Rozhovor s Tomášem Tomečkem: Sám v poušti

Africa Eco Race je dálková soutěž, která letos oslavila desáté jubileum. Vede po územích kopírujících trasy africké podoby původní Rallye Dakar. Ta se jela v Africe naposledy v roce 2007. Letos vedla Marokem, Mauritánií a Senegalem. Končila tradičně u legendárního Růžového jezera v Dakaru.

Jak hodnotíte letošní ročník podniku Africa Eco Race?

Byl jedním z nejpovedenějších, možná nejlepší. Když jsme tady byli poprvé v roce 2011, pořadatelé to ještě tolik neuměli, ale postupně se naučili a dělají to moc dobře. Postavili krásné tratě.

Co vás vede k tomuto prohlášení?

Vzpomněl jsem si, jak kdysi sportovní ředitel soutěže Patrick Zanirolli vytvořil etapu, která se jmenovala Tisíc a jedna duna. Je třeba postavit trať tak, aby to většina závodníků projela. Letos dobře odhadli kvalitu startovního pole a náročnost. Bylo to maso, ale zvládnutelné.

Proč jste se rozhodl startovat sám v kamionu?

Vždy jsem obdivoval motorkáře, dokonce jsem si v začátcích také koupil motocykl a chtěl to na něm zkusit. Nevyšlo to, a tak přišlo na řadu závodění

v kamionu a se spolujezdci. Bývali jsme v kabině tři, pak dva. Letos jsem to chtěl konečně zkusit sám. Jako bych jel s desetitunovou motorkou. Motorkáři jsou skuteční sportovci. V kamionu jsme pouze řidiči, a chtěl jsem si vyzkoušet novou výzvu.

Tomáš Tomeček, Tatra 815 a jejich úspěchy na Africa Eco Race

Ondřej Pavlůsek

Profi

1

Neměl jste obavu, zda vás pustí na start?

Stává se, že v kamionu sedí dva, ale člověk sám? To tady ještě nebylo. Nijak jsem svou myšlenku do světa neroztruboval, ačkoliv pořadatelé slíbili, že mě nechají odstartovat. Organizátoři podniku Africa Eco Race jsou benevolentnější, navíc jde o pamětníky původního odkazu zakladatele Dakaru Thierryho Sabina.

Co říkali vaši soupeři?

Usmívali se. Při slavnostním startu v Monaku to byly spíše výrazy chápavé, V Dakaru už obdivné.

Jak se k vám chovali protivníci v průběhu rallye?

Bylo úžasné sledovat, jak se mi snaží všichni pomáhat. Jeden nizozemský motorkář mi půjčil rezervní převíjecí zařízení pro roadbook, protože moje nebylo funkční.

Proč jezdíte s tatrovku bez řady elektronických vymožeností?

V Tatře Kopřivnice jsem vyrostl a s touto značkou je spojený můj život. Nikdy jsem netajil, že nepatřím k příznivcům elektronických vymožeností.

Vyhovuje mi, když je všechno tak, jak má být ryzí technika a mechanika osmsetpatnáctky. Takové je moje auto.

Troufl byste si na sólovou jízdu v jiném kamionu?

S vozy mých letošních soupeřů nebo s jiným kamionem ne. Neumím si představit, jak bych reagoval, kdyby na mě nějaký senzor začal blikat. Co s tím v poušti? Zlatá mechanická tatrovka, kterou znám do detailu.

Jak kvalitně jste měl připravený letošní roadbook neboli itinerář?

Naprosto bez problémů. S výjimkou první etapy nebyl problém. Na začátku se mi papír převíjel trochu rychleji, ale od druhé etapy už to bylo naprosto v pořádku. Dříve jako navigátor jsem si v itineráři nic nezvýrazňoval, ale tentokrát to bylo nezbytné. Byl jsem přece v autě sám a musel se soustředit na řízení.

Co jste tedy s itinerářem každý den dělal?

Červenou barvou si vyznačoval místa, která byla třemi vykřičníky označena jako nebezpečná. Stejným způsobem byly zvýrazněny úseky, kde se měnil azimut další trasy. To je totiž zásadní pro to, aby člověk nezakufroval. Terén se může změnit, ale směr jízdy zůstává zachovaný.

Nikdy jste během šesti tisíc kilometrů nebloudil?

Pouze jednou jsem asi o padesát metrů minul průjezdní bod, to bylo všechno. Jinak nebyly žádné problémy. Satelitní navigace GPS byla naštěstí dobře seřízená a při průjezdu kolem každého vyznačeného bodu na papíře se kalibrovala. Měl jsem tedy údaje na GPS i v itineráři neustále správně číselně sladěné.

Dojížděl jste vždycky za světla?

Pokaždé, vždy šlo nejdříve na řadu auto. Mechanici se věnovali jeho údržbě. Dělal jsem si přípravu itineráře na další den a klukům občas pomohl,

když potřebovali. Kolem osmé jsme šli všichni na večeři a v půl deváté byl brífink na další den.

Co se dělo na tomto brífinku?

Ředitel soutěže Jean-Louis Schlesser nebo jeho asistent René Metge nás upozorňovali na důležité úseky trati, nebezpečná místa a sdělovali nám kód GPS. Ten je nutné zadat, aby se na displeji objevily body, kterými musíte projet. Jinak vás čekala penalizace. Spát jsme s kluky chodili před půlnocí a vstávali nejdříve po šesté ráno.

Nebylo vám v kabině smutno?

Když jsem jezdil s navigátorem, pořád na mě mluvil. Teď byl v kabině klid, vše jsem řešil po svém. Kritická místa se mi vždy podařilo odhadnout včas

a užíval jsem si jízdu, písek a duny.

Jak je česká značka vnímána pořadateli?

Česká Tatra má za roky v Africe Eco Race vynikající jméno. Kromě mého závodního zde fungují dva pořadatelské kamiony. Jako srdcový tatrovák z toho mám samozřejmě radost.

Měnil jste někdy sám pneumatiku?

Používám zvedací vaky, které stačí dát dva na sebe, na to dřevěnou desku. Pustím do nich vzduch a auto se nadzvedne. Výměna trvala kolem patnácti minut. Za celou soutěž jsem se do téhle situace dostal pouze jednou.

Měl jste během dne při řízení a současně navigování sebe sama čas na jídlo nebo se napít?

Jedl jsem energetické tyčinky a ovoce, která dostávala každá posádka před startem etapy. Pil jsem pouze vodu. Žádnou kolu, kafe ani pivo. Musel bych častěji zastavovat a odskakovat si. Toho jsem se chtěl vyvarovat, abych neztrácel čas. První pivo přišlo na řadu až v dakarském cíli.

Užil jste si pohled na tamní proslulé Růžové jezero, součást legendy Rallye Dakar?

Ve chvílích, kdy jedu s autem kolem něj nebo u něho stojím, mě přepadne nostalgie. Byl jsem tam počtrnácté, a ten pocit mi nikdy nezevšední.

Vzpomenete si ještě na předchozí zážitky z Afriky?

Bezpochyby. Především na ročník 1998, kdy dvě naše posádky Tatry přepadli teroristé. Na hlavně samopalů, kterými nás tlačili do krku, se nedá

zapomenout.

Potkal jste se i letos s vojáky?

Každý den hlídali bivak, ale bylo to jen preventivní opatření. Nepamatuji si, že by za dobu mé účasti v této rallye došlo k incidentu.

Proč jste příznivcem myšlenky Afri ky Eco Race?

Závodění je ryzí, mám ho rád. Nikdo ze závodníků nemá za sebou marketingové týmy, které se snaží dokazovat, kdo je lepší. Všechno je tady lidštější a bez komerce.

Hovoří manželka: Tomáš je srdcař

Paní Lada Tomečková je matkou čtyř dětí a svému muži důvěřuje. Nedělá to však bezhlavě, což dokládají její slova. „Tomáš je ohromný srdcař, ale nedělá ukvapená rozhodnutí. Záleží mu na rodině, což nadřazuje nad své závodění. Když za mnou přišel s tím, že pojede v kamionu sám, já se jen jsem zeptala: „Jseš si jistý, že neohrozíš naši rodinu?“ Řekl že ne a já mu věřila. Ještě nikdy jsem se nezmýlila.