Střílí se, zůstaň v autě! Zahraniční zpravodaj Novotný popsal cestu do válečné zóny

Napsal poslední věnování a podpis fanouškovi do své nové knihy Proč Alláh stvořil kalašnikov (sice místo největšímu punkerovi v Čechách dal slovíčko nejvyššímu, třebaže pán měřil kolem 180 cm, ale to nevadí, autogramiáda se na mezinárodním knižním veletrhu Svět knih povedla). Pavla Pawluschu Novotného pořád někdo v pražských Holešovicích zastavuje, a proto musíme na vzduch, do klidu, bokem v areálu Výstaviště. Před zapnutím diktafonu mi ještě nabízí tykání.

Zažil jsi několik válečných konfliktů, šlo ti někdy vyloženě o život v autě?

V roce 1994 po mně střílely srbské jednotky při odjezdu ze Sarajeva přes horu Igman. A to bylo vlastně vůbec poprvé, co po mně někdo střílel. Jel jsem v kamionu na pozici spolujezdce. Posadili mě k Romovi, který tam vozil humanitární pomoc. Hodný kluk, obětavý, nepil alkohol, jen strašně kouřil, ale byl fakt sympaťák. Když na nás Srbové spustili palbu, říkal jsem si „ty vole, vyskoč z toho kamionu“. To byl první impulz. Dalších dvacet třicet vteřin jsem se modlil. Když po tobě střílí v autě, určitá bezmoc to je. Vůbec nevím, jak bych se na té silnici zachoval coby řidič. Všichni tihle šoféři mají můj nehynoucí obdiv. Mimochodem jeden z těch řidičů v konvoji byl lehce zraněný odraženou kulkou.

Rozhovor s reportérem Jakubem Szántó: Po útoku granátem jsem řídil poslepu

Tvůj kolega Jakub Szántó mi při rozhovoru říkal, že větší štáby jezdí obrněnými vozy, ale že českým novinářům často musí stačit „pouze“ neprůstřelné vesty. Je to tak?

Neprůstřelnou vestu modré barvy musíš mít, když jsi součástí armády NATO. Tam jedeš s vojáky obrněným vozem. My protože jsme Češi a trochu pankáči a taky nemáme tolik peněz, tak jsme často jezdili osobáky, a ještě namačkaní v pěti lidech. Jakub Szántó dlouhý, já tlustý: a takhle jsme třeba protrpěli výpravu do Islámského státu. Teď si uvědomuju, že byla snad horší cesta do Mosulu než pak konkrétně situace na místě, kde se válčilo. Například v Iráku nás vozil starší chlápek, milý veselý Kurd, který měl klasický nepancéřovaný osobák, a navíc nenosil ani neprůstřelnou vestu.

Na území takzvaného Islámského státu po tobě nestříleli?

U Mosulu po nás stříleli, ale to jsme byli přesednuti do vojenských jednotek.

Jak vypadá cesta třeba právě do Mosulu, respektive válečné zóny?

Nejdřív se jede velmi dlouho přes checkpointy, kde tě otravují, chtějí prachy, hrají si na důležité. Nakonec absolvuješ poslední checkpoint, tam nálada houstne, panuje nervozita, auta tam už jezdí rychleji. Potkáváš povětšinou auta s korbou, kde jsou přivařené kulomety. A poté už se blížíš k válečné zóně. Často to bývá tak, že buď jdeš pěšky, nebo tě vezmou do vojenského konvoje. Pálí na tebe, poněvadž jsi součástí konvoje, běžně totiž střelba probíhá naslepo, nablind. Pokouší se tě prostě zastavit.

Neříkej, že v těchto momentech nemáš strach…

Samozřejmě že mám. Ale když sedíš v autě, co bys udělal? Vyskočil za jízdy? Rozeběhl se pryč? To mě naučila hned ta první střelba v Sarajevu, kdy mi došlo, že je lepší zůstat uvnitř v autě.

Mate Rimac vysvětluje: Bugatti je šperk, Rimac šílenost!

Naložili tě někdy do kufru?

Mě ne, ale kolegu v Americe jsme tam dali, když jsme jeli do hospody ve washingtonském Georgetownu. Ale ty jsi asi myslel válku, tam nikdy. Pokud se budeme bavit o zajímavých místech pro převoz, kouzelná je na tohle Afrika se svými narvanými autobusy. Jel jsem totálně narvaným na jednu misi. Sjíždím k jezeru Malawi v Tanzánii, autobusák najednou zastaví a povídá, ať počkám na další auto. Odpovídám: Myslíte autobus, co? Trval na slově auto. To už mi začalo být trochu (víc) podezřelé.

Co se dělo dál?

Hlavně se začalo stmívat, v hlavě mi běželo, že mě sežerou lvi. Naštěstí se po nějaké době objevil totálně naložený starší náklaďák. Jak si to člověk představí z filmů. Řidič zastavil, zeptal se, jestli jedu dolů. Tak mě naložil, lidé se drželi sítě, tak jsem ji chytl taky. Míhalo se mi hlavou – já ne zrovna hubený, starý člověk, kterého nadto táhne k zemi těžký bágl, se tady mám držet sítě. Bál jsem se taky, že mě postihne infekce, která rozežírá tělo zevnitř a pochází právě z jezera Malawi. Po několika kilometrech jsem zaplaťpánbůh přestoupil na autobus, který skutečně připomínal autobus. Ne že bych trávil jízdu na sedadle, ale už to jistá měřítka sneslo. V Africe jsem vůbec jezdil prostředky, kam se nashromáždilo minimálně dvakrát tolik lidí, co se tam oficiálně mělo narvat. Viz moje jízda Peugeotem 404 v deseti lidech.

A co se stane, když se takový „autobus“ rozbije? Dojel jsi vždycky?

Dojel! Tam pobíhají všude olejoví muži, kteří jsou nejlepší. Fakt profíci. Nějak to zázračně vždycky stlučou, tam by se měli učit čeští automechanici, protože jde o mistry improvizace. Používají různé lešenářské trubky a další věci, co kde najdou.

My se za čínský původ nestydíme! Rozhovor s Eduardem Šlampou o motorkách a čtyřkolkách CFMOTO

Kde jsi zažil nejhorší silnice na světě?

V Rusku. Možná to není úplně fér, protože jsem tam byl někdy v osmdesátých letech, a ještě na venkově. Byly fakt ale příšerné! Jinak co se týká napínavých zážitků, ty se dostavují podle mě v Himalájích. Přesuny v horských průsmycích zaberou moře času, nota bene pokud padají závěje kamenů. Když je špatné období, hodně prší, čekáš třeba šest hodin, než buldozer odklidí cestu od zmíněných šutrů a hlíny. Cesta, která má dvě stě kilometrů, tak klidně trvá den. Dlouhé trasy jsou však oblíbené: řada nadšenců takhle jezdí na motorkách vyhlášené značky Royal Enfield a nebudu přehánět, když řeknu, že tam jde často o život.

Vyzkoušel sis jízdu na motorce v Himalájích?

Mně stačila jízda džípem. Když sedíš u dveří a vidíš v zatáčce čtyři sta metrů dolů, pro slabší povahy to bývá problém. Silnice jsou de facto jednosměrka. Vyhýbání se navzájem mi připadalo dramatické a fascinující zároveň. Smekám před řidiči, kteří to zvládnou!

Jaký jsi ty řidič?

Klidný. Autem jsem vesměs jezdil jen po Evropě a v Izraeli. Z Izraele se mi teď vybavuje pikantní situace. Moc mi nevoní jízda automatem, respektive jsem si na něj nikdy pořádně nezvykl. Jednou můj řidič fotograf spal, a tak jsem si vlezl za volant. Zrovna jsme protínali část palestinského území a objevila se před námi izraelská hlídka. Zastavili nás, jenže já si tam nechal „déčko“ a auto se pomalinku rozjíždělo proti dvěma (překvapeným) Izraelcům. Užuž začali sahat po zbraních, když se probudil můj fotograf a mával něco ve stylu, že „jsem jenom debil a neumím s automatem“. Dupnul jsem bleskově na brzdu a nakonec vše vyřešili v míru.

Premium

Rozhovor se záchranářem: Jak se správně chovat u…

Přepadli tě někdy?

To zas ne. Byť na checkpointech se to kolikrát jako přepadení jeví. Hlavně jsou tam neuvěřitelně otravní. Pročesávají auto. Ať už to jsou lidé z armády, milice, nebo jen samozvaní vládci vesnic, kteří si obstarali zbraně.

Jak vypadaly tvoje motoristické začátky?

Poprvé jsem jezdil před osmnáctinami. Táta mi půjčoval žigulík. Na první pokus jsem ale autoškolu neudělal. Tak jsem si dal pár let pauzu. V nějakých dvaadvaceti jsem šel k panu instruktorovi Horáznému. Ten byl skvělý! A od té doby jezdím autem. Počátky na motorce pochází z Asie, kde na nich umí snad všichni: od dvanáctiletého kluka po pětaosmdesátiletou babičku, která vozí vnoučata ze školy. Několik měsíců jsem žil a existoval v Indonésii, kde jsem se otrkal, a pak dal na jeden zátah na ostrově Flores tři sta padesát kilometrů. Což je na mě výkon!

Bez nehody?

Jo, obecně tam je dopravních nehod jako šafránu, neboť si dávají ultra pozor. Není to jako u nás, že bys očekával dodržování pravidel. Všichni se drží v šachu tak, že můžou čekat od druhého opravdu cokoli. Řeší to troubením. Ale troubením ve tvůj prospěch, například při vjezdu do zatáčky ve stylu: „Jsem tady, budeme se míjet“.

Premium

Rozhovor s Pavlem Bémem o dopravě: Praha musí mít…

Když člověk slyší troubení v Čechách, navazuje to snad kromě svatby vesměs nepříjemné pocity.

Přesně. U nás nejde o prospěšné troubení, ale spíš agresivní vytrubování.

Čím aktuálně jezdíš?

Už dvacet let Fordem Focus. S nohou na spojce, když se přistihnu, tak ji provinile sundám. Někdy si zase hraju se šaltpákou, laxně držím volant, ale žádnou velkou havárku za sebou nemám. Jsem normální motorista.

Pavel Pawluscha Novotný

Pawluscha, občanským jménem Pavel Novotný, se narodil v roce 1969. Po formativním dětství stráveném na pražském sídlišti studoval makroekonomii a později také religionistiku. Přezdívku si přivezl z Ruska, kde koncem 80. let pracoval na stavbách. Dočasně si vydělával jako hrobník, dispečer nebo copywriter a pokoušel se (neúspěšně) prorazit jako hudebník. Zkušený reportér působil nebo publikoval v mnoha českých médiích. Stihl poslední fázi balkánských válek, později dostal šanci navštívit desítky zemí na Blízkém východě, v Asii, Africe i Latinské Americe. Letos mu vyšla kniha Proč Alláh stvořil kalašnikov, shrnující jeho zážitky ze světa islámu.