesta vede k tomu, aby se tím člověk dokázal uživit? Obrazy aut musejí mít atmosféru, dýchat pohybem a reálný musí být i děj okolo nich. Tak to vnímá Jurij Ševčuk, s nímž jsme se sešli v motoristické kavárně a minigalerii Café McQueen, jen kousek od pražské Národní třídy.
Jak dlouho malujete auta?
Už je to přes patnáct let. Z New Yorku se mi ozval spolužák z Umělecké školy v Kyjevě. Napsal mi, že by chtěl svoji prodejnu náhradních dílů na vozy Porsche vyzdobit obrazy modelů této značky. Namaloval jsem tři obrazy modelu 356. Kamarád byl nadšený a hned je koupil. Auta ze Západu jsem ale sledoval už v Kyjevě a doma je maloval od dětství. Ale jen podle fotek z katalogů, běžné záběry třeba ze závodů byly chápány jako oslava kapitalistického způsobu života, tudíž se v tehdejších časopisech vůbec neobjevovaly.
Přesto jste se k nim dostal. Jak?
V tehdejším Sovětském svazu jezdily jen moskviče nebo záporožce, třeba Tatra 603 byla jako zjevení a možnost naživo vidět západní auta jako BMW nebo mercedesy byl jen sen. A to nemluvím o formuli 1 či rallye, ty nás zajímaly nejvíc. Sháněli jsme proto zahraniční katalogy a časopisy. Tak se mi dostal do rukou i Svět motorů z tehdejšího Československa, který jsem si hned chtěl předplatit. Ale vůbec to nebylo snadné.
To úřady povolovaly i takovou věc?
Samozřejmě. Musel jsem na KGB opakovaně vysvětlovat, proč si chci takový časopis kupovat. A když mi pak začal chodit, směl jsem si ho vyzvednout jen na hlavní poště v Kyjevě, a ještě po předložení občanského průkazu. To mi jako dospívajícímu klukovi z desáté třídy se zájmem o auta dost vadilo. V tehdejších sovětských automobilových časopisech byly jen návody na stavbu různých „samodomo“ vozítek.
Zkusil jste alespoň to?
Ovšem, to nešlo pominout. Podle plánů z časopisu Modelist konstruktor jsme s kamarády zkoušeli postavit buginu s motorem 350 cm3.
Jak to šlo?
To byste musel znát situaci v tehdejším Sovětském svazu. Nic nebylo ke koupi, benzin byl na talony a plány tedy vlastně k ničemu. Ale jen do okamžiku, než jsme zjistili, jak vším dokáže zahýbat vodka. Za láhev nám dělníci v okolních továrnách připravovali podle plánů díly, šasi bylo z invalidního vozítka, něco jako českého velorexu, a motor jsme měli ze starého motocyklu.
Kde jste na to brali peníze?
Sbírali jsme ovoce, rubly vydělané za jeho prodej jsme na čerpačkách vyměňovali s řidiči za talony na potřebný benzin. Nakonec jsme buginu skutečně s kamarády v garáži za naším domem postavili a párkrát jsem se s ní i projel. Ale žádné závody, to prostě v tehdejší době na Ukrajině nešlo. Jezdili jsme proto v lese za městem, naštěstí nás nikdo neudal. Konstruktérem aut jsem se ale nestal, táhlo mě to k malířství a designu. Proto jsem se z lidové školy umění hlásil na vysokou školu uměleckého směru.
Jak jste uspěl?
No, šlo to jako všechno v tehdejším Sovětském svazu. Přijímací zkoušky jsem sice udělal na výbornou, ovšem přednost dostaly děti režimních malířů, takže jsem přijat nebyl. Umožnili mi ovšem jít studovat architekturu, stal jsem se tedy architektem. To už jsem ale věděl, že v Sovětském svazu žít nechci.
Co jste udělal?
Na Ukrajině byla po rozpadu Sovětského svazu špatná ekonomická situace – jako vystudovaný architekt jsem se domníval, že v cizině budu mít větší šanci sehnat pořádnou práci, která mě bude bavit, a lépe uživím rodinu. Proto jsem na počátku 90. let vycestoval do Prahy. Tady jsem ovšem mohl pracovat jen jako člen architektonické kanceláře, nikoli sám na sebe, a to nebylo nic pro mě. Po několika letech marného snažení o samostatnou práci jsem proto oprášil svou vášeň, malířské náčiní a začal se živit jako malíř. Připojil jsem se třeba ke skupině umělců a na Karlově mostě prodával své malby – převážně pražská zákoutí. Ovšem láska k motorismu mě v roce 2005 zavedla k malbám aut, kterým jsem se začal věnovat naplno. Do března roku 2020 jsem měl úspěšnou galerii na Pohořelci vedle místa, kde bydlela závodnice Eliška Junková, ale kvůli koronaviru jsem ji musel uzavřít. Dnes tak moji práci můžete vidět například tady v Cafe McQueen Automotive gallery nebo na mých webových stránkách.
Jaké byly vaše první kroky k malování aut u nás?
Objížděl jsem různé motoristické závody a tvořil podle fotek, které jsem si tam sám pořizoval. Snažil jsem se zachytit nejen samotný vůz v pohybu, ale i atmosféru okolo, žádné omalovánky. Ty obrazy prostě žily. Vešel jsem do povědomí, například motoristická přehlídka Legendy mě oslovila, abych tam vystavoval obrazy. Přidávaly se další akce, i se starými auty. Moje plakáty zvou třeba na závod Zbraslav–Jíloviště nebo 1000 mil československých již řadu let. Pak jsem se rozhodl působit i v zahraničí. Navštěvoval jsem veteránské podniky, třeba Mille Miglia v Itálii, nebo výstavy starých aut, například Rétromobil v Paříži či podobné velké podniky v Německu, kde vždy byly i výstavy obrazů. Tam jsem se postupně začal prezentovat. Díla se líbila, díky tomu jsem se seznámil i s konstruktéry, závodníky či výrobci renomovaných automobilových značek.
Tedy jednoznačný úspěch?
Ano, získal jsem řadu přátel, namaloval portréty s jejich oblíbenými stroji. Třeba Miku Häkkinena, Joachima Stucka, Jochena Masse či Ferdinanda Porscheho. Vytvořil jsem na zakázku i postavy minulosti jako Caracciola, Senna nebo Steve McQueen na jeho závodech v Le Mans. I díky tomu jsem dva roky působil jako konzultant k dnes již kultovnímu filmu Le Mans 66. Nebo pro muzeum Mercedes-Benz ve Stuttgartu jsem namaloval obraz Mercedesu W113 280 SL, zvaného Pagoda. Dostal se i do oficiální knihy o tomto modelu. Pečlivě jsem dbal, aby na obraze souhlasily všechny detaily. Například plechové kryty na kola musely sedět ročníkově a podle modelu. Monografie bylo vytištěno jen pět set kusů, dnes je kniha mezi sběrateli tohoto modelu beznadějně rozebraná.
Jaký jste řidič?
Řídím podle pravidel, ale musím si hlídat rychlost, už jsem dostal i vyšší pokuty, třeba za dvacet kilometrů přes limit. Neumím jezdit pomalu. Pokutu bez odmlouvání zaplatím, radarům se ale raději po cestě vyhýbám.
Jakým autem jezdíte?
Od roku 2005 mám Škodu Octavia Combi druhé generace se starým dobrým a velmi spolehlivým motorem 1.9 TDI. Najedu s ní na jednu nádrž až 900 kilometrů. Mám ji rád hlavně kvůli tomu, že se mi do kufru vejdou všechna plátna na výstavy. Octavia sice řidičsky nenadchne, ale je to výborný pracant. Díky své práci mám ale možnost zkoušet auta všech sportovních značek od různých sběratelů. V životě jsem viděl už velmi parádní sbírky vzácných automobilů, které nejdou ani slovy popsat, a hlavně nejsou veřejné.
Máte nějaký sen?
Líbil by se mi na práci nový Volkswagen Multivan. Byl by to ideální společník na cesty, všechno by se mi tam na výstavy vešlo a mohl bych v něm klidně i přespat, je ale pro mě moc drahý. Snem je ale jednoznačně legendární Porsche 911! Jeho tvary ani charakter mě nikdy neomrzí. A ten zvuk plochého šestiválce, to je prostě paráda.
Jaké největší plátno jste namaloval?
Běžné rozměry jsou 1,5 x 1 m. Největší plátno 2,5 x 3 m by se mi do auta již nevešlo.
Jak v autě obrazy přepravujete?
Zakázky v Česku vozím v rámu. Na delší cesty třeba na zahraniční výstavy musím všechny sundat z rámu a smotat do rolí. Je to komplikovaný a zdlouhavý proces.
Kolik obrazů aut jste namaloval?
Okolo 450.
Kolik vaše díla stojí?
U akvarelů začínám na 25.000 Kč. Olejové malby jsou dražší, od 40.000 korun nahoru.
Jak dlouho trvá takový obraz namalovat?
Pracuji prakticky pořád. Nad svou profesí přemýšlím neustále. Pokaždé když chci namalovat obraz, je potřeba si ho dobře rozvrhnout, trošku se vnořit do atmosféry daného auta nebo závodu a pak malovat. Nejdříve se maluje tužkou, poté je potřeba obraz vybarvit. Není to jednoduché, pokud chcete mít perfektní výsledek. Vybarvit akvarelovou malbu mi trvá klidně i 60 hodin a olejomalbu i více než 120 hodin. Záleží mi na kvalitě, proto chci mít perfektní obrazy. A je jedno, jak dlouho to bude trvat.
Jste doma spíše na Ukrajině, nebo v Česku?
Tady v Česku. Žiju tu už třicet let, vlastně celou druhou polovinu života. Na Ukrajinu a do Kyjeva jezdím jen na návštěvu dvakrát třikrát za rok.
