TEST Ford Mondeo kombi ST-Line 2.0 EcoBlue 140 kW 8AT AWD – Snad přežije
O budoucnosti mondea se už nějaký čas spekuluje, prý ho možná nahradí crossover. Pokud bych se mohl přimluvit – zvlášť po testu verze ST-Line 2.0 EcoBlue, zůstaňte prosím u normálního mondea.
Design, interiér
Střední třída skomírá, veřejnost si žádá crossovery, SUV, do toho pořád nějaká elektrifikace… Tradicionalista mondeo to logicky nemá lehké. Současná generace tak nějak od začátku – uvedení na evropský trh se protáhlo (proti USA jsme nabrali skoro tříleté zpoždění), a když se k nám aktuální mondeo konečně dostalo, psali jsme o „ztrátě charakteru“, že už to není „naše řidičské mondeo“. Já taky. I mně přišel Ford střední třídy otylejší a v zatáčkách méně schopný. A vzhledem k vnějším rozměrům uvnitř nějaký prostorově skromnější, navíc s menším kufrem zvláštního tvaru.
Poslední nedostatky zůstaly, s věkem však mondeo nejspíš dozrálo. Evidentně muselo, protože testovaná pofaceliftová verze s novým forďáckým dvoulitrovým dieselem fungovala velmi, velmi dobře. Zatímco Standa Švarc v posledním testu psal o „prostě dobrém autě“, já budu psát o „prostě vynikajícím autě“.
Sportovnější odlišení
U modernizovaného mondea je nejpodstatnější změnou nová pohonná jednotka (což rozhodně není málo), designový facelift je minimální. Ford se prý zaměřil na větší odlišení jednotlivých variant, v testovaném ST-Line případě jsem se tedy dočkal lehce sportovnějšího vzezření, hlavně díky masce chladiče se vzorem „včelí plástve“ v černém lesku, zadnímu nárazníku s „difuzorem“, kombíku se týká také zadní spoiler. Dále jsem se mohl těšit na červeně lakované brzdiče a osmnáctipalcová litá kola, šedý kombík si však díky příplatku 27.000 Kč polepšil na devatenáctky. Asi bych neřekl, že je mondeu už skoro osm let, zvlášť v testované konfiguraci se mi tenhle kombík vyloženě líbí.
V interiéru jsem už byl o poznání méně šťastný. Neřekl bych, že se na vnitřku mondea podepsal věk, laciněji a plastově vypadala přístrojovka tohoto fordu od začátku. Modernizace sice údajně přinesla nové materiály a červené prošívání verze ST-Line taky trochu pomohlo, hlavně středový panel je však pořád dost nevzhledný. Za tlačítka na něm jsem samozřejmě velice rád, ještě by ale nemusela vypadat jako provizorní řešení z předsériového kusu. Úplně nejvíc mě však trápil volič automatické převodovky, po modernizaci reprezentovaný otočným ovladačem. Je to čiré zlo. Na změnu jízdních režimů jsem se vždy musel soustředit, nedivil bych se, pokud by se někdo třeba při parkování a neustálém popojíždění přehmátl.
Místa je v aktuálním mondeu nejvýš průměrně, vzhledem k délce přes 4,8 metru bych hlavně vzadu čekal víc místa pro nohy. A Ozzmanova slečna (nebo paní, omlouvám se, informací nedisponuji), jakožto zkušená uživatelka mondea si stěžovala, že méně místa na nohy má i na sedačce spolujezdce (v porovnání s předchůdcem).
Ve střední třídě může být výrazně líp i v kufru, jehož základní objem 525 litrů platí jen tehdy, pokud se obejdete bez náhradního kola. S menším, šestnáctipalcovým, vám bude muset stačit rovných pět set litrů, plnohodnotná rezerva pak znamená 488 litrů. Ne úplně praktické je nepravidelné vykrojení u nakládací hrany, ta je navíc dost rozměrná. Mrkněte na fotky, nárazník zkrátka zasahuje dost hluboko do kufru, musíte se tak víc naklonit. Není to úplně nejpraktičtější kombík…
Motor, jízdní vlastnosti
Teď už bez PSA
Rozhodně nejdůležitější novinka faceliftovaného mondea – komplet nová čtyřválcová nafta s označením 2.0 EcoBlue. Jednotku známe už z užitkáčů modrého oválku, do mondea se dostává až s modernizací. A na rozdíl od minulých dvoulitrů, které vznikly ještě v kooperaci s PSA, je toto produkt vlastního forďáckého vývoje.
Dvoulitr používá litinový blok, nový systém vstřikování má být v porovnání s předchůdcem tišší a přesnější, nechybí systém selektivní katalytické redukce, vstřikování močoviny, ke snížení emisí má přispět také turbodmychadlo se sníženou setrvačností nebo účinnější chlazení (motor používá vodní mezichladič vzduchu). Rozvodový řetěz je máčený v oleji, což přináší jedno omezení – navěky věků musíte používat schválené oleje, jinak hrozí rozleptání řemene.
Testovaná verze s výkonem 140 kW je nejvýkonnější variantou s přeplňováním jedním turbodmychadlem, a tato specifikace se už mírného turboefektu nevyvarovala. Napoví už forďácké ofiko údaje, které hodnotu nejvyššího točivého momentu 400 N.m uvádějí až ve dvou tisících otáčkách. Neříkám, že před tím čtyřválec nejede. Nebo že by osmistupňový automat nutil motor do tak nesmyslně nízkých otáček, že by se mi vybavovaly poslední produkty koncernu VW. Ne, i pod dvěma tisíci umí motor citelně zabrat, stejně tak však pocítíte i nárůst krouťáku kolem dvou tisíc. Není to nepříjemný skok, spíš příjemné pošimrání.
Jednotka je příkladně tichá, kultivovaná, jenom se připravte na to, že v kombinaci s již chváleným automatem a pohonem všech kol se budete nejčastěji pohybovat kolem osmi litrů na sto. Cokoliv níž potřebuje klidnou, vyrovnanou a plynulou jízdu nedálničními rychlostmi. Asi to není vyloženě průšvih, od spojení čtyřkolky, automatu a pohotovostní hmotnosti nad sedmnácti metráky nelze čekat ekozázraky, ale asi by se mi víc líbilo, kdybych mohl napsat, že „se budete pohybovat nejčastěji kolem sedmi litrů“. Vyloženě šťastný bych byl při konstatování „do sedmi litrů“. To je ale jediná věc, která trochu mírní celkové nadšení z velice povedené vznětové jednotky. Možná by tedy ještě v „sekvenčním“ režimu nemusela převodovka sama podřazovat, ale to je bohužel velice rozšířený nešvar (ano, koncern VW umí takto zpestřit i zážitek z jízdy s hot-hatchem).
Takhle nějak mondeo asi jezdilo
Je to už hodně dlouho, kdy jsem hýkal nadšením z jízdních vlastností mondea a psal cosi o bezprecedentním spojení komfortu a agility. Minimálně mezi předokolkami.
Opravdu si netroufám srovnávat šedý kombík s předchůdcem, kterého si sotva vybavuju. Celkem si ale pamatuju první test aktuální generace a těžkopádnost fordu střední třídy při vyhýbacím manévru. Kombík ST-Line jsem tedy mezi kuželkami neprotahoval, vyloženě těžkopádný mi však nepřišel. V mondeu sice pořád vnímáte jeho rozměry, kapota působí od volantu až majestátně, zmíněných sedmnáct metráků taky není zanedbatelných. Ale, pro verzi ST-Line standardně dodávaný sportovní podvozek s tvrdším odpružením a řízení, které bych si s přimhouřením oka mohl možná splést s hydraulikou, se starají o docela příjemný zatáčkový zážitek. Rozhodně máte pocit, že auto řídíte a že se vám snaží vyjít vstříc, abyste o situaci měli alespoň základní povědomí.
A navzdory sportovnějšímu odpružení mondeo skvěle tlumí nerovnosti. Ještě připomenu příplatkové devatenáctky – ani s nimi jsem se nemusel výtlukům vyhýbat, i velké nerovnosti ford skvěle odstínil.
Asi bych nenašel ve střední třídě podobně jízdně schopnou předokolku. A velice bohužel, mondeo mě bavilo o hodně víc než nejnovější BMW 320d. Vím, na tenhle bavorák jsem si stěžoval už několikrát, zklamání to však bylo velmi hluboké.
Závěr
Závěr
Mondeo se logicky nemohlo zlepšit v nabídce místa pro cestující, zde zůstává nejvýš průměrné, v kufru pak podprůměrné. Přístrojová deska sice s faceliftem přináší pár nových plastíků, lacinější old school je to ale pořád.
Tím bych však výčet nedostatků ukončil. Nejsou nepodstatné, vyloženě zviklat by vás však neměly. Seznam kladů je totiž delší a taky zde najdeme velmi podstatné položky. V prvé řadě vynikající nový vznětový čtyřválec, který možná lehce víc papká, je však tichý, silný a s příjemným osmistupňovým automatem si hezky rozumí. A podvozek je natolik dobře naladěný, až mě to překvapilo. S aktuálním mondeem jsem dlouho nejezdil a tato konkrétní verze se velice příjemně, možná až trochu zábavně, řídila, a i přes sportovní podvozek skvěle tlumila. Rozměry a hmotnost nevymaže nic, Ford se však evidentně hodně snažil, aby se současník vymanil z pověsti těžkopádného stroje. Alespoň já jsem takto poslední generaci vnímal. Už nevnímám.
Takže, pánové a dámy od Fordu, aktuální mondeo nám prosím zachovejte. Klidně ještě pár let, tak, jak je, ono to vydrží. Design nestárne, auto jezdí výborně… S nástupce nemusíte spěchat. A na crossover jste už zapomněli, že jo? Možná byste tedy ještě mohli trochu slevit, testovaný kus přijde minimálně na 1.164.900 Kč, konkrétní šedý kombík pak se všemi příplatky stál 1.340.000 Kč.
Nejlevnější verze modelu | 780.900 Kč (2.0 EcoBlue/88 kW Trend) |
Základ s testovaným motorem | 1.062.900 Kč (2.0 EcoBlue/140 kW AWD 8AT Titanium) |
Testovaný vůz bez příplatků | 1.164.900 Kč (2.0 EcoBlue/140 kW AWD 8AT ST-Line) |
Testovaný vůz s výbavou | 1.340.000 Kč (2.0 EcoBlue/140 kW AWD 8AT ST-Line) |
Plusy
- Tichý a silný motor, výborná spolupráce s automatem
- Docela zábavné jízdní vlastnosti
- Tlumení nerovností
- Design karoserie nestárne
Minusy
- Průměrně prostorný interiér, menší kufr
- Lacinější přístrojovka